„Divit se, že zlo přitahuje, je projevem naivity,“ říká slovenská herečka a politička Magdaléna Vášáryová. Snímek ČTK

 

Po rozhovoru v ČT se na vás – jak jste mi říkala – všichni sesypali. Čím to je?

 

Nedokážu si to vysvětlit, protože podobné myšlenky říkám již několik let – v parlamentu, v některých rozhovorech, dokonce v článku pro deník SME o dva týdny dříve. Ale často se mi stává, že slovenští novináři reagují, až když jako první zareagují ti čeští. Slovenská reakce a současná mediální smršť kolem mne je jen odrazem té české.

 

Nejprve vám přišlo 250 e-mailů, abyste podpořila zákon o psech. Přišly teď konečně i jiné e-maily – například o tom, abychom přijali syrské děti?

 

Přibližně od svých 18 let jsem vystavená anonymům a různým psychopatům a sociopatům, kteří, celkem přirozeně, reagují na mediálně známé lidi, aby se zbavili napětí. A právě na základě této své několikadesetileté zkušenosti mohu konstatovat, že mě přece jen něco překvapilo. To obrovské množství pozitivních reakcí na mé vystoupení, které šlo do tisíců – v poměru devadesát procent pozitivních, deset negativních. Hateři, kteří běžně napíšou: „Ty krava sprostá, hlupaňa, idiotka“, se začínají ozývat vlastně až teď, a to z obou zemí. Ale i slušní lidé, kteří nemají potřebu nic vykřikovat, si sedli k počítačům a napsali, někdy dost obsažně, své názory. Považuji to za nebývalý sociální fenomén, a proto jsme z nich spolu s mými asistentkami vybraly více než sto charakteristických odpovědí k dodatečné sociologické analýze. Mohlo by to být velmi zajímavé.

 

Zdá se, že přístupem k současné situaci s migranty se zapisujeme i do historie. Jak si nás – Slováky i Čechy – budou dějiny pamatovat?

 

Nevím, zda toto davové šílenství, v němž se projevuje iracionální strach mnoha lidí, zaznamenají dějiny. Možná ani ne. Vždyť před lety, když jsme přijali tisíce bosenských a kosovských muslimů, kteří utíkali před válečnými poměry na Balkáně, jsme to udělali bez jakýchkoli podmínek a obav. Zřejmě se teď projevila nepřipravenost střední Evropy podílet se na řešení celoevropských problémů. Ostatně jsme v Evropské unii pouze něco přes deset let.

 

Vaše přirovnání o psech – že bychom raději zachraňovali je než migranty – je svým způsobem strašné. Proč jsou naší civilizaci bližší naši čtyřnozí miláčkové než cizinci?

 

To se netýká jen postoje k cizincům. Zkuste na internetu napsat něco negativního o psovi a tu smršť vám nepřeji. Sama mám ráda psy, ale i některé mé přítelkyně na jakoukoli kritiku svého psa reagují intenzivněji než na kritiku svých dětí. Milujeme psy. Neprotestují a milují nás takové, jací jsme. Měli bychom ale rozlišovat, že to nejsou lidé, ale zvířata. I když některé mé přítelkyně mi říkají, že si s nimi mohou povídat lépe než se mnou (smích).

 

Mohou imigranti změnit kulturu či náboženství evropského kontinentu? Přinášejí jistá rizika i pro Česko či Slovensko?

 

„Jajže bože strach veliký, padli Turci na Poniky,“ zpívá se ve slovenské písni. Nemůžeme vyloučit, že v kolektivní paměti stále máme i takové vzpomínky. I přes turecký vpád se naši lidé nezměnili v muslimy jako někteří Srbové a Bosňané na Balkánu, kde byli Turci po několik staletí a tamnímu obyvatelstvu nabídli za přestup k jejich víře funkce a benefity. Zaráží mě však, že od roku 1948 se miliony lidí v rámci Československa rozhodly tvrdit (mnozí sice nedobrovolně, ale přece), že křesťanství je tmářství. Přivítali rozpuštění klášterů, vysvlékání sester z hábitů, zapomněli na vraždy kněží. A teď se strachují, že přijdeme o křesťanské hodnoty. Ale vždyť my jsme o ně přišli už po roce 1948 – a na naší dnešní morálce je to pořádně vidět. Takže nerozumím tomu strachu z rizik. My bychom se nejprve měli vrátit ke křesťanským hodnotám a až potom se začít obávat.

 

Katolická církev na Slovensku se snažila aspoň letákem vysvětlit, že migrantů se netřeba iracionálně bát.

 

Z reakcí církví jsem zklamaná. Například já žádný leták neviděla. Velmi mě pobouřily reakce některých slovenských kněží, kteří se postavili proti papežovi a jeho výzvám.

 

V interview pro ČT jste se dotkla i jiného citlivého tématu – naší kolaborace s politickou mocí napříč dějinami. Proč se nedokážeme vzepřít?

 

Nevím a nejsem etičkou ani moralistkou. Můžeme si připomenout, že za vyhnáním Židů byli i snahy přivlastnit si jejich majetek, tedy chamtivost. O dnešní situaci říkám, že je to projev revoluce zvýšených očekávání – každý z nás by chtěl něco víc, více materiálních i nemateriálních hodnot. Ale proč jsme si jako Bulhaři nebo dánský král nepřipnuli v roce 1941 všichni žlutou hvězdu? Nevím. Tu otázku by si měla položit i katolická církev na Slovensku.

 

Nereagují voliči pouze podle toho, co jim léta říkají jejich volení zástupci?

 

Mně se zdá, že když si některé věci neumíme vysvětlit, hodíme to na politiky. Jenže politici ve snaze získat hlasy voličů říkají, co chtějí voliči slyšet. Takže zbavit se zodpovědnosti a přesunout ji jen na politiku se mi zdá falešné. Samozřejmě, postavit se proti davu je nebezpečné a vyžaduje to velkou odvahu, protože důsledky mohou být katastrofální. Masaryk se musel postavit davovému šílenství Čechů, když si dokazovali svou historickou velikost falešnými argumenty.

 

Jak to dobré v nás – to, co má původ ve víře v Boha, který je Láska – manifestovat v reálném životě?

 

Už Goethe ve svém Faustovi jasně řekl, že zlo, Satanáš, ďábel je velmi přitažlivý, mocný, populistický – jak bychom dnes řekli. Divit se, že zlo přitahuje, je projevem naivity. A dobro? Je vždy v menšině a velmi těžko se prosazuje. Vždyť samotný život Krista je toho důkazem. Představa, že budeme všichni žít v lásce, že nebudou bojácní Petrové a korupční Jidáši, je směšná. Za těch 2 000 let jsme se příliš nezměnili. Proto je dobré číst a učit se z historie.

 

Řekla byste někdy jako herečka, že jednou takto budete mluvit k národu?