Děje se přece tolik dobrých věcí!
Vydání: 2020/17 Kdy na mši svatou do kostela?, 21.4.2020, Autor: Kateřina Koubová
Milosrdný bratr GIAMPIETRO LUZZATO je převorem nemocnice. Je manažerem, který za řád milosrdných bratří dohlíží na jejich nemocnici Svaté rodiny v severoitalské obci Erba s 16 tisíci obyvateli.
Převor severoitalské nemocnice milosrdných bratří Giampietro Luzzato (vpravo) při převzetí první pomoci z České republiky. Snímek Matteo Biatta, Fatebenefratelli
Jak velká je vaše nemocnice?
Máme zde 220 lůžek s takřka všemi specializacemi, kolegů je více než 400. Pandemie nemocnicí otřásla, některá oddělení jsme museli uzavřít a aktivity zastavit. Například chirurgii provádíme jen urgentní, jiné operace nemůžeme provádět, jak je nemocnice zaměstnaná pandemií.
Kolik lůžek máte určených pro nemocné zasažené virem Covid-19?
Nemocnici jsme rozdělili na dvě zóny – na virem nezasaženou, ta je ovšem zavřená, a na infekční. Tam jsme dali nyní k dispozici už 72 lůžek. Sedm z nich je na jednotce intenzivní péče, na 16 dalších dýchají pacienti s pomocí plicních ventilátorů a další jsou na kyslíku.
V březnu jste v rozhovoru pro italský tisk uvedl, že desetina zaměstnanců je v karanténě. Jak jste na tom nyní?
Dnes je jich ještě o něco více, protože každodenní prací s nemocnými to někteří přece jen dostanou. V karanténě máme asi dvacet lidí, ale všichni nejsou pozitivní, někteří byli „jen“ v kontaktu s pozitivním člověkem.
V Itálii se situace po drastických opatřeních stran vycházení a návštěv obecně zlepšuje. Máte takový pocit i u vás (rozhovor proběhl ve čtvrtek 9. dubna – pozn. red.)?
Mohu říct, že v tuto chvíli se situace uklidnila. Ale nedaří se nám snížit tlak na nemocnici, ten dosud nepolevil. Na počátku jsme měli nedostatek roušek, obleků, léků, přístrojů, nyní se situace se zásobováním trochu zlepšila, něco se daří zajistit. Dva naši zaměstnanci dosud byli permanentně pověřeni, aby sháněli, kde se co dá. Množství bylo nedostačující, navíc bylo nutno platit předem apod. Chtěl bych proto moc poděkovat zejména bratru Martinu Mackovi z české delegatury rakouské provincie milosrdných bratří a také přispěvatelům od vás z České republiky, že nám zaslali vzácný materiál. Na tuto solidaritu jsem moc hrdý, je to důležitá věc. Musím říct, že tou pomocí jsme velmi dojatí, a nadto nás všechny milosrdné bratry ještě více sjednocuje.
Jak reagovali obyvatelé Erby a širšího okolí na krizi v nemocnici?
Také velikou solidaritou. Pořádaly se samostatné sbírky i přes zdravotnickou nadaci Fondazione Provinciale Comasca, dostávali jsme dary. Sami lidé začali vybírat peníze – někdo dal pět eur, jiný sto. Lidé jsou s námi velice solidární, myslí na nás a přejali velkou osobní zodpovědnost.
V jakém ohledu?
Například tím, že respektují pravidla. Od počátku března jsme ke vchodu nemocnice umístili dezinfekční prostor, aby do ní nikdo bez dezinfekce, měření teploty a domluvy nemohl vstoupit. Snažíme se nemocnici takto neinfikovat. Příchozí pacienti nejprve čekají ve stanech, které nám poskytla civilní obrana. Nikdo tedy nemůže na pohotovost, neprojde-li těmito stany.
Itálie je známá velkým zapojením dobrovolníků. Mohou vám i oni pomáhat?
Mohou nám pomoci jedině zvenčí, právě třeba organizací sbírek. Ovšem dobrovolníci, kteří jindy docházejí, aby pacientům dělali společnost, nyní dovnitř nemohou (pokud to nejsou zdravotníci). To si nyní nemůžeme kvůli infekci dovolit. Hned na počátku pandemie mě dojal jeden mladý hoch, který stihl vyhlásit jakousi neoficiální sbírku na nemocnici. Předběhl nás o několik dní, než jsme ji oficiálně vyhlásili my.
V čem spočívá vaše role převora nemocnice? Co si pod tím máme představit?
Jsem představený zdejšího konventu, a tudíž i nemocnice, starám se o nemocniční komunitu. Nejsem tedy ředitelem nemocnice, tím je někdo jiný. Mou rolí nyní je zvedat všem náladu (smích). A teď vážně – převor domu se stará o formaci pastoračních aktivit, aby byla respektována pravidla humanizace péče, aby se některé situace řešily co nejlidštějším a nejetičtějším způsobem. Jsme církevní institucí, a proto děláme některé věci jinak než běžná nemocnice.
Heslem vašeho řádu je „Tělem k duši“ a výsadou vaší nemocnice je, že péče o tělo se snoubí jak s vědou, tak se spiritualitou, kdy je v centru všeho člověk – jak se píše na vašem webu. Slýcháme, jak lidé při této pandemii na mnoha místech umírají bez možnosti se rozloučit s rodinou nebo potkat se s duchovním. Děje a dělo se to i u vás?
Ano, i u nás se to děje, přestože jsme už zahájili pastorační činnost, aby pacienti zůstali v kontaktu s příbuznými tam, kde je to možné – ať už jsou ve spojení prostřednictvím tabletu, nebo dopisem.
