Děti se bojí: EU Velikonoce stejně zakáže
Vydání: 2010/14 Velikonoce, 30.3.2010, Autor: Jaroslav Pulkrábek
Příloha: Doma
Dva pilíře křesťanské liturgie, tedy Velikonoce a Vánoce, se natolik staly součástí kulturního života společnosti, že ani dlouhá desetiletí ateizace je nedokázala vymazat. Jestliže na oslavu Ježíšova narození neúspěšně útočil Děda Mráz, nyní vystřídaný Santa Klausem, Velikonoce jako svátky Jara se ujaly mnohem výrazněji. Rodiče dnešních školáků prožili přibližně stejnou dobu jak ve společnosti, kdy stát církevní svátky potíral, čímž je činil zajímavějšími, tak v době, kdy se křesťanská společenství opět znovu svobodně nadechla. Zajímavým odrazem těchto údobí je prožívání Velikonoc právě u jejich ratolestí. Velikonoce jsou totiž na jedné straně jako připomínka umučení a zmrtvýchvstání Ježíše pro děti složité na pochopení, na druhé straně jsou plné zajímavých lidových zvyků, oproti Vánocům mnohem méně zanesených komercí. Drtivé většině dnešních dětí se pohled na Velikonoce scvrkl do pondělního dopoledne. V prostředí velkých panelových sídlišť navíc mizí tradiční koledování, které část dětí hodnotila jako trapné „somrování“. Na venkově či v menších městech jsou velikonoční koledníci stále samozřejmostí.
Beránek a pomlázka
„Velikonoce trvají čtyřicet dní a peče se beránek, protože se rodí mláďata,“ odpověděl na otázku desetiletý Ondřej ze šumavského Vimperka, který si na zmínku o řehtačkách vzpomněl na zvony odlétající do Říma. Pomlázku se naučil plést ve skautu a vzhledem k tomu, že má tři sestry, se koledování odehrává pouze doma. „Nejlepší je, když se my kluci ráno v šest sejdeme v kuchyni a jdeme vyšlehat holky,“ doplnil svůj velikonoční prožitek malý Ondřej. Jeho vrstevník Patrik z pražského Jižního města Velikonoce chápe jako období, kdy začne jezdit na kole a kdy jsou prázdniny. Velký pátek mu sice nic neříká, vajíčka zdobí ve škole při pracovní výchově a doma dostávají čokoládová vajíčka, nicméně i on si vybaví řehtačky, i když netuší, proč a kdy se používaly. Na druhé straně si vzpomněl na nádivku s kopřivami u babičky a tuší, že Velikonoce jsou nějak spojeny s masopustem. Dvanáctiletý Brňan Marek umí nejenom uplést pomlázku z osmi prutů (naučil ho to otec), ale doma si na velikonoční pondělí musí každý z rodiny vzít nějaký nový kousek ošacení, aby je „nepokakal“ beránek. Poměrně černou budoucnost Velikonoc, stejně jako Vánoc, prorokoval třináctiletý Martin z Plzně, když na otázku, proč se slaví Velikonoce, lakonicky odvětil, že je Evropská unie stejně zakáže, podobně jako kříže ve školách a muslimské šátky. Z více než padesáti oslovených dětí ve věku od deseti do třinácti let tři čtvrtiny malých respondentů chápou Velikonoce tak jako jejich rodiče. Na druhém místě, co se vlivu týče, je televize a po ní následuje škola. Vliv církve je omezen na úzký okruh věřících, přesahuje ho jen sporadicky. Dobrou zprávou však bezesporu je, že téměř každý z oslovených mladých mužů tušil, že o Velikonocích se dělo „něco“ spojeného s křesťanstvím.
