Dodnes zní zvony z Nagasaki

Vydání: 2020/32 Pro odpuštění s františkány, 4.8.2020, Autor: Zdeněk Jančařík

Příloha: Perspektivy 32

Výbuchy atomových bomb v Japonsku před 75 lety vstoupilo lidstvo do nejnebezpečnější fáze svých dějin, kdy už ohroženi nejsou jen jednotlivci či jednotlivá etnika, nýbrž celý lidský rod. V zemi vycházejícího slunce má atomová kalamita co činit i s osudy zdejšího katolictví.


Doktor Takaši Nagai v srpnu 1945 na místě, kde stávala nejstarší lékařská fakulta s nemocnicí v Japonsku a kde pracoval jako radiolog. Atomová bomba 9. srpna 1945 budovu vzdálenou 700 metrů od epicentra včetně 892 zaměstnanců a studentů spálila na popel. Doktor Nagai, pro své postoje přezdívaný jako světec z Urakami či Gándhí z Nagasaki, zemřel po ozáření na leukémii o šest let později. Z jeho domu je muzeum. Snímek ČTK


I když jsme v našem civilizačním okruhu zvyklí připomínat si konec šílenství druhé světové války dne 8. května, na Dálném východě nebyla v květnu 1945 válka ještě zdaleka u konce. Chystal se obrovský výron barbarství a zároveň plod zběsilého válečného inženýrství konce války: 6. srpna v čase 8.15 se nad městem Hirošima objevila obří jaderná sépie a 9. srpna v čase 11.01 nad Nagasaki v údolí Urakami vykvetl další obrovský atomový hřib, který ozářil celé Japonsko. První bombu Američané pojmenovali poeticky Little Boy (Chlapeček), druhou poněkud přiléhavěji Fat Man (Tlusťoch). V těchto dnech uplynulo od této události pětasedmdesát let.

Dva lékaři, kteří přežili

Existují dva velmi podobné deníky dvou lékařů – jednoho z Hirošimy, druhého z Nagasaki, kteří jaderné výbuchy přežili, a jen co se bezprostředně po explozi trochu vzpamatovali, zapojili se do zachraňování těch, kdo přežili. Jeden se jmenuje Deník z Hirošimy od Mičihika Hačije a druhý Zvony Nagasaki od Takašiho Nagaie. Oba jsou nedostižnými literárními doklady toho, co znamená válka, utrpení, touha po přežití a lidská odolnost, ale také víra v člověka a v Boha.

Cituji z Deníku z Hirošimy Mičihika Hačije: Žárem vymazané tváře z Hirošimy, žízeň slepých. Vystouplé bílé zuby ve zmizelé tváři. Ulice lemované mrtvolami. Mrtvý na jízdním kole. Jezírka naplněná mrtvými. (…) V noci jako jediné světlo: ohně ve městě, hořící mrtvoly. Zápach jako ze sardinek. Když se to stalo, bylo první, čeho si náhle na sobě všiml: že je úplně nahý. Ticho, všechny postavy se pohybují bezhlučně, je to jako v němém filmu.

Takaši Nagai jako by ve své knize Zvony Nagasaki pokračoval v tom, co rozepsal v Hirošimě doktor Hačija (výbuch ho zastihl při práci na lékařské fakultě): Obrovská neviditelná pěst jako by vše v pokoji zpřevracela. Já byl vržen k zemi, postel, židle, skříně, čepice, boty, pláště byly rovněž roztrhány, rozmetány, odneseny a pak s praskotem na mne nakupeny. Odporný vítr plný prachu mi vnikl do nosních dírek, až jsem se rozkašlal. Oči jsem však měl otevřeny a stále jsem se díval oknem ven. (…) Pak nastalo zvláštní ticho. „To je ale divné,“ řekl jsem si. „To musela být jistě nějaká senzační bomba… určitě měla přes tunu… a spadla u vchodu. Vsadil bych se, že je dobře sto raněných. Kampak je dáme? Budeme je muset ošetřit. Ale jak? Rozhodně je musíme nejprve dát na starost lidem v posluchárnách. Hloupé bude, že se možná polovina z nich nebude moci pohnout.“

Oba deníky jsou dnes klasickými díly japonské literatury. Jejich podstatnými rysy jsou přesnost, jemnost a odpovědnost. A zvláštní patriotismus, který k tehdejšímu japonskému smýšlení patří. Přestože oba lékaři myslí především na to, jak zachraňovat raněné, stránkami jejich zápisků proskakují výrazy odhodlání k vítězství ve válce. V císaře a jeho vítězství oba lékaři neotřesitelně věří i ve chvíli, kdy 15. srpna vyhlašuje definitivní kapitulaci. Oba pisatelé jsou stejně překvapeni naprosto neočekávanými účinky nových zbraní: tlakovou vlnou, nemocí z ozáření, následky radiace. Vše je naprosto nevysvětlitelné: počet mrtvých, míra zničení budov, někdy absence mrtvých těl, jakoby rentgenové otisky postav na zdech domů, přízračné ticho. Spolu s oběma lékaři čtenář kousek po kousku skládá dohromady faktický stav věcí – následky exploze atomové pumy.

Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.


P. ZDENĚK JANČAŘÍK. Autor je salesiánský kněz a publicista

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 4 18. – 24. ledna 2022

Kolik lidí se hlásí k víře

Statistický úřad zveřejnil výsledky loňského sčítání lidu, které se poprvé konalo elektronicky. Ke katolické církvi se v něm přihlásilo 741 tisíc lidí.

celý článek


Pozvání k práci na sobě

Se začátkem nového roku jsme slyšeli řadu přání: štěstí, zdraví, Božího požehnání. A také spokojenosti. Co to vlastně je a odkud se bere? A můžeme být spokojení…

celý článek


Tableta nestačí, blízkost je lék

Naše populace stárne, schopnost mezigeneračního soužití a dialogu ale často pokulhává. Ke společnému kráčení napříč generacemi pravidelně vyzývá i papež František.…

celý článek


Lekce duchovní i praktické

„Chceme se vzít“ – s tímto sdělením zaklepe na dveře far každý rok zhruba pět tisíc párů. Tvoří asi 10 % všech, kteří v daném roce vstupují do svazku manželského.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay