Dodržuj řád a on podrží tebe
Vydání: 2018/13 Slavíme Svatý týden, 27.3.2018, Autor: Karolína Peroutková
Příloha: Doma
Neděle je dnem Páně a zároveň prostorem pro odpočinek. Umíme ale správně slavit a odpočívat? Ptáme se psychologa JAROSLAVA ŠTURMY.
Úkolem rodičů je provést děti šesti dny práce a naučit je ctít ten poslední – sváteční. Snímek Petr Macek/Člověk a Víra
Jaký vliv má na lidskou psychiku pravidelné střídání šesti dnů práce a jednoho dne odpočinku?
Střídání dnů práce a odpočinku – právě v té pravidelnosti a poměru 6:1 – vyjadřuje prastarou, archetypickou zkušenost lidstva, kterou potvrzuje a vyjadřuje i biblická tradice. Určitá pravidelnost má svůj formativní význam: „Dodržuj řád a řád podrží tebe!“ říká sv. Benedikt.
Střídání základních poloh lidského života je také často zmíněno v Bibli.
Ano, má to svůj život udržující význam, třeba v Knize Kazatel ve 3. kapitole: „Je čas rození, je čas umírání, čas plakat a čas smát se, mlčet a mluvit…“ Tak bychom mohli doplnit, že je čas pracovat a čas odpočívat.
Patří k povaze lidské existence, k řádu našeho života, že té práce je víc než odpočinku a slavení. A souhrnem lze také říci, že sedm dní vyjadřuje celek našeho života. Takové rytmické nastavení umožňuje vyladění organismu, střídání pak přináší napětí a uvolnění, námahu a potřebný odpočinek.
Odpočíváme nejčastěji v neděli, kterou máme spojenou se dnem, kdy se „nic“ nedělá. Což si pod tlakem dnešní doby ani nedovedeme představit.
Bohužel povahou celé společnosti a výchovou jsme všichni nastaveni na to, že jen navenek zaznamenatelná aktivita či výkon se počítají – a „nicnedělání“ znamená lenost, ne-li hřích. Vedle nicnedělání z lenosti je ovšem i zdánlivé nicnedělání či pasivita, které přinášejí čilou obnovu sil našeho organismu a naší osobnosti. Podobně jako mlčení může být někdy cennější než mnoho řečí, tak zdržet se aktivity je mnohdy moudřejší, než být stálev akci.
Mluvíte o umění rozlišení lenošení od vědomého zklidnění?
Ano. Je třeba, abychom se naučili rozlišovat vědomou pasivitu, kterou si zasloužíme a potřebujeme ji k obnově sil, od nicnedělání, které žádoucí není. Zejména u dětí je to důležité. Těm nemůžeme život stále organizovat. Děti výslovně potřebují chvíle, kdy jakoby nic nedělají, a je to pro ně aktivní odpočinek – byť to na nás dělá dojem chaotického přebíhání od jednoho k druhému. Dítě tak přepíná jednotlivá mozková centra. Ovšem, všeho s mírou!
Neděle je ale hlavně dnem Páně, kdy se v odpočinku vědomě obracíme k Bohu.
Ano, narazili jsme na další dimenzi střídání všedních a svátečních dnů, což je všednost a slavení. I to patří k našemu životu. Je třeba, abychom se na něco společně těšili, žili pro zítřejší radost. Dobře slavit je zvláště důležité v rodině, a to slavit společně, ve společenství. Radovat se s druhými, sdílet i jejich radost. Je to tak trochu jako den a noc, světlo a tma. Čím intenzivněji pracujeme nebo se učíme, tím více je třeba se v pravý čas radovat, těšit, oslavovat. Učit se vidět, co se podařilo; nacházet v životě to pozitivní, aby to přesáhlo nezbytné všednosti, starosti a povinnosti.
A jak tedy den Páně správně ctít? Co bychom neměli zanedbat?
To, co děláme, bychom měli dělat pořádně, naplno. Intenzivně pracovat a intenzivně se radovat a slavit. A v neděli s plným nasazením vedle mše svaté vést i duchovní život, třeba společný desátek s dětmi, vyprávění a sdělování zkušeností... V dobrém slova smyslu jako na houpačce.
Co když má o odpočinku v rodině každý jinou představu?
Onehdy jsem právě tento problém řešil s rodinou, kde každý z rodičů je založen zcela odlišně a navíc mají dospívajícího syna. Doporučení bylo sejít se na začátku měsíce, dát dohromady nápady podle přání každého z členů rodiny, snažit se najít propojení či kombinaci, případně to podělit tak, aby si jednou za toto období přišel každý plně na své. Za určitých okolností, třeba když děti odrostou, se můžeme někdy domluvit, že člen rodiny si může „vyjít“ či „vyběhnout“ i sám, třeba mu pak bude s ostatními lépe.
Sladit představy ostatních je často obtížné. Pamatujete si ještě, jak to bylo u vás doma, když jste byl malý kluk?
Vzpomínám si, že za mého dětství jsme to určitou dobu měli zařízeno tak, že jedna neděle (tehdy ještě nebyly volné soboty) byla sportovní (šlo se na fotbal), další byla kulturní (výstava), třetí byla vycházková (společný výlet) a jedna byla právě na to domácí užívání a lenošení. Moc rádi na to se sourozenci vzpomínáme, i když třeba někdy se takto plánovaný program ani nenaplnil.
A jak začít takovou společnou domluvu? Asi nelze někoho nutit a ohánět se „povinností“ vůči rodině...
Při respektu k osobnosti, věku a zájmům každého člena rodiny se máme snažit nacházet to, co jim umožníme společně prožít – i za cenu hledání, jak program uspořádat, aby si menší i větší děti přišly na své (třeba kombinací možností). A dávat, počínaje námi dospělými, zakusit, že radost můžeme zažívat společně, pokud si vyjdeme vstříc a všimneme si, že jsme přispěli k radosti druhých.
A když se nám pak daří takto prožívat neděle, jaké důležité poselství tím předáváme svým dětem?
Být spolu a přece být svobodní, sami sebou – to je plod společného života. Děti rostou a rodiče zrají. Tajemství spočívá v tom, že se učíme žít spolu s druhými tak, že jim něco přinášíme a nabízíme, ale zároveň se i něčeho zříkáme, bereme-li ohled na ostatní. Je to pak ono „dávej a ber“, kde zprvu víc investují rodiče a kde se dětem dostává té nejlepší přípravy pro život, aby později (když ne třeba hned) dostáli nárokům, jež na nás klade život v malé rodině i ve velkém lidském společenství.
(per)
Sdílet článek na:
