Vydání: 2010/29 Víra za mřížemi, 14.7.2010, Autor: Tomáš Kutil

Není ve své funkci dlouho, přesto má podle svých slov už jasnou vizi, jak by měla duchovenská služba ve věznici vypadat. KVĚTOSLAVA JAKUBALOVÁ působila nejprve jako dobrovolnice ve věznici Rýnovice, po čase tam začala pracovat jako kaplanka. Od 1. ledna letošního roku je hlavní kaplankou Vězeňské duchovní služby v ČR a má tak celou duchovní péči o vězně na starosti. „Dříve jsme byli pro personál věznic velkou neznámou, teď už nás berou jako partnery,“ říká v následujícím rozhovoru pro KT.

V čem vidíte hlavní smysl své práce?

Určitě v tom, že dokážeme lidem předat naději. Ukázat jim, že v jejich životě se může něco změnit. Snažíme se našim klientům vždy ukázat, proč je jejich situace taková, jaká je – a společně se pak snažíme hledat z ní východisko. To je podle mě největší přínos duchovní služby. Máme výhodu, že můžeme jít ještě dál než některé normální profese – právě v té naději. Můžeme ukázat, že změna je možná a že nezáleží jenom na člověku. Lidsky vzato se s mnoha věcmi skutečně nedá nic dělat, ale Bůh je vždycky může proměnit.

Jak vycházíte s vedením věznic a ostatními institucemi, které tam působí? Berou vás jako partnera?

Při vstupu prvních duchovních do věznic jsme pro ně byli hodně neznámou a v podstatě nečitelnou složkou. Není divu, padesát let tu nebyla s duchovní službou pro vězně žádná zkušenost. Mnozí z personálu věznic si navíc pamatovali, že spousta lidí byla uvězněna právě kvůli víře – sice ne oficiálně, ale vědělo se to. Pro tyto zaměstnance bylo velmi těžké zvyknout si na duchovní službu, ale byli to už lidé, kteří odcházeli z činné služby, takže s příchodem nových mladým a nezatížených lidí se to pak změnilo. V posledních letech cítíme, že vedení věznic je už vůči duchovní službě velmi otevřené. K tomu pomohly i dobré zkušenosti, které s námi udělali. V současnosti má duchovenská služba lepší postavení než třeba ostatní pomáhající organizace, které s vězeňskou službou nedokázaly vést dialog a zůstaly tak vydělené. Duchovenská péče je dnes už nedílnou součástí vězeňské služby – i organizačně.

Máte pocit, že duchovní službu by bylo možné ve věznicích nějak nahradit, nebo je unikátní?

Nahradit duchovní službu by šlo velmi těžko, ale samozřejmě cítíme, že musíme spolupracovat třeba s psychology nebo se speciálními pedagogy. Cítíme to především my kaplani, protože třeba dobrovolný duchovní, který do věznice přichází jen občas, se se zaměstnanci příliš nesetká. Oni ho pouze někam dovedou, kam mu pak přivedou lidi, ale nikdy se mu nepodaří proniknout do jednotlivých profesí a pochopit rytmus té konkrétní věznice. Naopak stálý kaplan toto musí rozklíčovat, protože je většinou na částečný úvazek zaměstnancem věznice. Musí se tedy seznámit s předpisy, které s ním souvisí, a také ve věznici tráví více času – celý den, dva i tři dny. Dostává se také už do styku s odbornými zaměstnanci a může se s nimi bavit o konkrétním klientovi. Mohou si předávat zkušenosti a stává se, že pedagog a psycholog občas požádají duchovního o pomoc – a někdy je to zase naopak.

Pro vězně existuje duchovenská služba i péče. Jaké jsou mezi nimi rozdíly?

Existuje několik typů lidí, kteří mohou jako duchovní docházet do věznice. Jednak jsou to lidé pověření svojí církví, kteří přicházejí do konkrétní věznice pouze se souhlasem ředitele věznice a nejsou dál začleněni v žádné organizaci. Po určité době ale vznikla mezi těmito lidmi potřeba scházet se a mít i větší vzájemnou oporu ve styku s vězeňskou službou. Tak vznikla organizace Vězeňská duchovenská péče, což je občanské sdružení, které sdružuje lidi pověřené jejich církvemi k práci ve věznicích. Tito lidé ale i nadále docházejí do věznic jako dobrovolníci, jenom jsou označeni zvláštním štítkem. Z řad těchto členů-dobrovolníků se pak časem rekrutovali kaplani. V roce 1998 pro ně vznikla možnost zaměstnaneckého poměru a mohla tak vzniknout řádná vězeňská duchovenská služba.

Kdo vůbec umožnil placenou službu vězeňských kaplanů?

Tato možnost se objevila po jednom rozhovoru, který měl můj předchůdce Bohdan Pivoňka s tehdejší ministryní spravedlnosti Vlastou Parkanovou. Ministryně byla velmi otevřená tomu, aby duchovní docházeli do věznic a v tomto smyslu také apelovala na vězeňskou službu. A byla to ona, kdo poprvé vznesl otázku, co brání tomu, aby někteří duchovní pracovali ve věznicích jako profesionálové – a tehdy tak iniciovala vznik deseti kaplanských míst. Od té doby se toho zase tolik nezměnilo, jen máme dnes zhruba dvojnásobek míst, o něž se dělí 32 kaplanů – většinou mají menší úvazky. Do budoucna bychom si přáli, aby v každé věznici bylo alespoň jedno kaplanské místo, přičemž někde se dělí o toto jedno kaplanské místo třeba dva nebo tři kaplani. Zatím se ukazuje, že je dobré, aby to nebyly příliš malé úvazky – v každé věznici by měl být alespoň jeden půlúvazkový kaplan a k němu třeba dva menší úvazky. Kaplani jsou většinou kazatelé nebo faráři a mnozí z nich by ani nešli naplno jen do této služby, protože mají i jiné povinnosti. Přesto máme několik kaplanů, kteří uvažují o tom, že se vzdají své kazatelské činnosti – práce ve věznici je natolik pohltila, že chtějí být celoúvazkovými kaplany.

