Vydání: 2022/24 Premiér Fiala u papeže, 7.6.2022

Připomínky přitom nerostou „na zelené louce“, ale mají za sebou předchozí léta modelování novodobé – postkomunistické – paměti na atentát na Heydricha, odboj, boj parašutistů, stanné právo, Lidice a další související fenomény.
Novodobé modelování naší paměti staví do popředí (nesporné) hrdinství československých parašutistů, jejich odvahu jdoucí až za hranici jejich života. To vše spojeno s (nakonec) úspěšnou vojenskou akcí odstranění jednoho z největších masových vrahů Třetí říše, a především až s mýtickým odporem v kostele sv. Cyrila a Metoděje.
Toto připomínání má přitom za sebou „odrazovou plochu“ komunistického období, kdy parašutisté nestáli v čele vzpomínek na druhou světovou válku – šlo totiž o akci západního odboje, který měl být ve veřejné paměti překryt východním odbojem a komunistickým podzemním hnutím. Logicky se tak po roce 1989 soustředila pozornost nejen na hrdinství, ale také na zapomínanou historickou událost, která by měla být rehabilitována.
Zrcátko a jiné lákavé zkratky
Každá takto radikální historická událost v sobě nese přirozené nebezpečí zjednodušení, vypuštění nehodících se momentů či relativizačních nuancí. To se děje i událostem roku 1942. Zároveň, což může být jistým paradoxem, i novodobá připomínka je z hlediska masivního zásahu veřejného prostoru hluboce zakotvena kdesi v 60. letech 20. století, konkrétně mám na mysli film režiséra Sequense Atentát. Ten uměleckou formou petrifikoval některé tradované momenty, které neměly nic společného s realitou. A tak v holešovické zatáčce čeká také Josef Valčík se zrcátkem (podle všeho zde vůbec nebyl), parašutisté se brání v kostele i automatickými zbraněmi (žádné takové zde neměli, jen ruční), v kostele zasahuje množství Němců (v kostele nepadl jediný okupant) a na poslední chvíli kopou velkou jámu do kanalizace (při ohledání německými orgány po odčerpání vody se žádná nezmiňuje…). A tak bychom mohli pokračovat dále.
Historická událost se láme do pohádkového příběhu – mýtického eposu o dobru a zlu – což nemusí být nic nepatřičného, jen nesmíme zapomínat, že je to pak onen mýtus.
„Hitlerizace“ se stále dobře prodává
Dalším nebezpečím připomínání podobné události je fenomén detailu. Mám na mysli snahu za každou cenu rozřešit nejmenší podrobnosti vojenské akce, případně v každé dekádě najít nové svědky (to je už nyní složitější), či aspoň najít další a další autentické předměty (jako aktuálně zpráva o Gabčíkově pistoli nalezené zrovna 80 let od atentátu). Utápíme se tak v detailu – trochu ironicky řečeno – kterou rukou Kubiš vrhne bombu, což ovšem v ničem nenapomáhá pochopení podstaty dané akce, jejím souvislostem, natož dopadům.
Vedle toho je pak nebezpečí odklonění veřejné pozornosti do bulvární logiky hákového kříže a lebky s hnáty na prvních stránkách magazínů. Dalo se to očekávat, ale například časopis Reflex přinesl Heydrichovu tvář na první stránce už týden před výročím. Fascinace „hitlerizací“ prostě prodává a musíme s tím počítat také během připomínek v těchto týdnech. Přitom, kdybychom chtěli vyzdvihnout relevantní význam z hlediska politických důsledků, atentát byl bezpochyby argumentem vedoucím k zneplatnění Mnichova, nehledě na to, že byl odstraněn prakticky nezastupitelný muž ve strukturách nacistické říše.
Odkaz do dnešních dní
Neptejme se ale na rizika a nebezpečí připomínání, zkusme si položit otázku, co a jak vlastně připomínat. Vyjděme z toho, že společenská paměť se průběžně aktualizuje a vychází tak nejen z dané historické události, ale také z aktuální situace těch, kdo vzpomínají. Co si z události berou, proč a jak to využívají? K čemu se vztahujeme v roce 2022? K odvaze vojáků bojujících za svobodu národa, vlasti a obnovu státu? Nebo jsme jen fascinováni prostým hrdinstvím v historické tradici země, která si připomíná spíše oběti a mučedníky (Toufar, Horáková, Palach)? Navíc v situaci, kdy nás bezpochyby ovlivňuje relativně blízký a zcela konkrétní válečný konflikt.
Ano, pokud si máme něco skutečně připomínat, je to bezesporu odvaha – ale měli bychom ji rozšířit mimo sedm jmen v kryptě sv. Cyrila a Metoděje. Měli bychom ji rozšířit na stovky lidí, kteří šli vědomě do rizika ztráty života ve chvíli, kdy pomohli odboji. A uvědomme si, že pomáhají odboji ve chvíli, kdy nevidí racionální světlo na konci tunelu. Dobové noviny přinášejí den za dnem zprávy o vítězství nacistů na všech frontách – od Sevastopolu po Afriku. Není vůbec jasné, že náš prostor nezůstane na věky německým, nehledě na to, zda tu nějaké české etnikum vůbec bude žít.
Jsou to rozhodování obyčejných lidí s neobyčejným hrdinstvím – a je to odvaha při vědomí obrovského strachu. Nejenže nesklopili oči a nežili jen své každodenní starosti, ale s plným vědomím šli do obrovského rizika. A ve většině případů toto riziko zaplatili životem. Je to odkaz, vzpomínka i výzva – výzva vůči svědomí každého z nás. I my se dnes a denně rozhodujeme, aniž bychom byli vystavováni podobně radikálním křižovatkám.