Doma nejsou proroky
Vydání: 2018/32 Trest smrti je nepřípustný, 7.8.2018, Autor: Tereza Zavadilová
Setkal se s tím snad každý z nás, ať už z vyprávění druhých, či přímo na vlastní kůži: střet konvertity s rodinou, která nevěří, a hrozící ochladnutí ve vzájemných vztazích. Jak o tom svědčí také příběhy konvertitů, kteří se svěřili Katolickému týdeníku.
„Věděli, že si čtu doma Bibli a poslouchám kázání na internetu. Když jsem si jednou vzala mamku stranou s tím, že jsem se rozhodla následovat Ježíše Krista, vypadala vyděšeně,“ vzpomíná studentka Tereza Stránská. „Po mém křtu řekli, že jestli je tohle to, co mě udělá šťastnou, jsou šťastní i oni.“ Snímek Gabriela Nováková/Člověk a Víra
„Mé názory připisují i po letech manipulaci ze strany církve, a ne mému vlastnímu přesvědčení,“ říká 27letý Marek Prokop. „Myslí si, že mě k víře přitáhl můj manžel,“ uvažuje zase 34letá Barbora Tůmová, nebo „že je to jen nový koníček“, jak slýchával Marek Brůha (29). Bratr Veroniky Iňové (34) dokonce usoudil, že se sestrou konvertitkou nemá vůbec cenu mluvit.
Šťastný je ten, komu se po konverzi v jeho nevěřící rodině nedostane podobných slov, nebo kdo si je nebere příliš k srdci. Na jiné, méně sebevědomé jedince však působí odrazování rodiny tak silně, že na ně doléhá pokušení zahořknout nebo se nechat ve víře zviklat. Bolestně jsou konverze prožívány zejména v rodinách, kde jsou vztahy už po celé generace narušené nebo úplně rozbité. Ne vždy se pak daří konvertitovi být tím světlem, jak si možná zpočátku přeje.
A je zde ještě jedno nebezpečí. Konvertitům v případě ostrých konfrontací s vlastní rodinou hrozí i ztráta důvěry k prostředí, které v podstatě ještě neznají a mají o něm třeba i nerealistické představy – tedy k církvi. Velmi pak záleží na tom, zda mají společenství, kde mohou své starosti s někým sdílet a společně hledat východisko, aby se předešlo trvalému narušení, nebo dokonce úplné ztrátě komunikace s rodinou. Tu by naopak uklidnilo, kdyby věděla, jaké jsou vlastně důvody víry jejich dítěte, jakou neobvyklou zkušeností prošlo, s jakými lidmi je v kontaktu, proč si onu cestu zvolilo a jak mu je... Konvertita je nadšený a odhodlaný. O své cestě ani moc nepochybuje. Vše je mu krystalicky jasné. „Mé obrovské nadšení pro Krista a radost z přijetí toho největšího daru, který mne v životě potkal, jsem chtěla otevřít všem kolem, aby i oni mohli zakusit tuto fantastickou zkušenost,“ svěřuje se Veronika Iňová. Právě v tomto „svatém“ nadšení ale někdy hrozí, že je konvertita ke svému nevěřícímu okolí mnohdy necitlivý a snaží se všechny obracet na víru. Nelze si ale prosekávat cestu mačetou. Snad jen to, do jaké míry jsme odhodláni zrát v lásce, poznávat povahu Boha a s pokorou přijímat Jeho plán pro náš život, rozhoduje o tom, nakolik vůbec konvertity doopravdy jsme a zda vytrváme. „Začal jsem mít více rád lidi,“ uvažuje o své cestě po obrácení Marek Brůha. A to je dobré znamení.
Hůl místo objetí
Někdy konvertité trpí i falešnými představami o Bohu, zvláště pokud mají neuzdravenou minulost či vztahy z domova (např. měli příliš autoritativního otce). Jak konstatoval při své nedávné návštěvě Prahy americký františkán a spisovatel Richard Rohr, konvertité kriminálníci, s nimiž se jako vězeňský kaplan setkával, měli svůj předchozí život v takovém nepořádku, že často toužili spíše po pseudonáboženském „diktátu z nebe“ než po náruči milujícího Boha – Otce. Báli se totiž, že znovu padnou, když nad sebou nebudou mít hůl.
Ve většině případů hojí rány čas. „Po naší svatbě v kostele moji nevěřící rodiče přišli za knězem a děkovali mu. Myslím, že to je krásný důkaz, jak moc je to v ten den zasáhlo,“ vzpomíná Barbora Tůmová.
TEREZA PAVELCOVÁ
Sdílet článek na:
