Přihlásit se
Archivní článek
Děkuji, že jsi přišla...
18. 3. 2008
|Tisk
|
Sdílet:
Vydání: 2008/12 Velikonoce v lidových zvycích, 18.3.2008, Autor: Taťána Lukešová
„Kolik na mě ještě čeká lidí?“ zeptal se generální ředitel Vladimír Pávek podrážděně své sekretářky.„Kromě ředitele odbytu je tam nějaká paní Mašková. Prý soukromá záležitost. Čeká už dvě hodiny.“
„Mašková? Neznám...“
Vladimír Pávek vstal a otevřel okno. Únava z posledních dnů mu připadala téměř nesnesitelná. Ale koho to zajímá. Vzpomněl si na ranní rozhovor se ženou. Rozhovor plný výčitek, vzájemného nepochopení a zlé vůle. Žena pojede s dětmi na chalupu. On chce mít klid ode všeho a od všech. Řekli si, že Velikonoce jsou pro ně stejně už jen citový přežitek. Ostatně nejen Velikonoce. „Za pět minut mě odvolejte, že mám poradu. Víc času pro tu paní nemám.“
„Nepoznáváš mě asi. Myslela jsem si to.“ Ema Mašková se bez pobízení posadila.
„Podívej, konečně slunce,“ ukázala na otevřené okno. „Budou hezké Velikonoce.“
„Promiňte, na žerty nemám čas.“
„Já vím, tenhle mrakodrap a v něm stovky zaměstnanců, všechno je závislé na tvém čase. Eda Polák by koukal, viď?“
„Moment,“ zvolal a v údivu se na ni podíval. „Eda Polák byl můj spolužák a nejlepší kamarád. Co vy s ním?“
„Nic, jen jsem s ním seděla až k maturitě v lavici.“
Vladimír Pávek přistoupil blíž a rozesmál se: „Jsem už sklerotik, odpusť.“ V tom okamžiku mu hlavou proběhla obvyklá nepříjemná myšlenka: Co ode mne bude chtít? Co budu muset zařídit nebo odmítnout, že zařídit nemohu?
„Co děláš, jak se máš?“
Teď to přijde – říkal si. Děti dostat na školu, manžel hledá zaměstnání. „Dobré je to,“ odvětila.
Podíval se na ni. Usmívala se a dívala se mu přímo do očí. Zrozpačitěl jako kdysi, když stál u tabule a ona mu napovídala.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se nejistě.
„Chodí se k tobě, jen když člověk něco potřebuje?“
„Většinou ano.“
Sklonila hlavu. „Přišla jsem ti jen popřát hezké Velikonoce.“
„Emo, jestli je tohle pravda,“ rozhodil rukama, jako by se dovolával souhlasu své kanceláře, „po dvaceti letech?“
„Proč ne?“ zeptala se. „Chtěla jsem přijít už dávno.“ Usedl do křesla proti ní a vzal ji za ruku.
„Bývaly to veselé Velikonoce tenkrát, viď. Zpíval jsi v kostele a hrál na housle. Hraješ ještě?“
„Na nic není čas, ani na Velikonoce ne,“ řekl trpce.
Na stole zazvonil telefon. „Ještě nepůjdu a prosil bych dvakrát kávu.“
„Děkuji, že jsi přišla,“ řekl upřímně, když rozesmátí přestali přivolávat společné vzpomínky. „Opravdu nic nepotřebuješ?“
Ema Mašková zavrtěla hlavou a podala mu několik proutků rozkvetlých kočiček. „Pro štěstí,“ řekla a rychle se rozloučila.
Zůstal dlouho v zamyšlení sedět. Co se to s ním a jeho ženou, kterou přece miloval, stalo? Ano, šli za kariérou a přestali stačit na svůj život. A najednou mají prázdno v sobě i kolem sebe. Vybavoval si Velikonoce na chalupě, jak dnes už odrostlé děti radostně hledají, co jim zajíček schoval na zahradě. Svátečně prostřený stůl s upečeným sladkým beránkem, barevnými vejci a pokorné a slavnostní prožívání vzkříšení. Chodili tam do malého kostela. Musí se jim všechno vrátit...
„Paní doktorko, máte jít na velkou vizitu,“ oznámila sestra Anička a zavřela dveře ordinace. Už několik dní je ubrečená – uvědomila si doktorka Irena Pávková. Měla bych se jí zeptat proč. Ale jsem snad kybernet na chlácholení. Sama bych potřebovala... mávla rukou. Když zazvonil telefon, unaveně se ohlásila.
„Rozmyslel jsem si to,“ zněl v telefonu hlas jejího muže. „Myslím, že bychom měli být na Velikonoce všichni spolu. Moc bych si to přál,“ dodal tiše. „Chceš pomlázku, viď?“ zasmála se.
Také na druhém konci aparátu se ozval uvolněný a hřejivý smích... „Už jdu, Aničko. Vlastně jsem se vás chtěla zeptat: Stalo se něco?“ Anička přikývla. „Čekáte děťátko a váš milý ho nechce? Promluvím s ním. Kdybyste měla mámu, nedělala bych to – a už nebrečte, bude to dobrý.“
Ema Mašková pomalu procházela ulicemi sídliště. Před domem, ve kterém bydlela, se zadívala do otevřeného okna a lehce se zachvěla. Její muž byl doma. Když otevírala dveře bytu, stál v předsíni a s vyčkávací ironií se na ni díval.
„Tak co? Jak jsi pořídila?“
Ema si sundávala plášť a zdlouhavě ho věšela na ramínko.
„Proč nemluvíš?“ zeptal se podrážděně. „Řekla jsi mu všechno, co jsem chtěl? Řekla jsi mu, že už nebudu takový trouba, abych někde dřel za pár šupů, že hledám nové zaměstnání, nejraději u něj. Co mu to udělá hnout prstem pro manžela své spolužačky?“
Ema téměř neznatelně přikývla.
„Takže se pan generální ozve,“ pokračoval ulehčeně, ale se stejnou ironií. „Kam jdeš?“ zeptala se.
„Musím to jít zapít, to snad uznáš?“
Otevřela okno a dívala se, dokud jí nezmizel za nejbližším rohem. Myslela teď na to, kde se u jejího muže vzalo všechno to zlo, ale nechtěla ho soudit. Tušila, kolik temnoty může být v člověku, a jak málo víme, kdy a proč nastala v jeho srdci malost. „Bože, pomoz mi, abych měla sílu odpouštět!“