A co duchovní doprovázení?
V tuto chvíli bohužel zatím není možné. Ale to i proto, že většina těchto pacientů není při vědomí, jsou na dýchacích přístrojích. Jde to však někdy zajistit u těch, kteří jsou na kyslíku a podobně.
Kolik lidí u vás během března a dubna zemřelo?
Nevím přesné číslo. V březnu jsme tu měli na padesát úmrtí, samozřejmě ne všichni zemřeli na tento virus. I tak to byl trojnásobek toho, co je během běžného měsíce. Ale raději bych byl pozitivní.
Neměl byste tedy dobrou zprávu?
Ale měl, například o tom, že se nám také někdy někdo uzdraví! Některé lidi jsme už vyléčené propustili domů. A také doufáme, že už v dohledné době budeme moci znovu otevřít jiná oddělení, jako je chirurgie a kardiologie, v nezasažené části nemocnice. Jestliže se pacientům s rakovinou nebo cukrovkou nedostane včas péče, je tu další problém.
Jak vy sám prožíváte toto období?
Na tuto otázku se odpovídá těžko. Je to pro mě hodně obtížné, hlavně v noci. Přes den musím všechny kolem povzbuzovat, dodávat jim dobrou náladu, ale v noci všechny ty těžkosti na jednoho dolehnou… Máme za sebou i velmi těžké chvíle, kdy jsme dokonce zvažovali, že nemocnici uzavřeme, protože chyběli kolegové i léky. A to všechno se v noci člověku honí hlavou: Co uděláme zítra?
Co vám v takových chvílích nejvíce pomáhá? Kam chodíte pro posilu?
Je to samozřejmě modlitba. Jsme řeholní komunitou bratří a stále ještě se nám daří modlit se společně i s komunitou sester v klášterním kostele, který je nyní pro veřejnost uzavřen. Prostřednictvím nemocničního televizního okruhu umíme přenášet mše svaté do pokojů. Pacienti tak mají na výběr, zda sledovat mše svaté z jiných farností a diecézí, nebo ty naše. Každé odpoledne pak na hodinu vystavíme Nejsvětější svátost, modlíme se růženec, snažíme se poskytnout útěchu i tímto způsobem. Aby pacienti viděli, že tu jsme a že se za ně a za všechny nemocné modlíme.
Jak prožívají tuto situaci lidé mimo nemocnici, obyvatelé Erby?
Vím, že farnosti se zorganizovaly tak, aby lidé zůstali v kontaktu, a snad se i více modlí, ale jak sám ven nevycházím, neumím na to odpovědět.
Jste starobylý řád, vlastnili jste tuto nemocnici i za pandemie španělské chřipky před sto lety. Mohli jste čerpat poučení z historie, z toho, jak si tehdy nemocnice poradila?
Tehdy to byla velice malá nemocnice. Rozšířila se až během druhé světové války, protože nám sem poslali pacienty z nemocnice sv. Josefa v Miláně (55 km vzdáleného), která přišla bombardováním města o střechu. Američané tehdy (15. srpna 1942 – pozn. red.) zasáhli i zónu kolem kostelů sv. Ambrože a sv. Viktora, včetně věznice. Zde v Erbě se tedy lidé starali o raněné po bombardování, a tak se tato nemocnice rozšířila vlastně z nutnosti.
Jak vnímáte toto Boží dopuštění? Někteří v tom vidí trest za to, jak jsme se dosud chovali.
Ne, za Boží trest to nepokládám. Vidím v tom dílo Zlého, nikoliv Boží. Bůh pro nikoho nechce zlo a ve svém milosrdenství by něco takového neudělal. Pořád se modlím o ochranu ke sv. Michaeli, bojovníku s ďáblem – bohužel silným. Celou situaci pak vnímám jako dílo Prozřetelnosti. Děje se přece tolik dobrých věcí! Kdo by například čekal pomoc ze strany České republiky? Rozumíte, co tím chci říct? Mnoho věcí, které se dějí kolem tohoto zla, jímž je virus, ukazuje na dobro. Ať už jsou to finanční prostředky, které tolik lidí posílá, či spousta krásných vzkazů útěchy a podpory, které dostáváme. Z jedné organizace nám přišla pro všechny zaměstnance velikonoční čokoládová vajíčka. To všechno jsou gesta, která by se bez tohoto problému neobjevila. I ta umí zahřát u srdce.
Zkrátka všechno zlé může být k něčemu dobrému. A zvlášť člověku věřícímu…
Přesně tak. Podívejte, kolik lidí nyní koná dobré věci, aby pomohli.
KATEŘINA KOUBOVÁ
Bratr Giampietro Luzzato je řeholníkem Hospitálského řádu sv. Jana z Boha, dříve zvaného Špitálský řád milosrdných bratří. Jde o laický (tedy nekněžský) řád, který se již od 16. století zaměřuje na péči o nemocné a nyní působí v 53 zemích světa. Jeho členové jsou zváni také milosrdní bratři. Heslem řádu je „Per corpus ad animam“ (Tělem k duši), což je míněno jako svědectví služby trpícímu a nemocnému bližnímu podle Ježíšovy výzvy. Kromě obvyklých slibů čistoty (celibátu), chudoby a poslušnosti skládají bratři čtvrtý slib hospitality – péče o nemocné a jakkoli potřebné. Dočasné sliby skládal bratr Giampietro v roce 1968, slavné o deset let později. Byl provinciálem řádu pro Lombardii a Benátsko (v letech 2007 až 2012), nyní působí jako převor konventu a nemocnice v Erbě.
Sdílet článek na:
