26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Co znamená „nová ideologie zla“

17. 1. 2006

|
Tisk
|

Nad jeho poslední knihou

Vydání: 2006/3 Jednota křesťanů, 17.1.2006, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Budování rájů na zemi a demontáž Západu

Poslední kniha Jana Pavla II. - Paměť a identita - je rozhovorem, který nás seznamuje se základními myšlenkami zesnulého papeže o víře, o zlu, o svobodě a odpovědnosti, o demokracii, o Evropě a o Polsku, jeho vlasti. Pojítkem spektra natolik širokého je víra, moudrost a vzdělanost člověka, o jehož věrohodnosti nepochybuje snad nikdo. Jeho dikce je prostá. Právě proto umožňuje formulace úsporně sevřené, a přitom jiskřivě výstižné, jako např.: „Mimo evangelium zůstává člověk dramatickou otázkou bez dostatečné odpovědi...“

Právě v dnešní době působí zvláště naléhavě oddíl knihy s názvem Zlo má své hranice. Expanze zla v dnešním světě dělá starost mnohým. Benedikt XVI. jí věnoval úvahu, kterou proslovil v předvečer svého zvolení (Perspektivy 15/2005). Podobně také Johannes Röser (tamtéž 24/2005). – V kapitole Ideologie zla je Jan Pavel II. tázán na jeho nejvýraznější podoby, které poznamenaly minulé století: nacismus a komunismus. On však jde k počátkům: „Budete jako Bůh znát dobro i zlo...“ Někteří samozvaní interpreti knihy Genesis podezírají Hospodina, že zákazem ovoce ze stromu poznání chtěl udržet lidstvo v trvalém stavu nedospělosti. Had to myslel jinak: budete sami rozhodovat, co je dobré a co zlé.

Jan Pavel II. neztrácí ze zřetele tajemnost zla. Neodmocňuje ji „klinickou“ interpretací, o niž se často pokouší empirická sociologie. Ale přesto (ptá se tazatel): kde se vzala expanze zla v době, jíž říkáme moderní, nadto právě v Evropě, formované křesťanstvím? Tázaný upozorňuje na proměnu směřování evropského ducha ve sféře filozofování. „Přehození výhybky“ lze tušit už u Descarta s jeho cogito, ergo sum (myslím, tedy jsem). Od té doby se bytí jeví jako něco druhořadého, zatímco myšlení (dodejme: myšlení) je pokládáno za prvotní. Nikoli stvoření a jeho původ, ale člověk sám se stává předmětem svého zájmu (nenechme se mýlit marxismem a jeho upřednostňováním bytí před vědomím: jeho bytím je hmota). Bůh se z myšlení moderního člověka vytrácí. Pokud se v něm vyskytne, pak jen jako idea, jako pouhá myšlenková konstrukce. Bůh jako Stvořitel a jako měřítko odhalování dobra a zla byl odmítnut.

Nacismus a komunismus vzaly za své. Odmítnutí Boha trvá. Ustavuje se nová ideologie zla, možná ještě záludnější a skrytější.

 

Inspirován knihou zesnulého papeže uvažuje o podobě „nové ideologie zla“ také Hans Lachenmann, protestant smýšlení spíše konzervativního. Srovnává ji s těmi staršími (komunismem, nacismem) a shledává podobnosti i rozdíly. Shodné je popření stvoření, Boha. Na jeho místo se staví člověk a chce uskutečnit ráj na zemi „teď hned“ (paradise now!). Shodná je i lehkověrnost intelektuálních elit a poddajnost mas. Je tu ale rozdíl. Zatímco komunismus a nacismus násilně rozbíjely stávající společnost, nová ideologie proniká („záludněji a skrytěji“) do politiky, do médií, do pedagogiky aj., prosazuje se pomocí mechanismů parlamentní demokracie, a to vše ve jménu svobody.

