26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Dnešní rodiče berou dětem touhu

13. 3. 2018

|
Tisk
|

Proč máme učit děti odříkání a nenaplnit hned jejich přání? Zeptali jsme se vysokoškolského pedagoga MARKA HERMANA, který se dlouhodobě věnuje výchově předškolních dětí.

Vydání: 2018/11 Pět let papeže milosrdenství, 13.3.2018, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma


Přál jsem si tenisovou raketu, ale našim jsem o tom ani neřekl, nechtěl jsem je zatěžovat. Stavěli jsme tehdy dům, chodil jsem ve věcech po bráchovi a na svačinu jsme měli chleba se sádlem. Viděl jsem, jak máma bojuje o každou korunu. Stará raketa stála 13 korun a tenkrát to pro mě byla nepřekonatelná hranice. Chodil jsem ale na tenisové kurty sbírat míčky a doufal, že mi raketu někdo půjčí.
Já jsem opravdu vyrůstal v chudých poměrech a dodneška to mám v krvi, takže se někdy ještě pořád zbytečně šidím. Jezdím třeba dlouhé roky lyžovat, ale dobré vybavení jsem si koupil až po čtyřicítce. Byl jsem pak děsně překvapený, že mi na kopci nemusí být zima, bylo to jako zjevení: Je mi teplo! Celou dobu jsem nosil pletené palčáky, co mi upletla máma, byly staré snad dvacet let – a věčně mi mrzly ruce. Pořád jsem se ale přesvědčoval, že mi stačí. Takový postoj člověku samozřejmě zbytečně komplikuje život. Na druhou stranu jsem ale získal jednu velkou výhodu: nesmírně si vážím všeho, co mám.
Odložit příjemný zážitek. A to je nesmírně cenná výbava do života, která vás zpevní, uklidní a získáte slušný základ pro dobrý charakter. Navíc když nedostanete všechno hned, poroste vaše touha, těšíte se... Dnešní rodiče ale vzali svým dětem touhu. Jejich potřeby uspokojují ještě dřív, než vůbec nastanou. Tím jim doslova zmrtví život.
Není. Dítě se musí doslova naučit „nechtít“. Mozek to totiž zpočátku neumí. Když jsme malí, musíme všechno dostat hned, jsme křehcí a zranitelní. Ale časem se musím naučit, že prostě nedostanu všechno hned. A dokonce že to nedostanu vůbec! Jinak ze mě bude malý sobeček.
Máma dává malému dítěti okamžitě všechno vlastně jen během šestinedělí. Ale hned po jeho skončení pomalinku prodlužuje okamžik, než dítě dostane to, co chce, nebo to, co potřebuje. Učíme ho tzv. „mírnému nedostatku“, což je další důležitý pilíř našeho života. Když ho dítě pochopí, je šance, že z něj vyroste spokojený člověk. Naučí se, co je to zdravá potřeba.
Protože jediná potřeba, kterou nelze nikdy uspokojit, je „nikdy nekončící potřeba“. Když pořizujete věci příliš rychle, živíte vnitřní nezralé dítě, které chce všechno hned. Ale vy ho jako rodiče nesmíte „krmit“. Naopak musíte ukázat mírný nedostatek, čekání, a hlavně touhu. Když se dlouho na něco těšíte, tak si toho pak víc vážíte. Proto si každé dítě potřebuje zažít nějaké limity a řád. Musí pochopit, že věci někde začínají a končí, že něco dostanu a něco ne. Zkrátka že někde vždycky bude čára nebo bod, za který to už nejde a že je to definitivní, konečné. A že právě ta čára dává věcem smysl. Tak funguje život.
Bohužel, v podmínkách západní Evropy nás okolí učí, že ekonomika může růst do nebe, že na nic nemusím čekat, že obchody jsou otevřené 24 hodin denně sedm dní v týdnu, že internet je neomezený, mobilní volání je bez hranic a jídla si vezmu, kolik chci. Nabídka dnešního světa je tak trochu zdivočelá: v ničem se neomezuj! Nečekej! Užij si to! Máš právo! Jako by cílem našeho života bylo „ubavit se k smrti“. To ale přece není nic jiného než ono nezralé dítě.
