„Cyrilometodějská úcta se vine českými dějinami už od 10. století,“ říká byzantolog Vladimír Vavřínek. Snímek Milan Caha 

 

Co vás jako posluchače historie a klasické filologie na UK dovedlo k byzantologii?

 

Už od dětství mě zajímaly starověké dějiny. Později jsem měl to štěstí studovat je u laskavého i přísného profesora Josefa Dobiáše. Na jeho doporučení pak byla má dizertace z helénistických dějin Povstání Aristonikovo vydána také francouzsky. Profesor Dobiáš psal velkolepé dílo o dějinách syrské římské provincie, v němž jsem chtěl pokračovat dobou pozdní antiky, ale nepodařilo se mi to. Po skončení studií mě totiž urychleně poslali na vojnu, aby se mi dostalo ideové převýchovy. Nepovedlo se jim to, ale já tím ztratil dva a čtvrt roku. Po návratu z vojny v době prvního politického tání roku 1956 jsem dostal aspiranturu v Historickém ústavu pro obor české dějiny, kde mi bylo určeno téma: vztahy Velké Moravy a Byzance. Obojí mi tehdy bylo naprosto cizí, a tak jsem se pustil do studia staroslověnštiny a archeologických výzkumů. Byla to doba objevů velkomoravských kostelů a diskusí o charakteru christianizace Velké Moravy. Tohle téma se pak stalo mým životním osudem.

 

V šedesátých letech jste rok pobýval ve Washingtonu. Jak to přispělo k vaší práci?

 

Navazoval jsem na knihy Františka Dvorníka, žijícího v exilu. Jeho dílo představovalo převratný mezník v cyrilometodějském bádání. V roce 1963, kdy vyšly moje práce Staroslověnské životy Konstantina a Metoděje a Církevní misie v dějinách Velké Moravy, přijel profesor Dvorník po pětadvaceti letech do Československa na mezinárodní konferenci Velká Morava. Očekával jsem ho s jistým ostychem, protože jsem v několika věcech s jeho knihou polemizoval. Sešli jsme se, diskutovali spolu a on později doporučil, abych byl pozván jako hostující vědecký pracovník do Dumbarton Oaks ve Washingtonu – a to jako první člověk zpoza železné opony. Řeknu vám: Je-li někde na světě „byzantologický ráj“, je to tam!

 

Neměl jste kvůli pobytu v zahraničí potíže?

 

Bohu díky ne. Na začátku normalizace bylo naše malé byzantologické oddělení naštěstí převedeno do Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská, který byl v tehdejší Akademii věd naprostou výjimkou. Neměli jsme prostředky, byli natěsnaní v malém prostoru, ale mohli jsme poměrně volně pracovat – především vydávat světově uznávaný časopis Byzantinoslavica.

 

Před časem jste publikoval ve Vyšehradu knihu Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem, oceněnou výroční cenou nakladatelství a stříbrnou medailí od kardinála Duky. V čem je tato kniha přínosná?

 

Když se blížilo cyrilometodějské výročí, dostalo se mi nabídky, abych znovu vydal svou starší knihu Církevní misie. Rozhodl jsem se však, že raději napíšu novou, v níž využiji výsledky svého bádání za posledních padesát let. Především jsem chtěl začlenit misii Cyrila a Metoděje do širšího kontextu evropských dějin, ukázat, jak její dějiny souvisely s tehdejšími spory mezi papežským stolcem a konstantinopolským patriarchátem. Současně jsem chtěl poukázat na to, že vytvoření slovanského písemnictví a zavedení slovanského jazyka do liturgie nebylo pouhým uplatněním údajně obvyklé byzantské misijní praxe, jak se běžně předpokládá, nýbrž původní myšlenka a osobní iniciativa Konstantina-Cyrila. A to byl čin ve své době naprosto ojedinělý, který neměl v tehdejší Evropě obdoby!

 

Cyrilometodějská misie byla tedy záležitostí nejen náboženskou, ale i politickou.

 

Ve středověku nebylo možné tyto dvě složky od sebe zcela oddělit. Kultura, křesťanství a státní zájem splývaly namnoze v jedno. Přijetí nového náboženství znamenalo pro pohanský národ vstup do nového civilizačního celku, leckdy ovšem i uznání politické závislosti. V případě Moravy tomu bylo naopak. Ta už křesťanská byla; svou žádostí do Byzance Rastislav usiloval o zřízení samostatné moravské diecéze, aby se zbavil závislosti na bavorském episkopátu. Za pobytu na Moravě však soluňští bratři pochopili, že tato země tradičně patří do sféry západního patriarchátu a že cíle moravského panovníka bude možné dosáhnout jen s pomocí papežského stolce. V době prvního velkého rozkolu obou křesťanských církví se však oni sami na žádnou z obou stran nepřidali. Všechnu svou energii věnovali tomu, aby se slovanský národ mohl zařadit jako rovnoprávný člen do křesťanské oikumene. A hlavním prostředkem k tomu bylo poskytnout Slovanům možnost poznávat slovo Boží v jejich řeči, aby byli „připočteni mezi velké národy, které slaví Boha svým vlastním jazykem“.

