Diecéze se rozloučila se svým biskupem

Vydání: 2022/10 Ve jménu Božím, zastavte se!, 1.3.2022, Autor: Jana Praisová

Příloha: Diecézní zpravodajství - Ostravsko-opavská diecéze

Ostravský kostel sv. Václava byl o víkendu svědkem historicky významných událostí. V pátek 25. února se do něj přišly rozloučit s prvním ostravsko-opavským biskupem Františkem Václavem Lobkowiczem téměř dva tisíce lidí. V sobotu se pak stal místem posledního odpočinku prvního biskupa diecéze.

Páteční rozloučení s biskupem Františkem Lobkowiczem v kostele svatého Václava. Snímek Josef Cinciala / Člověk a Víra

V pátek od dvou hodin odpoledne měla široká veřejnost možnost dát biskupovi Františkovi osobní poslední sbohem. Ještě předtím se kostel doslova zaplnil jeho blízkými – pracovníky kurie. Mnozí z nich s biskupem Františkem prožili kus života. „Když lidé umírali doma, byl tam moment rozloučení v domě,“ zmínil na úvod rozloučení apoštolský administrátor Martin David: „My tento moment rozloučení v domě, v kruhu nejbližších, chceme prožít v této chvíli. Nejsme přímo v domě, ale jsme v Božím domě, který je biskupství nejblíže,“ vyslechli si pracovníci jednotlivých odborů, pastoračních středisek a Biskupských lesů od biskupa Martina s výzvou, aby se naladili na vděčnost: „Lidský život je dar a život otce biskupa Františka byl pro nás darem.“ Kostelem se také rozezněly lesní rohy, neboť biskup František, příroda a myslivost prostě patřili k sobě. Do závěrečné modlitby Otče náš pak mohli vložit svoji vděčnost i nedořešené věci ve vzájemném vztahu.

Vyjít z kostela před jeho otevřením pro veřejnost nebylo jednoduché. Venku již v dvojstupu čekala dlouhá řada lidí, která se téměř hodinu nezmenšovala. Mezi těmi, kteří odpoledne přišli poděkovat do chrámu v centru Ostravy, byly také farnice z druhého kněžského působiště Františka Lobkowicze – Jablunkova. „Když byl u nás, chodila jsem asi do druhé třídy, on byl mladý kněz a měli jsme ho moc rádi,“ prozrazuje Irena Zogatová. „Vedl nás hodně k víře a tak nám utkvěl v srdci. Uměl ‚ponašemu‘, dělal legraci a pamatuji si, že jezdil na kole. K těm mladým byl fajny,“ uzavírá své vzpomínání paní Irena. Silné vzpomínky rezonovaly prostorem chrámu, lidé si ukazovali fotografie a přicházeli ještě těsně před jeho uzavřením.

JANA PRAISOVÁ