Vydání: 2021/44 Pozvání k modlitbě za zemřelé, 26.10.2021, Autor: Jaroslav Someš

Příloha: Perspektivy 44

Po lučině slz a vzdechů šly dvě duše v pilném spěchu. Za nima pak třetí duše, hříšná duše těžce kluše. Když až k ráji dostupaly, na dveře tam zaklepaly“ – tyto verše zná ze školních lavic snad každý, a tedy ví, jak to bylo dál. Hříšná duše se marně dobývá do nebe. Až na zásah Matky Boží smí přednést jedinou modlitbu, kterou „poslala ku nebíčku“. Že je to však modlitba za český národ a český jazyk, je jí odpuštěno a je do nebe přijata.
Tak to vypráví Jan Neruda v půvabné Baladě o duši Karla Borovského. A je dojemná představa, že takhle nějak to u nebeské brány onoho 29. července 1856, když Karel Havlíček Borovský po těžkém utrpení zemřel, opravdu mohlo proběhnout. Nerudou citovaná modlitba je autentická. Jistě však není jediná, kterou Havlíček za svůj život do nebe vyslal. Vždyť v dětství ministroval v kostelíku v rodné Borové na Vysočině (a do smrti pak na to vzpomínal). V mládí toužil stát se knězem a vstoupil kvůli tomu na čas do semináře. Kněží byli také mezi jeho celoživotními přáteli. Protože však vyzrál v nekompromisní, racionální osobnost, zaujímal kritický postoj k realitě jako celku, církev nevyjímaje.
Narodil se v Borové u Přibyslavi v rodině kupce. V dětství na něj mělo velký vliv prostředí borovské fary, kde mu byl farář Jan Brůžek otcovským přítelem. Protože Borová byla ryze českou obcí, poslali rodiče malého Karla nejprve do Jihlavy naučit se německy a potom na školy do tehdejšího Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Sami se tam pak přestěhovali také. V roce 1838 po absolvování brodského gymnázia odešel Havlíček do Prahy studovat filozofii, která byla tehdy předstupněm vysokoškolského vzdělání. Praha už v té době žila probuzeným národním životem, což na mladého příchozího silně zapůsobilo. Začal se intenzivně věnovat studiu českých dějin a literatury i jiných slovanských kultur a jazyků, a dokonce v tomto smyslu „úkoloval“ své spolužáky. Současně se stále víc projevovalo i jeho literární nadání, spojené s bystrým postřehem a břitkým vtipem.
Dvojí zklamání
Havlíčkovým cílem bylo stát se knězem a po vzoru mnoha národních buditelů z řad duchovenstva šířit spolu s vírou také osvětu a vlastenectví. V roce 1840 proto vstoupil do pražského arcibiskupského semináře. Rok, který tam strávil, mu však přinesl hluboké zklamání a trvale ovlivnil jeho vztah k církevním institucím. V semináři panoval tuhý konzervativizmus a germanizace a Havlíček se pro své vlastenecké nadšení, zájem o pravoslaví, o Voltaira, o pronásledovaného teologa Bolzana záhy dostal se svými představenými do konfliktů. Jeho úvahy o odchodu předběhl rektorův dopis, kterým byl nepohodlný student ze semináře vyloučen.
Otázku jeho další existence vyřešil spisovatel, jazykovědec a slavista Pavel Josef Šafařík, který si všiml nadaného mladíka. Nabídl mu možnost odjet do Moskvy a stát se vychovatelem v rodině ruského literárního historika Stěpana Ševyrjova. Havlíček odjížděl do Ruska s velkým očekáváním (je zajímavé, že už tato jeho cesta byla sledována rakouskou policií). Stejně jako řada jiných českých vlastenců vkládal i on do síly největšího slovanského státu velké naděje. Brzy ovšem poznal, že realita je jiná. Pod despocií carského samoděržaví panovala bída, zaostalost a bezpráví. Během pobytu v Moskvě Havlíček pokračoval v literární činnosti, především tu napsal řadu epigramů. Získal také vztah k ruské literatuře, zejména ke Gogolovi, kterého později překládal. Působení v rodině Ševyrjovových ukončil opět konflikt – mladý Ševyrjov udeřil sluhu-nevolníka a Havlíček svému svěřenci políček oplatil. Dostal okamžitou výpověď.
Domů se vrátil v létě 1844 a začal pilně přispívat do Pražských novin, zejména do jejich beletristické přílohy Česká Včela. S velkým ohlasem tam publikoval mj. své Obrazy z Rus, v nichž nestranně popisoval barvité zážitky z moskevského pobytu. Počátkem roku 1846 na doporučení Františka Palackého získal v Pražských novinách místo redaktora. Nového úkolu se ujal jako životního poslání. Jestliže kdysi toužil hlásat osvětu z kazatelny, staly se teď jeho kazatelnou stránky novin.
Hned ve svém prvním čísle uveřejnil programové prohlášení, které zní aktuálně ještě dnes. Vyslovuje v něm požadavek, aby se pro rozkvět vlasti pracovalo, a ne jen o něm mluvilo, „aby každý raději malé nedostatky kolem sebe, ku kterým zdvihnouti moc jeho stačí, napravoval, místo planého stesku na všeobecné veliké nedostatky, které jeden napraviti nemůže.“ Pražské noviny vycházely dvakrát týdně a autorem většiny článků byl Havlíček sám. Noviny podléhaly cenzurnímu dohledu, což Havlíčkovi často přinášelo problémy.