26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Dodatečné svatovojtěšské zamyšlení

9. 5. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/19 Skauti včera dnes a zítra, 9.5.2007

Nedávno jsme oslavili památku patrona českých zemí a pražské arcidiecéze zvláště, k němuž se ale hlásí i Slováci, Maďaři a Poláci. Ti všichni dosud křtí své dítky jeho jménem (maďarskou verzí je „Béla“, odvozené od latinského „Adalbertus“). Chci se pozastavit u některých point vojtěšské úcty, jimž se v rámci letošní oslavy dostalo méně prostoru.
Za křesťanské (katolické) světce jsou vybíráni lidé, jejichž život a dílo – u mučedníků pak vrcholný akt jejich života – má univerzální význam. Působili však ve zcela konkrétních, lokálních podmínkách, jejichž důležitost by neměla ve stínu oné univerzality zaniknout. Napadne-li nás, že Vojtěch působil v zemích dnešní visegrádské čtyřky, není to asociace nemístná. Jeho příběh zrcadlí osudy končiny, která byla a je naší „širší vlastí“. Říkáme jí střední (případně středovýchodní) Evropa.
Emanuel Rádl napsal: „Češi vstoupili do společnosti kulturních států, předloživše jako vizitku křestní list – jako i jiní evropští národové. Křesťanství způsobilo tehdy od 4. do 9. století mezi kmeny, zvláště dnešní střední Evropy, větší revoluci než pozdější křížové výpravy, reformace, francouzská revoluce, moderní věda. Máme sice tu a tam památky o životě těchto kmenů z doby starší, ale neodkázaly nám žádnou myšlenku, na kterou bychom mohli dnes připínat svoje ideály... Žily ze dne na den, jak kázaly drsné podnebí a meč pohlavárův. S přijetím křesťanství přišla víra ve věčnost, v pravdu, která vítězí, v duchovní život...“
Vojtěch je vlastně – vedle Václava – průkopníkem našeho „vstupu do Evropy“. Dnes se pokoušíme (nepříliš přesvědčivě) o reprízu, o „návrat“. Pravda, jsme na tom jinak než tenkrát, též Evropa je jiná. Ta jinakost by však neměla zastínit původní ideál. Bez něj, bez křesťanství, připomíná Evropa i Češi v ní zub, z něhož byl vytažen nerv: nějaký čas bude ještě nějak kousat, ale jeho osud je zpečetěn.
Vojtěchův (předtím Václavův) osud připomíná, jak se domácí prostředí vykazovalo „křestním listem“, ale jak se současně vzpíralo vzít na sebe závazky z něj plynoucí. – Proto se vojtěšská i václavská (později i svatojanská) úcta šířila tehdejším světem, ale způsob, jakým domov naložil s těmi, k nimž se vztahovala, vážnost naší zemi nezjednal, spíše naopak. Toto prý byl i důvod, proč se – ve srovnání s Polskem a Uhrami, dalšími Vojtěchovými působišti – tak dlouho otálelo s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství.
Existuje zapomínaný, ale výstižný termín vojtěšský osud. Vztahuje se na ty, kdo se nestali „proroky ve vlastním domě“, a teprve v exilu vydali zdařile počet ze svého díla (nejde jen o lidi víry). Cosi to říká o duchovním ovzduší panujícím v „české kotlině“ a je na místě to připomínat. Český provincialismus je břemenem, které nás tíží dodnes. I proto je Vojtěch, první Evropan z našich řad, který byl doma i v Magdeburku, Římě, na Monte Cassinu, v Mohuči, ve své rodné zemi jaksi obtížněji stravitelný.
Jedním ze způsobů, jak čelit zapomínání je – připomínání. Připomeňme si tedy, že svatému Vojtěchu věnoval znamenitou knížku Jaroslav Durych.
pp
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou