Děti se naprosto nedají ošidit
Vydání: 2012/3 Vláda schválila majetkové vyrovnání s církvemi, 17.1.2012, Autor: Kateřina Šťastná
Příloha: Doma
Důležité je, aby si děti byly jisty naší pravdivostí
Předchozí generace se toho doma příliš o sexu nedozvěděly. Rodiče sexuální výchovu v rodině příliš neřešili. Pokud však chceme brát výchovu vážně, neměli bychom tyto otázky zahrát do outu… Na toto téma jsme si povídali s pětinásobnými rodiči manžely HANOU A PETREM PTÁČNÍKOVÝMI, kteří přednášejí na Manželských setkáních, mimo jiné i na téma manželská sexualita.
Jaká je vlastně praxe u dnešních mladých rodin? Jsou jejich děti dostatečně informované o manželské intimitě?
Hana: Nedá se to zevšeobecňovat, ale řekla bych, že dost lidí s tím má problém. Máme zkušenost, že se některé křesťanské rodiny potýkají například i s předčasným těhotenstvím svých nezletilých dětí. Ačkoliv se řada lidí snaží své děti vést co nejlépe, nemohou samozřejmě rodiče ovlivnit všechno, s čím se jejich děti setkávají. Dnes jsou ovšem pro správnou výchovu velmi náročné podmínky, rodiče sice usilují o předání určitých zásad, bohužel televize, časopisy, internet i někteří vrstevníci předkládají zcela jiný model života a vztahů.
Petr: Je to mnohem těžší. My připravujeme snoubence na svatbu už dvacet let a vidíme ten posun. Teď se jen výjimečně najde pár, který spolu nebydlí, zatímco před dvaceti lety to bylo naopak. Doba se posunula - v tom to mají naše děti těžké a my také, abychom jim to vysvětlili a ustáli to.
Poradili byste rodičům, jak se vyrovnat s tím, když se jejich dítě dostane do podobné situace?
Hana: Nejlepší by byla prevence, dobrá nejen sexuální výchova v rodině. Protože sexuální výchova není něco odděleného od ostatního výchovného působení. Záleží především na praxi života v rodině, atmosféře, ve které se žije, na tom, co se považuje za cenné, včetně toho, jak dítě vnímá, zda rodiče pracují na svém vztahu, budují soulad, jestli prožívají svou lásku, tělesnou intimitu v harmonii… V tomhle se děti naprosto nedají ošidit. Pokud to funguje, je to pro ně ideální příprava. A v dospívání samozřejmě přibývá důležitý vliv skupiny vrstevníků, dobrá náplň volného času, kvalitní vzory.
Kdy je vhodné začít mluvit o sexu?
Hana: Tak jak to přináší život – s objevováním vlastního těla, s poznáním rozdílností mezi kluky a holčičkami, nad dětskými knihami, s příchodem mladšího sourozence, nad rodinnými fotografiemi – „to veliké maminčino bříško jsi byl ty“. A mohou to být milé a drahocenné chvilky - aspoň naše děti mají rády podrobnosti ze svého prenatálního života, zvlášť když to končí slovy: „Ty jsi to nejlepší, co se nám mohlo před x lety stát.“
Petr: U malých dětí mi to připadá mnohem lehčí a takové přirozené. Ony se jednak ptají, jednak všechny naše děti měly jako malé v oblibě knížku Čakáme dieťatko a různé dětské encyklopedie, nad nimiž se dá o řadě věcí hovořit. Pak, když vyrostou, je to těžší. Já jsem vyrůstal v tradiční křesťanské rodině a také jsem nezažil, že by rodiče se mnou na toto téma hovořili, nebo si to aspoň nepamatuji. Dnes vidím, že mám podobný problém hovořit na toto téma se syny, protože na nich vidím, že ani jim takový rozhovor nedělá úplně dobře. Starší děti si už samy často najdou informace, které potřebují. Ne že bychom si s nimi sedli a systematicky je vzdělávali, ale třeba když se díváme na film a vidíme, že tam je špatný vztah, tak to komentujeme.
Myslíte si, že by měla být oddělená mateřská a otcovská role: maminky vysvětlují holčičkám, tatínci klukům?
Petr: U těch menších je to asi jedno, u větších to, myslím, dobré je.
Hana: Mně se snáze komunikuje s dcerami, protože ony se víc ptají, jsou sdílnější. Ale jsem schopna si povídat i s kluky. Když začne dítě chodit do různých kroužků, setkává se s různými výrazy. U nás v chlapeckém oddílu fotbalu si například kluci nadávají do buzerantů. To nemám ráda a strašně se mě to dotkne. Spousta lidí si neuvědomuje, jak velký kříž to může být pro člověka, jak těžce to potom může některý chlapec prožívat. Takže i o tom má smysl se s dětmi bavit.
Měli bychom děti poučovat jen tak, jak se ptají, reagovat na konkrétní situace, nebo je „systematicky“ ve věcech okolo plození a narození dítěte a dalších, vzdělávat?
Hana: Ideální by bylo mít ve všem systém, ale nevím, jestli se to dá stíhat. Mám pocit, že jsem s dětmi něco probrala, a ony to po letech najednou neví. Ale jsem přesvědčena, že když je víra, kterou prožíváme, upřímná, když nás drží, je opravdovým směřováním v životě, nebojím se, že by mé děti naprosto spadly. A pak mám v sobě přesvědčení, že i kdyby mé dítě spadlo, budu ho stále milovat, neodsoudím ho, vždycky mu podám pomocnou ruku.
Petr: Bavil jsem se s dospělými muži, jak prožívali období dospívání. Člověk sice má načteno z literatury, jak funguje jeho tělo, když se zamiluje, když si dá první pusu, první objetí, ale jakmile to přijde, stejně to s ním zamává. Zjistil jsem, že všichni muži s tím bojovali, ale nikdo o tom nemluvil, až takhle zpětně. Vnímám, že to, jak je chlapec formován z domu, jakou má výchovu, mu pomáhá se s tím vyrovnat. Ale i kdyby mu to rodiče vysvětlili jakkoliv hezky, přesto se tím obdobím musí protlouci.
Někdy můžeme být zaskočeni otázkami dětí, někdy cítíme stud – co byste radili?
Hana: Řekla bych úplně jednoznačně, že dítě má velké právo na naši odpověď a že s tím musíme pracovat, i kdyby to bylo pro nás těžké. Protože mlčením nebo stydlivým vytáčením, odkládáním odpovědí dítě zraníme, a pak už k nám nemá důvěru. Je důležité, abychom byli upřímní k dětem, abychom dokázali kultivovaným slovníkem, kultivovaným způsobem předat informace, a navíc osobní zkušenost. Člověku to není až tak vlastní, ale dá se to nacvičit. Nemusíte dítě zahlcovat informacemi, předbíhat, ono si často samo udává svoje tempo. Důležité ale je, aby si bylo jisto vaší pravdivostí.
Sdílet článek na:
