PAVLA REDLICHOVÁ je matkou tří synů a motorem společenství „Mamky sobě“ v pražské farnosti sv. Terezie z Lisieux. Modlitba dětí a s dětmi je proto jedním z jejích témat.

 

Modlete se s ním – a učte se od něj. Ilustrační snímek Shutterstock

 

Je podle vašich zkušeností vedení dětí k modlitbě tématem, které věřící rodiny pálí?

 

V „Mamkách sobě“ se scházejí maminky z naší farnosti a vykládají si o všem možném – o látkových plenkách, domácích pekárnách atd. Ale záhy se ukázalo, že všechny sdílíme lačnost po duchovních tématech – zvlášť se to týká těch, které mají nevěřícího partnera. A tak si povídáme také o tom, jak prožívat advent, půst. Náš pan farář nás vždy vybaví šikovnými materiály, ale také nám připomene, že vedení dětí k víře, k modlitbě je práce nás rodičů, nikoli kněze.

 

Jak ve své rodině žijete s církví? Daří se vám dodržovat pravidelnost?

 

Je velká výhoda, že jsme s manželem oba věřící, a muž navíc vystudoval teologii a vyučuje náboženství. Kde tomu tak není, je to pro věřícího rodiče složitější. Základ je, že se v neděli chodí na mši. Je dobré si předem s dětmi přečíst příslušné evangelium. Osvědčilo se nám mít doma misál: v kuchyni, kde se rodina schází, po ruce a na očích – ne zastrčený v polici. Otevřeme, čteme a necháváme potomky, aby se ptali, čemu nerozumějí. Na webech kanan.cz či vira.cz je také k liturgickým čtením řada užitečných podkladů, máte-li doma či v práci internet a tiskárnu.

 

A jak u vás vypadá společná modlitba?

 

Zařídili jsme si to tak, abychom vstali všichni společně a mohli se jako rodina pomodlit u snídaně. Společně se modlíme také večer, ačkoli někdy manžel zůstává déle v zaměstnání. Než se nám narodily děti, modlili jsme se breviář, ale na to teď není dost času – jsme rádi, když někdy stihneme večerní chvály s Proglasem. Pomohla nám myšlenka „kontemplace v činnosti“, tedy že i svou denní prací jsme spojeni s Bohem. O tom se také snažíme mluvit s maminkami ve společenství – že naše všední práce sice není vidět, přesto je požehnaná, protože ani Maria to neměla jinak.

 

A spolu se syny se vlastními slovy přimlouváme, děkujeme, čteme Písmo nebo se pomodlíme desátek. Není dobré dětem modlitbu nakazovat, spíše vysvětlit, že je pro nás jako pro rodinu důležité se společně modlit a že to považujeme za správné.

 

Dokážou se malé děti modlit vlastními slovy?

 

Kluci často říkají, co během dne prožili. A my je i vybízíme, aby si vzpomněli, co jim dnes udělalo radost, a aby mysleli na lidi ve svém bezprostředním okolí – na paní učitelku, kamarády. Děti také po rodičích opakují prosby, které je slyší vyslovovat. Někde se to v nich ukládá, protože je pak někdy slyšíte zopakovat něco, za co jste se modlili před měsícem. Nebo u nás jednou ráno manžel synům vyprávěl, že se sousedům narodila holčička, a náš nejstarší večer Bohu poděkoval za její narození a za to, že si brácha bude mít s kým hrát.

 

Ve které poloze se s dětmi modlíte? Je to podle vás důležité?

 

Vsedě, ale někdy také vleže – to když jsou kluci nebo někdo z nás dvou už večer „vyřízení“. Ale i když jsem někdy úplně zničená, připojím se k ostatním a aspoň fyzicky tam jsem. Je také na nás, abychom si to ohlídali a dávali hochy do postele včas. Vím, že se v některých rodinách s dětmi modlí vkleče, a říkali jsme si, zda by i nás neměli naši kluci vidět klečet při modlitbě častěji než jen v kostele. Realita je ale u nás jiná.

 

Mají vaši starší synové vlastní Bibli? A čtou si v ní?

 

Bibli si čteme společně. Mít vlastní Bibli je však pro děti poklad. Nabídka je dnes tak obrovská – od dětských přes obrázkové, pro mládež i pro dospělé – že se dá vybrat na míru. Bibli jsme darovali i jako kmotři svému kmotřenci. S kluky ji čteme podle „Příběhů na každý den“ a vyprávění doříkáváme vlastními slovy. Oni tak vidí, že máma stejný příběh vypráví a cítí jinak než táta a že obojí je správně, že nás týž text může oslovit pokaždé trochu jinak.