Velice se mi líbí. Někdejší bohoslužebný prostor nebyla ve skutečnosti žádná kaple, nýbrž společenská místnost, která sloužila všem a všemu. Jedním z obyvatel domova je kněz P. Hugo Pitel, který tu zároveň slouží jako duchovní. Bohužel nastávaly kolize: měla být bohoslužba, a zatím se tam odehrávala jiná společenská akce. Navíc nebylo možné, aby se tam uchovávala Nejsvětější svátost, trvalá přítomnost Ježíše Krista, nebylo to místo modlitby. P. Pitel to jen těžko snášel. Podařilo se mu získat větší část peněz z Německa a pak přišla pomoc i od Cesty 121. Povedlo se vybudovat kapli, kde může P. Hugo sloužit nejen obyvatelům domova. Já jako duchovní správce místní farnosti jsem tomu velice rád. Navíc P. Pitel zjevně ožil, podařilo se mu vytvořit prostředí pro duchovní život lidí, kteří v domě bydlí i tam přicházejí na návštěvu. Když někdo potřebuje zaopatřit, je tam kněz, když chce někdo vyzpovídat, je k tomu vhodné prostředí. Přirozeně, i on je velmi spokojený.

 

Jak vidíte jako budoucí českobudějovický biskup spolupráci s Cestou 121?

 

Je biskupovou zodpovědností, aby se postaral o své kněze; ať již v nemoci, stáří, či jakékoli jiné situaci. Na druhé straně je i biskup limitovaný a nemůže všechno. S jistotou však mohu říci, že se v žádném případě nebudu uzavírat iniciativě nebo pomoci, jež může přinést pomoc knězi v dané farnosti. Jsem rád, že na ně někdo myslí a dokáže třeba vybrat peníze, které použije k dobrému a chvályhodnému účelu.

 

Sám vzpomínáte na doby, kdy sedostalo pomoci vám. Tedy nikoli ve stáří, nýbrž na studiích.

 

Když jsem v roce 1988 emigroval do Itálie a nastupoval studia na papežské univerzitě, byl jsem bez finančních prostředků. Kdybychom tehdy nebyli podporováni německou organizací Kirche in Not, ani já bych nemohl vystudovat. Roční studium stálo tehdejších dvě stě tisíc korun. Když jsem se po osmi letech vracel ze studií, tatínek mi říkal: „Pamatuj si, chlapče, že jsem ti studia nemohl zaplatit, protože jsme na to nikdy neměli a nikdy mít nebudeme, ale peníze, které jsi dostal od mnoha lidí, bys měl vrátit. Máš na to celý život, abys dával potřebným.“ Tuto větu si pamatuji dodnes, pomáhá mi uvědomit si povinnost i nutnost, abych – když jsem dostal – zase dával dál potřebným. Proto mám jako jednu z hlavních priorit své biskupské služby pomoc lidem na okraji společnosti.