 

Slované na našem území se stali prvním evropským národem, do jehož jazyka byla přeložena Bible. Nakolik to ovlivnilo Evropu?

 

Největší počin – překlad Písma svatého – si Konstantin vytyčil jako cíl na samém začátku, chtěl zprostředkovat novým věřícím Slovo Páně v jeho autentické podobě. Už v Konstantinopoli začal s bratrem Metodějem překládat vybraná čtení z Písma pro bohoslužby během liturgického roku. Za pobytu na Moravě v letech 863–7 pak oba bratři dokončili úplný překlad všech čtyř evangelií, přeložili Skutky a Listy apoštolů, Žaltář i další vybraná čtení z knih Starého zákona. Jeho ostatní knihy pak arcibiskup Metoděj údajně přeložil ještě krátce před svou smrtí roku 885. Když byli jeho žáci vyhnáni z Moravy, nepochybně s sebou do Bulharska odnesli překlad knih Nového zákona, který existoval ve více opisech. Zda se tam dostal i Metodějův překlad Starého zákona, není jisté. V každém případě kulturní dílo soluňských bratří na dlouhá staletí výrazně ovlivnilo duchovní život jižních i východních Slovanů. Na život západní církve však jejich překlad Bible vliv neměl.

 

Kdy u nás začali uctívat Cyrila a Metoděje jako zemské patrony?

 

Cyrilometodějská tradice a úcta k soluňským bratrům se vine jako červená nit celými českými dějinami už od 10. století. První doklad o jejich oficiálním kultu pochází ovšem až z roku 1349, kdy olomoucký biskup Jan Volek nařídil, aby jejich svátek byl v kostelích jeho diecéze slaven 9. března. Velkým propagátorem kultu byl Karel IV., který Cyrila a Metoděje spolu se sv. Vojtěchem a sv. Prokopem ustanovil za patrony Emauzského kláštera (Na Slovanech), kam povolal slovanské mnichy z Dalmácie. Od doby Lucemburků byl už kult obou bratří v našich zemích trvale živý a zvláště na Moravě sehrál velkou roli v době národního obrození. Oficiálně však katolická církev uznala oba bratry jako světce až roku 1880 encyklikou Grande munus Lva XIII. Že byli spolu s Benediktem z Nursie prohlášeni za spolupatrony Evropy, za to vděčíme slovanskému papeži Janu Pavlu II.

 

Jak souvisí identita Cyrila a Metoděje se jmény Crha a Strachota?

 

Tato dvě jména se poprvé objevují ve staročeském překladu legendy Diffundente sole roku 1495. Crha je pouhá zkomolenina jména Cyril, ale u Metoděje překladatel neznající řečtinu přiřadil jméno Methodios k latinskému metus – strach. A z toho vznikl naprosto překroucenou etymologií Strachota.

 

Kdy a kde skončil život Konstantinův, víme, o Metodějově spočinutí však nemáme jistotu. Je naděje, že se jeho hrob někdy najde?

 

Ze Života Konstantina a Metoděje se dovídáme, že Metoděj byl pochován ve velkém chrámu církve moravské, po levé straně ve stěně za oltářem Bohorodičky. Proto se někteří badatelé domnívají, že to byla trojlodní bazilika v Mikulčicích, která je z moravských kostelů největší. V Byzanci byl ale výrazem „velký“ označován chrám hlavní, nejvýznamnější. Mezi moravskými nálezy je nejpozoruhodnější chrámový komplex na vrchu zvaném Sady při Uherském Hradišti. V hrobovém přístavku u stěny presbyteria však nebyla nalezena ani kůstka, a byť to místo nejvíc ze všech odpovídá údajům legendy, zcela jednoznačně se za Metodějův hrob označit nedá. A tak zřejmě není naděje, že se jeho ostatky ještě kdy najdou.

 

 

 

PhDr. VLADIMÍR VAVŘÍNEK (*1930) je v současné době naším nejvýznamnějším byzantologem a jedním z předních znalců cyrilometodějské problematiky. Od roku 1956 pracoval v různých ústavech Akademie věd, po listopadu 1989 se podílel na obnovení Slovanského ústavu AV ČR a v letech 1998–2007 byl jeho ředitelem. V letech 1966–1967 a 1984 působil jako hostující vědecký pracovník v prestižním byzantologickém centru Dumbarton Oaks ve Washingtonu, D. C. Za totality neměl možnost u nás učit, byl však zván k přednáškám na řadu evropských univerzit i do USA (Harvard). Po listopadu externě přednášel na FF UK a Masarykově univerzitě v Brně, učil také na Středoevropské univerzitě v Budapešti. Je autorem řady knih a desítek odborných studií, po třicet let byl redaktorem mezinárodního časopisu Byzantinoslavica. Za svou vědeckou činnost byl oceněn řadou prestižních cen a vyznamenání jak v ČR, tak v zahraničí.