Dítě musí napřed slyšet mnoho příběhů...
Vydání: 2011/10 Vtipálci v církvi, 2.3.2011
Příloha: Doma
„Pohádky čekají, až je budete číst svým dětem. Pravidelné předčítání rozvíjí myšlení a představivost. Čtěme dětem 20 minut denně. Každý den!“ zní jemně naléhavý hlas Viktora Preisse ve známém televizním spotu se znuděnou Červenou Karkulkou a hajným. Tato celostátní kampaň nabádá rodiče, aby předčítali svým ratolestem aspoň 20 minut denně, a odměnou jim za to bude, že z jejich dítěte vyroste zdravá, citově vyrovnaná osobnost.
Na první pohled trošku magie, ale že nakonec přece jen nejde o nějaké laciné šarlatánství, svědčí i to, že projekt s názvem Celé Česko čte dětem veřejně podpořily známé osobnosti, jako například Václav Havel, Zdeněk Svěrák, Libuše Šafránková, Olga Sommerová, Arnošt Goldflam, Emma Srncová, Petr Nárožný, Helena Třeštíková či právě Viktor Preiss. Svůj názor na důležitost četby vyjádřil ve prospěch propagace projektu i ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz: „Moc rád vzpomínám na chvilky čtení pohádek v mém dětství. S napětím jsem poslouchal Biblické příběhy Ivana Olbrachta. Jako každé dítě i já jsem napovídal, jak to bude dál. A byl jsem rád, že mám maminku nablízku. S lítostí se dívám kolem sebe, kolik běhá po světě citových naháčů, kteří takové věci neprožili. Prosím, najděte si čas na své malé, přečtená pohádka může být někdy důležitější než propásnutý přenos fotbalového utkání!“ Toto bití na poplach nespadlo z nebe. Podle posledních mezinárodních průzkumů dosahují čeští žáci a studenti ve srovnání s ostatnímí zahraničními dětmi podprůměrných výsledků právě ve čtenářské gramotnosti ve smyslu porozumění obsahu i stylu textu. České děti mají zkrátka problém pochopit to, co čtou, neboť tuto činnost příliš často nevyvíjejí. Podle nedávných průzkumů dokonce 10 % žáků během základní školy nepřečte pořádně ani jednu knížku! To už stojí za malé zamyšlení. Ale proč obtěžovat už rodiče a začínat u dětí pasivní četbou – zkrátka proč nepočkat, až se naučí samy číst? Když se zeptali nedávno zesnulého spisovatele Jana Balabána, zda se dá popsat okamžik, kdy dítě začne mít chuť přečíst si knížku, řekl to naprosto přesně, že se to nedá neocitovat: „Myslím, že okamžiku, kdy dítě samo chce číst, zpravidla předchází to, že je mu knížka čtena. Tento dobrý zvyk vykládání pohádek a čtení knížek uspíší moment, kdy začně číst samo. Text je nejdříve hlasem, pak teprve psaným slovem… Dítě musí napřed slyšet mnoho příběhů či pohádek vyprávěných či čtených, aby uslyšelo hlas ukrytý v textu. Rodiče mu dají vzor v tom, jak text obživne, a ono potom napodobuje to, co samo zažívalo, a chce číst samo. Dítě převezme ten hlas a on ožije v jeho hlavě. Když knihu ,slyší‘, v té chvíli čte. Neluští, nedekóduje, ale už ji prožívá.“