Pevností. Vlídnou neústupností. A když je potřeba, tak silným a nevratným slovem „ne“. Dítě potřebuje ke svému zdravému vývoji zažít, že máma s tátou jsou pevný pár, který drží pohromadě. To je úplný a prvotní základ. Pak si doma prožije pravidelný řád a rytmus, kdy ráno děláme toto, v poledne tamto a tohle zase opakujeme každý pátek. Tuto činnost děláme my a tohle zase ty. Takže například dítě ve třech letech by mělo mít doma nejméně dvě povinnosti.
Když tohle všechno dítě zažije, pochopí, že život přirozeně plyne, že věci někde začínají a končí, a nebude se pak urputně dožadovat něčeho, co mu rodiče nechtějí dát.
V podstatě paradoxně říká: Prosím, zakažte mi už něco a trvejte na tom! Já se potom uklidním. Protože základní potřeba každého člověka je pocit bezpečí. A v bezpečí se můžu cítit jen tehdy, když svět kolem mě funguje podle pravidel, má mantinely a řád. Dítě se potřebuje o někoho silnějšího opřít a spolehnout se na něj. Rodiče dělají chybu, když dítě posadí na trůn, kde se kolem něj vše točí. A dítě pak získá pocit, že je silnější než dospělí, a začne být agresivní – má strach, že rodiče jsou slabší a že ho neochrání. Proto pak agresivitou násobí svoji sílu.
Samozřejmě nejde o to děti zbytečně trápit hladem a žízní. Já se jen snažím ukázat, že žijeme v nezdravém nadbytku a že se v rodinách zmenšuje přirozená schopnost snášet drobná nepohodlí. Rodiče trojčí kvůli každé prkotině, malému nechutná krupice a je z toho třetí světová. Hlad, žízeň, nedostatek, strádání, povinnosti – to všechno jsou věci, které přirozeně patří k životu. Nedostatek vtiskne našemu životu smysl. Hrnku s vodou přece dává hodnotu poušť, kterou jsem předtím prošel.
Jako lidé se vyvíjíme přibližně sedm milionů let a celou tu dobu jsme čelili přírodě: pořád nás někdo lovil, měli jsme hlad, byla nám zima, život nebyl jednoduchý. K zázračnému obratu došlo až před padesáti lety, což je strašně krátká doba. Pořád ale platí evoluční vzorec, který nám už zůstane: člověk je spokojený, když o něco usiluje. V nepřiměřeném pohodlí začne zahnívat a věci přestanou dávat smysl. Rozpadnou se. A právě to se v mnoha rodinách dnes bohužel děje: dochází k vyprazdňování a ztrátě smyslu.
Dítě musí pochopit, že k tomu, aby bylo doma dobře, musí také něčím přispět. To je alfa a omega všeho. Některé děti se dneska doma jen vezou, a ještě rodičům vyčítají, že doma není dobrá atmosféra. To je absurdní.
Před dvěma sty lety byl život v tomto směru sice mnohem těžší, ale jednodušší a zdravější: každý věděl, co jsou jeho povinnosti, děti byli malí pomocníci a nikdo v rodině o tom nediskutoval. Dnes se dítě dozví, že stačí, když má splněné povinnosti do školy, a pak si může dělat, co chce. A někdy ani to ne! Tak to nemůže fungovat.
Je velmi důležité, aby povinnosti dítěte stály na dvou nohách: škola a domácnost. Takže jsem školák-hospodář, školačka-hospodyňka. Protože stejně to přece platí pro rodiče! Cílem je, aby dítě v patnácti letech bylo schopné plnohodnotně nahradit své rodiče v péči o mladšího sourozence nebo o babičku či dědu.
Dnes se spíše mluví o pětadvacetileté výchově – tak dlouho by rodiče měli poskytovat svým dětem zázemí! Hrůza. Rozmazleným dětem se pak ani po dosažení dospělosti nechce z domu a najedou na režim „mama hotel“. Ale cílem výchovy je přece vést děti k samostatnosti! Mnoho rodičů o tom zjevně nemá ani páru, protože sami jsou ještě dětmi a chtějí, aby jejim ratolestem tekla v potoce limonáda.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou