Škola, družina, jeden kroužek za druhým, úkoly – a spát! Veškerý pobyt „venku“ se smrskává na cestu do auta a z auta. Takových případů podle psychologa Jaroslava Šturmy přibývá.

 

Volného času, který děti tráví venku, je čím dál méně.Ilustrační snímek Jozef Sedmák

 

„Ve srovnání s tím, jak to bývalo v předchozí generaci, mají dnešní děti méně volného času. Dřív běžně trávily odpoledne se spolužáky nebo kamarády ze sousedství venku, před více lety i na ulici, což už dneska nepřipadá v úvahu,“ podotýká dětský psycholog Jaroslav Šturma. Dodává, že dnešní potomci mají často nabitější rozvrh než dospělí. „Zapomínáme, že znamením užitečně stráveného času není jen rozvrh vyplněný od rána do večera. Aby dítka dokázala zpracovat, co za ten den zažila, potřebují také volný čas, do něhož patří třeba i jen lenošení nebo hraní si s kamarády venku – samozřejmě za zajištění základní bezpečnosti,“ objasňuje Šturma.

 

Jak ale poznat, že je dítě už zralé, aby si hrálo s vrstevníky venku nebo šlo samo do školy? Podle psychologa je podstatné, aby si to samo přálo a bylo k tomu ochotné, aby to bylo spontánní a postupné osamostatňování mu dělalo radost. „Můžeme si to představit tak, že s rostoucím věkem od kojence a batolete se psychologická pupeční šňůra mezi potomkem a jeho matkou prodlužuje. Vzpomínám na jeden výzkum, kdy se přišlo na to, že dvouleté děti na hřišti se samy přirozeně vzdalují od rodičů na vzdálenost až sedm metrů, ale vždy tak, aby na ně viděly a v případě nejistoty či nebezpečí se k nim mohly vrátit. S postupem věku se prodlužuje vzdálenost, jakou dítě od matky udělá.“

 

Postupně se otužovat

 

Každé dítko je jiné a nedá se přesně říct, v jakém věku už by mělo umět být venku samo. Rozhodně ale nemůžeme podle Šturmy předpokládat, že když je až do šesti let pořád u mámy za sukní, začne hned 1. září chodit samo do školy. Ale můžeme ho už od předškolního věku postupně na osamostatňování připravovat – například ho pro něco poslat k sousedům nebo jim něco vzkázat, nechat ho něco koupit a stát opodál nebo mu dovolit, aby venku šlo kus před námi, jako by šlo samo. „Je to všechno postupný proces, kdy obě strany musí znát míru potomkovy zralosti, do toho jej nelze nutit. Jako jsou děti, které skočí do studené vody a už plavou, jsou i takové, které si potřebují nejprve omočit prstíček a postupně se na vodu adaptovat. K umění výchovy patří vystihnout, v jakém stadiu vývoje naše ratolest je, a být jejímu vývoji nápomocni – abychom to nedělali násilím, ale dokázali ji povzbuzovat podle jejích možností,“ radí psycholog.

 

Jestliže se dítě přehnaně bojí, může být na vině i úzkost rodičů, kteří ho chtějí mít pořád u sebe. Pomůže, když si uvědomíme, že v daném věku je dané prostředí pro dítě už bezpečné: například pro předškoláka oplocená zahrádka, pro mladšího školáka hřiště před domem, na které vidíme, atd. Nejpodstatnější je, že nemusíme chtít vše hned. Proces potomkova osamostatňování je postupný a trvá třeba dvacet let. Což ovšem neznamená, že ještě ve dvaceti ho budeme vodit na přijímací pohovor nebo že mu – už jako otci nebo matce – budeme připomínat naši rodičovskou autoritu.