Jejím nápadným rysem je tolerování, ba podpora masového potratářství. Potraty byly i předtím, ale nebyly masové a nebyly tolerovány. Dnes - v době antikoncepce a hmotného nadbytku - by vůbec nemusely být. A přesto jsou! Už nejsou důsledkem selhání v tísni, nýbrž rutinním zákrokem, na něž má žena právo a nikdo ji nemá omezovat v nakládání s jejím vlastním tělem. Obecná přijatelnost potratu je možná, protože se vytrácí představa o podstatě a funkci rodiny (“tradiční rodiny“ - jak se už dnes říká).

Nová ideologie zla je zaměřena především proti rodině. Má podporu v některých hnutích, např. v emancipačním hnutí homosexuálů. Je překvapivé, jak se během jedné generace změnilo posuzování homosexuality, aniž by k tomu přispěly nějaké nové vědecké poznatky. Homosexualita je vnímána jako varianta normy a párové soužití homosexuálů je alternativou (tradiční) rodiny, a to i s právem na adopci dítěte. Jde o záměrné popírání rozdílů založených v samotném stvoření.

Podobně si počíná i hnutí radikálního feminismu, které relativizuje odlišnost bytostného určení mužství a ženství, otcovství a mateřství. Radikální feministky důsledně obhajují rovnoprávnost soužití homosexuálního se soužitím muže a ženy. Stejně tak obhajují i potrat. Téma mateřství se z jejich rétoriky zcela vytrácí. Tradiční rodina je přežitkem a závaznost, která je podmínkou jejího trvání, rovněž.

Společným rysem obou hnutí je popírání rozdílůzaložených v lidské přirozenosti, posléze popření samotného pojmu „přirozenost“. To vše je zahaleno zdánlivým étosem požadavku spravedlnosti a respektu k lidským právům. Nediskriminovat utištěné, opovrhované, handicapované, nýbrž ctít plnost jejich lidství – toť něco zcela jiného než nevidět rozdíl mezi odlišným zaměřením sexuální orientace, mezi otcovstvím a mateřstvím, mezi přijetím a nepřijetím určitého poslání apod. Nová ideologie zla popírá rozdíly, které jsou dány řádem stvoření. Na jeho místo dosazuje determinovaný chaos, v němž není rozdílu mezi dobrem a zlem a všechno je vlastně jedno („anything goes“).

 

Nová ideologie zla je ochotna pohlížet vlídně i na různá náboženství – pokud ignorujeme jejich odlišnost. Ano, všechna náboženství, nebo aspoň ta „renomovaná“, mají v sobě směřování vzhůru, tušení transcendence. Jedno z nich však má to, co ostatní nemají: víru v osobního Boha, Stvořitele nebe a země, který uzavřel smlouvu se svým lidem a který se stal člověkem! Nová ideologie zla, která si nenápadně podmaňuje ducha doby, vystihla velmi správně, kdo je jejím protivníkem par excellence: je to křesťanství (dodejme: neodmocněné, nepomýlené, důsledně věrné svým biblickým zdrojům).

Její předstíraný étos velí nediskriminovat, vyzdvihuje politickou korektnost, vůli k dialogu, toleranci. Ale při setkání s křesťanstvím jdou všechny tyto ctnosti stranou. S fundamentalisty, šosáky, tmáři (prý i fašisty) se dialog nevede. Ty je třeba naopak diskriminovat. Nedávnou ilustrací tohoto přístupu je např. způsob, jakým reagoval tzv. vědecký svět na zastánce ideje „rozumného plánu“ (inteligentního designu). Nebo jak pochodil v Evropském parlamentu Rocco Buttiglione...

Kžadá z dosavadních ideologií zla přicházela – zaštítěna „vědou“ – se svou verzí dějin spásy, jejichž cílem byl ráj na zemi. Nacismus jej chtěl jen pro samozvanou elitu („panský národ“). Jeho nelidskost byla záhy očividná, skončil v propastech války, kterou vyvolal. Komunistický ráj byl prý určen „všem“. Jeho nelidskost vycházela najevo zvolna. Skončil implozí (zhroucením dovnitř). O jaký ráj na zemi jde nové ideologii zla?