Jak jste spokojená se současným stavem? Máte pocit, že je duchovních a ostatních dobrovolníků dostatek?

Protože jsem hlavní kaplanka, tak bych ocenila, kdybychom mohli už zase někam pokročit a mít více kaplanů. Daří se to, ale pomalu. V poslední době se nám například podařilo získat jedno kaplanské místo pro věznice Horní Slavkov a Běloušice, což jsou věznice na severozápadě země, kde máme nejméně dobrovolníků a kaplani tam téměř nebyli. Za to jsem moc ráda, ale samozřejmě bych uvítala, kdyby se podařilo získat ještě další místa.

Kolik chodí do věznic dobrovolníků?

Dobrovolníků je více než kaplanů, ale jejich počty se významně mění podle religiozity dané oblasti. Například v Kroměříži jich dojíždí do věznice neskutečné množství. Není tam sice kaplan, ale pravidelně se tam objevuje kolem dvaceti dobrovolníků. Na druhou stranu právě na severozápadě jsme měli dlouhou dobu problém, aby se našli alespoň dva dobrovolníci, kteří by do tamních věznic docházeli.

Co to obnáší být hlavní kaplankou?

Oproti práci řadové kaplanky mi přibyla administrativa, styk s řediteli věznic a i určitá reprezentace vězeňské duchovní služby navenek. S mým zástupcem Martinem Škodou se také snažíme v rámci nového vývojového trendu spolupracovat s dalšími odborníky vězeňské služby (pedagogy, psychology aj.). Cítíme, že už nastal čas, kdy i oni mají zájem s námi komunikovat. Čas od času také jezdím na návštěvy věznic a zajímám se o práci místních kaplanů. Vždycky tam hovořím i s vedením věznice a společně přemýšlíme o tom, v čem by se tomu konkrétnímu kolegovi dalo ještě pomoci.

Co podle vás vězni nejvíc oceňují, na jakou aktivitu kaplanů nejlépe reagují?

U kaplanů jsou to osobní rozhovory, protože klienti cítí, že kaplan je člověk, který o ně má zájem a který si na ně udělá dostatek času. A samozřejmě když se nám podaří něco společně napravit, něco společně posunout (například narovnat styk s jejich rodinou), tak jsou za to obrovsky vděční. Kaplan má zároveň privilegium zpovědního tajemství, takže nešíří to, o čem s klientem mluví. Pro vězně je důležité, že věci, o kterých spolu mluví, se pak neobjeví zapsané v nějaké kartě. Díky tomu je pro ně kaplan většinou opravdu důvěryhodnou osobou. Před půl rokem jsme obsadili nové kaplanské místo ve věznici Znojmo. Bylo to pro nás trochu rozpačité – kaplan tam nikdy nebyl a báli jsme se, že o něj nebude zájem. Nedávno jsem tam byla na návštěvě a tamní ředitel se o místní kaplance vyjádřil velice pochvalně – jednak kvůli zájmu vězňů o rozhovor s ní a jednak kvůli jejímu vysokému pracovnímu nasazení. Udivilo ho, jak klientům obětuje i svůj volný čas. Většina kaplanů skutečně dělá nad svůj úvazek ještě plno dalších věcí a ve věznicích to vnímají.

Stává se někdy, že kaplan řekne „mám toho dost, už to nechci dál dělat“?

Zatím převládá spíše trend, že by kaplani chtěli mít větší úvazky – často jsou nadšení a nestíhají všechny aktivity. Ale u jednoho kaplana, který odcházel do důchodu, se mi stalo, že už se do vězení nechtěl vracet. Těžké osudy vězňů a prostředí věznice ho už příliš vyčerpávaly.

Jak vnímáte ekumenický duch vězeňské duchovní služby? Česká republika je tím poměrně unikátní – ve světě si často každá církev i ve věznicích „jede na vlastním písečku“.

My jsme si na to velice zvykli. Hned po Sametové revoluci přišli do duchovenské služby ve věznicích lidé z různých církví, a tak museli nutně najít společnou řeč. V současnosti má už i organizace Vězeňská duchovenská péče pro vstup nového člena podmínku, aby uměl pracovat ekumenicky. Pokud by při vstupním pohovoru odmítl ekumenickou spolupráci, nemůže být přijat. Naučili jsme se ctít jinakost tohoto druhého a naopak vidět to, co v jiné církvi funguje lépe než u nás. Rádi bychom tento stav zachovali i v budoucnu.

Služba, kterou děláte, není pro ženu moc typická. Máte to těžší než muži-kaplani?

Dnes už je u nás několik kaplanek a všechny děláme v mužských věznicích. Myslím, že nenarážíme na zvláštní problémy ani u zaměstnanců věznic, ani u odsouzených. Naopak, když jsem začínala, odsouzení mi říkali, že to, že jsem žena, je alespoň vede k tomu, aby se chovali jako gentlemani a dávali si pozor, jak mluví. Takže je to motivovalo k lepšímu chování. Dá se samozřejmě předpokládat, že pro kaplanku může být tahle práce rizikovější, ale v praxi se nám to zatím nepotvrdilo.