Do roku 2021 vstupme nově
Vydání: 2021/1 Urbi et Orbi: Chovejme se jako bratři, 29.12.2020
Příloha: Perspektivy 1
Zdravý náboženský život křesťana je účinným lékem na problémy dnešní doby. O to více záleží na tom, abychom se udrželi na výši Božího povolání, dokázali číst znamení doby a otevírali svá srdce Kristu. Nový rok je příležitostí k obnově naší víry.
Nový rok je příležitostí k obnově naší víry. Snímek Jarmila Fussová/Člověk a Víra
Letošní Vánoce měly mimořádně dlouhý advent. Aspoň se mi zdá, že celá doba pandemie byla už jakýmsi adventem. Zastavila nás, ochromila, uzavřela. Ukázala nám, že věci nemusí běžet podle nás, že všechno může být jinak. Dokonce i lékaři a politici ukázali, že nemají věci ve svých rukou, jak by si přáli. My jsme se občas bouřili nejen proti nemoci či strachu, ale i proti omezení našich práv, třeba účastnit se bohoslužeb.
Adventní očekávání nás vedlo do Starého zákona a nechalo zaznít různým prorokům, kteří nejen utěšovali a slibovali příchod Spasitele, ale také kárali a vyzývali k pokání. Když jsem slyšel volání lidí po právu na bohoslužby, často se mi zdálo, že i nám mohou být adresována Boží slova o tom, že se mu nelíbíme, že už nechce poslouchat naše modlitby a přijímat oběti, protože se musíme napřed změnit a začít se dívat Božíma očima. Pak nám pomůže. On neotálí. On přišel a už je tu. Oslavili jsme jeho narození. Otevřme mu svá srdce i naše rodiny, aby mohl ukázat svou spásu. Vracet život do doby před pandemií by ovšem bylo jako vracet se do Starého zákona. Do nového roku musíme vstoupit nově.
Kdo je člověk?
Domnívám se, že jako křesťané dnešnímu světu nejvíce dlužíme křesťanský pohled na člověka. Svět se bije o lidská práva, a přitom často jde o bezpráví na slabších. Přehnaná práva jedince oslabují rodinu, jednostranná práva dospělých oslabují práva dětí, bezohledná práva mocných zneužívají slabé. Dokonce: Žádný nebo malý počet dětí je prezentován jako uvědomělý přístup k ochraně přírody, který si zaslouží ocenění. A když už je dítě na cestě, veřejné mínění si již dávno vydobylo zákony o možnosti potratu. Biolog má jasno: druh, který zabíjí vlastní mláďata, protože se mu o ně nechce starat, vymře… Pak bylo třeba ještě člověka přesvědčit, že jediným důvodem, proč zde na světě být, je zábava – filmy, hudba, sex, nápoje, cestování, restaurace, pláže, nic víc. A až člověk pochopí, že opravdu o nic víc v životě nejde, až nastane eutanazie duše, pak – pokud již bude sytý života – nabízejí, aby bez ohledu na věk spáchal spořádaně sebevraždu, při níž mu pomůže lékař (Marek Orko Vácha).
Společnost má problém se shodnout, kdo je člověk, co je rodina, kdo je muž a kdo žena. Beseda s mladými mi ukázala, že neznají paliativní léčbu a jsou pro eutanazii jen ze soucitu s trpícími, že potrat je pro ně jen vyřešením problému nechtěného těhotenství, že mnohým nahradí děti čtyřnozí domácí mazlíčci, pro něž žádají práva podobná lidským atd. Zdá se mi, že společným základem mnoha současných problémů je nedostatečné pochopení člověka. Strach o život starých lidí v době pandemie znovu zvedá otázku: Kdo je člověk? Podle některých je člověk jen živočišný druh. To ovšem vede k výše zmíněným důsledkům.
Spolupracovníci Boží
Křesťan věří, jak říká katechismus, že člověka stvořil Bůh jako muže a ženu ke svému obrazu, že mu dal svobodu ke konání dobra a svěřil mu péči o přírodu, kterou může zodpovědně užívat, ale ze svého správcovství se bude zodpovídat. Když člověk zneužil svobodu a svou chybu nebyl schopen napravit, stal se Bůh člověkem a šel na kříž, aby člověka vykoupil. To znamená, že člověk má cenu Boha, který za něj zemřel. To je člověk!