Jedním z jejích hesel je už zmíněné „paradise now!“ (ráj ihned!). Stavem rajské blaženosti je wellness, blahobyt: pohodový život ve zdraví, v dostatku, bez rušivých tabu, bez represe, odříkání, strádání. Stručně: bez kříže. – Nelidskost ráje tak komfortního a zábavného zřejmá není, její rozpoznání vyžaduje úsilí, ochotu konfrontovat údajné vymoženosti s realitou. A také předvídavost, která objeví jeho poplatnost zásadě „po nás potopa“.

 

Proměna duchovního prostředí Evropy, stále příznivějšího pro klíčení zla a jeho ideologií, zaměstnává už několik myslitelských generací. Jan Pavel II. poukázal na subtilní posun ve filozofickém myšlení u Descarta a po něm. Velmi přímočaré je konstatování Hannah Arendtové: „Snad nic tak radikálně neodlišuje současné masy od minulých staletí jako ztráta víry v Poslední soud: ti nejhorší se přestali bát a ti nejlepší ztratili naději.“

Kde má své počátky ona nová ideologie zla, to se pokouší zjistit katolický publicista Dirk Hermann Voss. Vidí je v rozkvětu neomarxistického myšlení, na něž vsadili v 60. letech minulého století stoupenci tzv. sekulárního humanismu, především intelektuální levice. Mládež - zejména studující - se jím nechává strhnout k otevřenému vystoupení v roce 1968. Toto „vanutí ducha“ si posléze podmaňuje lidské mysli, publicistiku, veřejné mínění, politiku a proměňuje sociokulturní ovzduší Západu.

Ideologickými kmotry této kulturní revoluce jsou Gramsci (tehdy již zemřelý), Sartre a představitelé tzv. frankfurtské školy: Adorno a Marcuse. Jejich pranýřování kapitalismu, kolonialismu, autoritářství a války ve Vietnamu nenápadně přerůstá v destruktivní ideologii, která míří proti „represi“, tj. proti autoritě vůbec, proti institucím, „establishmentu“ („Každý jazyk je fašistický,“ říkalo se). Vyhlašuje se ideál autonomního člověka, který se emancipuje od jakéhokoli „panství“.

Voss připomíná tehdejší projevy protikřesťanské zášti, u nás málo známé. Upozorňuje, že „baštou establishmentu“ se stala především rodina, manželství. Ústředního významu nabyla sexuální revoluce. Legendární koncert hnutí hippies ve Woodstocku (1969) překvapil programovou promiskuitou a konzumem drog. Projektanti „autonomního člověka“ zřejmě vyšli z Freudovy teze, že předpokladem socializace a kultivace člověka je ukáznění jeho sexuality, ale její smysl obrátili: teprve bez sexuálních zábran je člověk schopen vymanit se z „represivní moci kultury“. Láska, věrnost, odpovědnost a morálka vůbec se rázem staly přežitkem. V roce 1971 v Německu vystoupily manifestačně téměř čtyři stovky žen za legalizaci potratu.

„Kulturní revoluce 1968“ má své oběti: miliony dětí potracených a další miliony dětí psychicky poškozených rozpadem rodiny. Zasáhla i křesťany. Plíživá nechuť k církvi jakožto instituci, volání po její „demokratizaci“, po kněžském svěcení žen, odpor vůči křesťanské sexuální morálce, toť rezonance se sebeničivou demontáží, nazývanou někdy sebevědomě „druhým osvícenstvím“.

Železná opona a informační blokáda za tzv. normalizace nám znemožnila vnímavě prožít to, co přinesl Druhý vatikánský koncil, ale i rozpoznat povahu duchovní proměny Západu. Náš rok 1968 vnímáme jinak: jako neúspěšný pokus vymanit se ze sovětského sevření. Je pozoruhodné, jak snadno se u nás po rozpadu bývalého režimu ujaly všechny ty „vymoženosti“ ve jménu postmoderní svobody bez odpovědnosti. Chceme „jít s dobou“. I u nás ale platí, že jejím důsledným protivníkem je – křesťanství.

Jan Pavel II.: Paměť a identita. Karmelitánské nakladatelství, 2005

Hans Lachenmann: Ich will alles, und das sofort: Paradise now! Die Tagespost, 8. 8. 2005

Dirk Hermann Voss: Abschied vom Anti-Menschen. Paneuropa, 3/2005

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou