Ďábel tancuje na Jidášově jazyku
Vydání: 2014/9 Ukrajina: násilí vystřídala pieta, 26.2.2014, Autor: Karolína Peroutková
Téma: Jidáš
Ryšavé vlasy, nevzhledná tvář, ďáběl v zádech a naditý mešec. Revolucionář, ale i ten, koho Kristus prosí o „splnění poslání“. Takové podoby přisuzujeme Jidášovi v umění – ve snaze zachytit životní zkušenost bezhlavě tryskající z nás samých.
Detail vitráže okna, katedrála Moulins ve Francii. Repro KT
Z hlediska dramatického příběhu plní Jidáš vůči Ježíši Kristu roli dobrého protihráče. Na těchto základech stojí všechna nám známá zobrazení pašijového příběhu – ve výtvarném umění, v literatuře, divadle a filmu. Další stavba dramatu se pak liší jak v době svého vyprávění, tak v osobě vypravěče, který Jidášovu tvář líčí porůznu. Do podoby člověka chybujícího, peklu podřízeného, či osvíceného.
Podle historika umění Jana Royta se první Jidášova zpodobnění začínají objevovat zhruba od 6. století, tedy doby, kdy datujeme první díla souhrnně zvaná Poslední večeře Páně. Nejprve je vydělen z kolegia apoštolů, vysunut z prvního plánu obrazu nebo karikován – ďáběl tancuje na jazyku, vylétá z úst, pod nohama mívá draka. Zrádce. „Zajímavé
pojetí se ale vyskytuje v souvislosti s tezí, že Jidáš se ‚obětoval‘ (vyjádřenou v textech gnostiků tzv. Jidášova evangelia, viz výše), jak můžeme vidět např. na oltáři Krve Páně v kostele sv. Jakuba v Rothenburgu ob der Tauber,“ dodává Jan Royt.
JIDÁŠ KRMÍ PSA
Ve vrcholném středověku se Jidáš více objevuje ve společenství ostatních, avšak stále karikován, nejčastěji s měšcem v ruce. Jeho tvář bývá často ošklivá, také odrážel dobový antisemitismus. „Teprve renesance, která hledala lidskou tvář, dokázala Jidáše nahlédnout jinak. Italský malíř Tintoretto na jedné z mnoha svých Posledních večeří zobrazil všechny apoštoly soustředěné na Krista – Jidáš jako jediný se od něj odvrací, v čemž je symbolika. Teprve pak si všimneme, že se obrací na psa a v tom gestu je vstřícnost, lidskost, jakási laskavost,“ vysvětluje publicista a herec Jaroslav Someš. Ale stále ještě nejde o vnitřní motivy jeho jednání (lidové hry nadále představují středověkého Jidáše), ty se vynoří až v druhé polovině 19. století, se vstupem psychologie do umění. Zejména literatura a film pak nabízí zajímvé úhly pohledu: Jidáš jako jediný, kdo Kristovi opravdu porozuměl, Jidáš zradil ze zklamání, Jidáš Krista „zkoušel“.
Literát Nikos Kazantzakis dokonce líčí, jak Ježíš Jidáše „přemlouvá“ ke zradě, jiný spisovatel Leonid Andrejev sice líčí Jidáše jako „zrůdu“, pro niž ale zároveň nachází omluvu; jinde je Jidáš silná figura Zélótů, která od Krista očekává vůdcovství (americký film Král králů).
Posledním všem známým snímkem, který nám připomněl pašijový příběh, byl americký velkofilm Mela Gibsona. Jak rozehrál rozporuplnou Jidášovu postavu? V lince děje celého filmu i on je představen jen v utrpení, bezbřehém násilí a zoufalství. Režisér tu nerozkrývá vnitřní motivy jednání postav. Červená překrývá celé plátno, cáká dolů na užaslé diváky s popcornem v ruce. Jidáše vidíme jen jako zoufalce, nakonec oběšeného nad zdechlinou, v pozadí Jeruzaléma, v obrazově vyvážené a dokonale vyprázdněné podívané. I tak jej můžeme chápat. Zrádce a fízl ale nabízí mnohem víc a je na nás, jak poctivě budeme počítat.