Bible hned na začátku říká, že Bůh stvořil člověka k svému obrazu. (Jaká důstojnost!) A že jej stvořil jako muže a ženu, kteří vytvářejí „jedno tělo“ a jako manželé a rodiče mohou předávat lidský život. Tím jedinečným způsobem spolupracují na díle Stvořitele. Jsou spolupracovníci Boha. (Jaké povýšení!) Jsou povoláni, aby měli účast na Boží prozřetelnosti vůči ostatním tvorům podle příkladu Stvořitele, který miluje všechno, co je. Z toho vyplývá jejich zodpovědnost za svět, který jim Bůh svěřil. Člověk byl stvořen jako dobrý a jako přítel Stvořitele, s nímž se mohl stýkat. Žil v ráji a obdělávání zahrady nebylo pro něj namáhavou prací. Byl v harmonii se sebou samým i s tvorstvem. Byl svatý a měl účast na božském životě. Neměl zemřít ani trpět. Člověk vládnoucí nad světem dovedl především ovládat sám sebe. Byl neporušený a spořádaný, protože nepodléhal žádostivosti, která z něho dělá otroka smyslových rozkoší, lačnosti po majetku a nerozumnému zdůrazňování se.
Láska až do krajnosti
Tragickou změnu způsobil hřích, který není jen chybným krokem. Zneužití svobody spojené s neposlušností ukazuje, že člověk dal přednost sobě před Bohem, sám se postavil na místo Boha a ztratil soulad nejen s Bohem, ale i se sebou samým – s Božím obrazem, s přírodou… Kde chybí spojení s Bohem, chybí pokoj i síla, narušená přirozenost pak narušuje všechno. Nebudeme se zabývat důsledky hříchu. Stačí si uvědomit, kolik zla vidíme, kritizujeme, oplakáváme jeho oběti. Člověk padlý do hříchu nebyl v Božím plánu, i když to Bůh dopustil, protože bez svobody nemají lidské skutky hodnotu a ke svobodě patří možnost jejího zneužití.
Bůh, který je láska, jak říká sv. Jan, nemůže nemilovat. Kdyby láska nemilovala, nebyla by. Bůh nemůže nebýt. Proto miluje stále, všechny, vždy jako první a až do krajnosti. Proto přichází jako Spasitel v Ježíši Kristu. Nemusel by, ale rozhodl se přijít skrze dívku Marii a svůj příchod učinil závislým na jejím ano. Tak jedná Bůh s člověkem, dělá ze své strany maximum, a přitom chce mít člověka za spolupracovníka, a to navzdory tomu, co se stalo v ráji. Tak ho bere vážně. To je člověk!
Kristus, který přišel člověka vykoupit, mu znovu nabízí důstojnost a učí ho žít odpovídajícím způsobem – sice už ne jako neporušeného v ráji, ale jako vykoupeného, osvobozeného, který se navrátil do otcova domu, jak ukazuje podobenství o milosrdném otci a marnotratném synu, který dostal nový šat a prsten důstojnosti. Otec pro něj uspořádal hostinu. Každý, kdo se obrátil k otci, kdo se navrátil, dostal ve křtu nový život, má žít novým životem a s novým vztahem nejen k Bohu, ale i k lidem a přírodě.
Kristus v nejmenších bratřích
Kristus sám vychovává své učedníky k plnému lidství vykoupeného člověka. Ten nežije pro sebe, ale miluje svého zachránce a natolik se s ním sjednocuje, že Bůh přebývá v něm. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14,23). Sjednocení s Kristem ukřižovaným nemusí být lehké, ale může dát úžasnou cenu všemu bolestnému, co člověk prožívá. Když to spojí s Kristovým křížem, má účast na vykoupení lidstva. Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě… Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? (Mt 16,24.26). To učí dívat se na vše, co člověk řeší, ze správného úhlu, z pohledu věčnosti. Pohled na každého člověka určují Kristova slova: Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejmenších bratří, pro mě jste udělali (Mt 25,40). Pak není možné mít dobrý vztah ke Kristu a člověka zneužívat, vykořisťovat, urážet, pomlouvat…
Otevírat své srdce Pánu
Sv. Pavel učí: Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha Svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem (1 Kor 6,15.19-20). Kdo má k lidskému tělu úctu jako k Božímu chrámu, pečuje o tělo, ale neničí ho, nezneužívá, neposkvrňuje. Pavel zdůrazňuje: Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy! (1 Kor 3,16). Jaká důstojnost! Samozřejmě to má důsledky: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte při tom všestranně pokorní, mírní a trpěliví, snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje (Ef 4,2-3). Nevymlouvejte se, že na to nemáte dost sil, protože: Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán (Řím 5,5). Když v těžké situaci nedokážeme milovat či odpustit, můžeme říci: Já na to sice nemám, ale miluj a odpouštěj ty ve mně, dávám k dispozici své srdce.
Tak má křesťan vidět každého člověka, protože Kristus zemřel za všechny. Vidím-li tak nejen člověka dobrého a milého, ale i špatného a nepřítele, nejen mocného, ale i bezbranného, nemohu nikomu ubližovat. Pak musím chránit právo každého na dobré jméno, právo dětí na věrnou lásku otce i matky, právo nevinných na čistotu, které nesmějí pošlapávat zločinci bohatnoucí ze závislosti druhých na alkoholu, drogách, hrách a pornografii; musím chránit důstojnost žen zneužívaných predátory, kteří si je na chvíli kupují; musím chránit život nenarozených, protože i za ně Kristus zemřel. I to je posláním budovatelů křesťanské kultury.
Do nového roku s Pannou Marií
Do nového roku vstupujeme svátkem Matky Boží, která je ideálním vzorem člověka. Součástí běžného myšlení je kariéra – stále stoupat, jen ne sloužit. Proto chybějí pracovníci ve služebných profesích i děti v rodinách, protože těm je třeba sloužit. Snaha o vyšší postavení a větší vliv jsou dobré, pokud v nich nehledáme sebe, nýbrž větší příležitost k službě. Mariino: „Jsem služebnice Páně,“ ukazuje, že právě služba tvoří základ Kristova království, v němž sloužit znamená kralovat (Mulieris dignitatem; apoštolský list Jana Pavla II. O důstojnosti a povolání ženy – pozn. red.). Jak velký uzdravující dopad na společnost by mohlo mít pochopení služby po vzoru Panny Marie!
Mariina cesta osvobozuje od sebestřednosti a uzavřenosti. Milostiplná je plná Boha, proto je čistá, svobodná od sebe. Ona na ničem nelpí, nic si pro sebe nenechává. Vzdává se i svých snů a plánů, své vůle, když jejím jediným cílem je, aby se naplnila vůle Boží. Její čistota jistě má svůj počátek v neposkvrněném početí, ale někteří duchovní autoři říkají, že dovršení dochází pod křížem, když se vzdá Ježíše, když ztratí všechno – a do její prázdnoty vstoupí Jan, kterého jí dal Ježíš jako náhradu za sebe. V něm vstoupilo na Ježíšovo místo do Mariiny prázdnoty celé lidstvo, aby se v ní setkalo s Bohem, který ji naplnil.
Mají-li lidé zasvěcení Bohu žít věrně čistotu, musí mít odvahu ztratit všechno a nechat se naplnit Bohem. Pokud se člověk ve svém duchovním snažení zaměří na hledání a plnění vůle Boha, kterému se zasvětil, není těžké zapomínat na sebe. Zbavit se zlozvyků či zvyknout si na sebezápor potřebuje silnou motivaci. Uchvácení Bohem, naplnění Bohem je dostatečnou protiváhou ztrát, které dělá člověk vědomým rozhodnutím prodat vše, co má, a získat drahocennou perlu či koupit pole, které skrývá poklad. Podobné je to v manželství, které nevzniklo ze zištných důvodů, nýbrž z lásky, jež hledá dobro druhého. Totéž platí pro celou oblast manželského a rodinného života, který prožívá mimořádnou krizi.
Věřím, že právě mariánská cesta může uzdravit i rodiny. Zdravý náboženský život křesťana je účinným lékem na problémy dnešní doby. Dnes začínáme nový rok, dnes je příležitost začít nově. Záleží na každém z nás.
ARCIBISKUP JAN GRAUBNER. Autor je olomoucký arcibiskup a předseda ČBK
Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy
