Dědictví normalizace v nás
Vydání: 2023/33 Radost a povzbuzení z Lisabonu, 15.8.2023
Příloha: Perspektivy 33
V těchto dech si připomínáme 55. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy. Ta odstartovala období normalizace, s jehož hodnocením máme dodnes problém.
© Jan Hrubý
KOMENTÁŘ Michala Stehlíka
Poslední měsíce přinesly hned z několika důvodů zostřený pohled na období tzv. normalizace. Ať již to byl seriál Volha s hlavním antihrdinou řidičem Pekárkem nebo poměrně aktuální nominace soudce Roberta Fremra na Ústavní soud. Jako by se nám vracelo období mezi léty řekněme 1969 až 1985 stále častěji. Možná je to dáno časovým odstupem, kombinací nostalgie a paměti, stejně jako novou generací badatelů tázajících se po podstatě těchto několika let v našich moderních dějinách. Je přitom nesporné, že normalizace zanechala v naší společnosti své stopy, které jsou poměrně dobře identifikovatelné, a svým způsobem nás ovlivňuje doposud.
Zkusme vybrat některé momenty z tohoto „dědictví“. Některé zjevné, některé možná překvapivé. Předně je třeba připomenout fenomén „privatizace života“. Režim, který se zaklínal kolektivem a kolektivismem, způsobil, že se lidé pomalu přesunuli z veřejného prostoru a svůj „skutečný“ život žili v rodinném kruhu, o víkendech, na chalupách, na dovolených. Veřejné manifestace se staly postupně vyprázdněnými rituály a individualizace zájmů výraznou vlastností osobních strategií. To jsme si přenesli i do 90. let, kdy se (možná absurdně) propojila tato individualizace se zaklínáním osobního úspěchu raného postkomunistického kapitalismu. Slova jako solidarita nebo sociální vnímání dlouho zněla jako vzývání starého režimu.
Dalším momentem je mlčení ve veřejném prostoru. Nebylo zvykem říkat otevřeně svůj názor, aniž by nenásledovala perzekuce. Tuto míru autocenzury jsme také neopustili automaticky ze dne na den revolučním zlomem let 1989 a 1990. Bezpochyby v mnoha rodinách platilo, že rodiče poučovali své děti o tom, že „něco se neříká“, aby nenastaly problémy. Normalizace je také prvním údobím v našich moderních dějinách, kde se plně projevuje důraz společnosti, lidí (i vlády) na konzum. Tady vlastně vznikají základy pro konzumní společnost, kterou přisuzujeme až období po roce 1989. Není tomu tak, konzum začíná hrát svoji roli dávno před společenskou změnou a právě v 70. letech sází režim ani ne tak na ideologické přesvědčení lepšího a světlého zítřku, jako na každodenní nabídku zboží, služeb a konzumu. Že ho nedokázal udržet ve srovnání se západním světem, byl jeden z významných problémů celé podstaty režimu.
S konzumem a s individualizací zájmů také souvisí vnímání rodiny a výchovy dětí. „Mít se dobře“ znamenalo nejen budovat si privátní svět, ale také zvažovat, jak má vypadat rodina, aby člověk „užil život“. V 80. letech končí mimo jiné nechvalně proslulé interrupční komise a postupně se snižuje počet narozených dětí. Na konec 80. let pak spadá i šílené číslo, kdy počet interrupcí je stejný jako počet narozených dětí…
Cesta pro populisty
Formát tohoto drobného příspěvku nedovoluje věnovat se pak podrobněji konkrétní otázce přechodu některých elit z normalizace do 90. let. Mám na mysli jak ekonomické, tak například justiční elity. To se projevilo jak během procesu privatizace, tak v aktuálních kauzách kolem fungování konkrétních soudců. Nejde mi však o konkrétní případy či kauzy jako spíše o to, co si přenesla společnost v něčem, co bych nazval mentální pamětí. Když propojíme konzum, individualizaci a k nim ještě přidáme jistý zvyk spolehnout se na někoho, „kdo se o nás postará“, je to dobře umetená cesta pro populismus, jemuž se u nás může dařit lépe než v jiných zemích. Právě na to zjevně hrají i některá politická hnutí. Důležitý je přece náš osobní blahobyt, který nám někdo zajistí. Vytrácí se celek společnosti a spoluzodpovědnost za něj.
S tím souvisí i naše složitá společenská paměť na normalizaci. Známý polský spisovatel Mariusz Szczygieł má k našim dějinám jeden zajímavý postřeh, že dějiny „se lidem v Čechách dějí“ jakousi neosobní formou, česká historická paměť se tak vyznačuje zvýšenou mírou nevědomí, neuvědomění, popření. A to je i případ normalizace. Jako by obyvatelstvo nebylo aktérem dějin, ale jen objektem vůle moci komunistické strany. Bylo tomu však skutečně tak? Myslím, že čím dále zřetelněji platí, že když se dokážeme dobře ptát na normalizaci, dokážeme získávat i odpovědi na to, jací jsme dnes.
Autor je historik českých a slovenských dějin, náměstek ředitele Národního muzea a autor podcastu Přepište dějiny.
