Dějepis jako společné objevování
Vydání: 2023/30 Mládež vyráží do Lisabonu, 25.7.2023, Autor: Karel Pučelík
Příloha: Doma 30
Dějiny se nemusí poznávat jen výkladem. Na křesťanské škole Brána v Nové Pace, jejímž zřizovatelem je Sbor Jednoty bratrské, se žáci při hodinách stávají badateli, jak přibližuje učitel (a spolužák tazatele) JUDA KALETA.
Není nad to, když si historii můžete sami prolézt. Snímek Anežka Fialková
Proč máš rád historii a proč ses rozhodl ji učit? Jako student jsi přece vyhrával různé matematické, fyzikální i programovací soutěže.
Ještě před pár lety bych to vyjádřil jinak, ale na přírodních vědách mi vždycky přišlo krásné, že máš jeden správný výsledek. V matematice to buď vypočítáš dobře, nebo ne. U dějepisu a obecně u humanitně-společenských věd mi naopak přijde nádherné, že se k správným odpovědím blížíme, ale ve spoustě ohledů jich nikdy úplně nedosáhneme. Vždy budeme limitováni dostupnými zdroji, metodickým aparátem, schopností propojovat i nesouvisející obory a skládat to vše do výsledného obrazu. A to mě asi na výuce dějepisu vždy přitahovalo. V matematice už žáci asi Pythagorovu větu neobjeví. I žák ZŠ je však po určitém tréninku schopen vzít pár historických pramenů, třeba o své rodině, a nějak je nově interpretovat.
Snažíš se učit, nebo spíš předáváš zájem?
Nevím, jak se předává zájem. A ani nejsem z řad dějepisářů, kteří nadšením pro historii hoří tak, že zapálí některé ze svých žáků. Obdivuji učitele, kteří to umí, ale sám vnímám dějepis asi jako prostředek, jak naučit žáky historicky myslet, než cokoli jiného. V hodinách téměř nevykládám, tak se mi žáci ani nemohou rozplakat při líčení, jak nám ti padouši upálili Husa. A žáci by asi ani neřekli, že je dějepis jejich oblíbený předmět, na to se v něm musí příliš trápit a přemýšlet. Zvlášť ti, kteří jsou často výborní, s tím mají problém a vždycky se ptají: „A pane učiteli, jak to teda doopravdy bylo?“ Já je trápím tím, že jim správnou odpověď nedávám.
Jak tvůj styl výuky vypadá v praxi? Co se osvědčilo?
Asi bych učil dějepis dost jinak, kdybych se před dvěma lety nezapojil do projektu „Dějepis+“ Národního pedagogického institutu a Ústavu pro studium totalitních režimů. Díky němu jsem získal metodickou oporu toho, k čemu jsem intuitivně směřoval: neučit ani tolik samotný dějepis, tedy letopočty, osobnosti a události, ale spíše rozvíjet historické myšlení. Didaktici dějepisu tam pracují s několika rovinami. Když to trochu parafrázuji, žáci se učí posuzovat význam událostí v minulosti, pracovat s prameny a docházet k tomu, jak vlastně poznání o minulosti vzniká, hledat logiku příčin a následků, vidět události nejenom současným pohledem, ale vnímat i dobové perspektivy. Celé to pak rámuje schopnost vše propojit a dát dohromady smysluplnou odpověď, která bude poctivě pracovat s informacemi z pramenů a zároveň žák zvládne vyjádřit svůj názor.
Jak to vypadá v praxi?
Hodinu doprovází nějaká badatelská otázka. Třeba v šestém ročníku je super lekce s otázkou: Mělo by Britské muzeum vrátit do Řecka památky? Žáci mají za úkol reagovat na fiktivní příspěvek na sociálních sítích, který označuje to, že sochy z Parthenonu se nachází v Londýně, za nestydatou krádež. Nejdříve z různých pramenů zkoumají historii Parthenonu, hodnotí argumenty pro i proti vrácení a nakonec vyjadřují svůj vlastní názor, který už by neměl být historicky naivní a nepoučený, ale měl by respektovat dobové souvislosti a chápat události v určitém kontextu. Skvělé je, že vzniká spousta materiálů – ať už ty oficiální v rámci projektu Dějepisu+ nebo nové badatelské učebnice od nakladatelství Fraus či v neposlední řadě ve skvělé komunitě kolem facebookové skupiny Starší dějiny moderně.
Daří se žáky nadchnout?
Upřímně řečeno, spíš ne. Kdybych to dělal jen pro žáky, kteří se nechají nadchnout, tak už to zabalím. Samozřejmě to některé baví víc, některé méně. Ale tím, že je tento styl v něčem pro žáky mnohem náročnější než si poslechnout půlhodinový výklad a občas se nechat vyzkoušet, tak se ani není čemu divit. Mám zkušenost, že žáci očekávají od dějepisu větší pohodičku.
Mohli by se zde inspirovat třeba i rodiče? Aby poznávání dějin nekončilo jen u nudných prohlídek hradů?
Určitě! Skvělé na tomto pojetí dějepisu je, že nevyžaduje odborníky a nadšence, kteří si pamatují vše do detailu. Může to být spíše o společném objevování, které zvládne každý rodič. Odstartovat poznávání dějin pak může i jednoduchá otázka při prohlížení rodinného alba: „Hele, co to tu babička drží? K čemu to asi je? Používáme něco takového i dnes?“ Při procházce po městě: „To je zvláštní, proč to tu stojí? Kdo to nechal postavit a proč? Odkud by se o tom dalo něco zjistit?“ Nebo třeba i při vaření večeře: „Jedli stejně naši prarodiče? V čem je to dnes jiné? Jak se změna světa odrazila v tom, co jíme?“
(puč)
