Co se skrývá za nadáváním „na poměry“?
Vydání: 2013/4 Modlete se za dobrou volbu!, 23.1.2013, Autor: Jiřina Šiklová
Dostávám denně několik desítek e-mailů, v nichž si většinou autoři stěžují na současné poměry. Ne na ty svoje, osobní, ale „že je to tu mizerné, že mnozí mají nouzi, že všichni kradou a že nikdy, ale opravdu nikdy na tom nebyla naše společnost tak špatně“. Občas se objevuje i chvála na komunistický režim, že tehdy měli všichni práci a byl u nás pořádek.
Na některé z těchto dopisů odpovídám a trpělivě vysvětluji, že ještě nikdy v minulosti se lidé ve střední Evropě neměli tak dobře, jako je tomu v současnosti: již šedesát pět let není v Evropě, alespoň té střední, válka. Na rozdíl od minulého století se dnes z Evropy už neprchá před pronásledováním z náboženských nebo politických důvodů ani z bídy a hladu, jako to bylo ještě v první polovině minulého, tedy dvacátého století. Naopak, žije se zde tak dobře, že se mnoho cizinců snaží sem k nám dostat, emigrovat, podobně jako to dělali naši předkové ještě před necelými sto lety.
Když ale tohle napíšu, zase mi autoři e-mailů hubují. Prý jsem si už asi nakradla, že se zastávám dnešních tunelářů. Další se ptají, kdo mne za to platí, že místo nadávek uvádím, co je zde pozitivního. Samozřejmě, mnozí se mnou souhlasí a děkují, že si to vlastně v tom celku neuvědomili. Další ovšem píší, jak to zde bylo krásné za minulého režimu, tedy za komunistů, jak všichni byli zaměstnaní a byl tu pořádek. Někdy uštěpačně podotknu, že klid a pořádek zde byl také za Hitlera a že to jsou znaky nesvobody. Jindy k tomu mlčím.
Kdybych chtěla být populistická, budu ty lidi v jejich hubování podporovat – a hned by byli na mé straně. Nejvíce autory těchto dopisů naštvu, když se jich zeptám, zda proti tomu, co kritizují, sami někdy vystoupili a zda mohou konkrétně uvést, kde se stala ta hrůza, kterou mi popisují. Obvykle je to zcela rozčílí a argumentují tím, že oni jsou „jen malí lidé“ a že by stejně nic nezmohli, kdyby na zlořády poukázali. A tak se sama sebe občas ptám, proč se mnozí z nás stále potřebují utvrzovat v přesvědčení, že žijeme v tom nejhorším ze všech možných světů a že stojíme před světovou, nebo alespoň lokální katastrofou?
Zjednodušeně řečeno, když si člověk myslí, že všechno je marné a špatné, nemusí se sám nijak angažovat a naopak – svoji případnou neschopnost a neochotu cokoliv na svém životě měnit si může zdůvodnit vnějšími příčinami. Za všechno mohou ti druzí, já jsem dobrý nebo dobrá, ale podmínky jsou špatné, ty mně neumožňují dělat něco pořádně, o něco usilovat, dokonce ani mít z něčeho radost.
V tomto uvažování nás podporoval také minulý politický režim, který vysvětloval skoro všechny neduhy třídním bojem, spiknutím imperialistů, důsledky války a sliboval, že až se dosáhne toho a toho materiálního stavu, budou žít všichni spokojeně a „tančit se bude všude“. Ne, nedělám si z toho legraci. Tento způsob uvažování je nakažlivý, protože nás ospravedlňuje v naší nečinnosti a často nechuti něco na sobě a na svém okolí měnit. Tedy začít od sebe sama a již dnes – třeba tím, že si uvědomím, co je vlastně příčinou mé nespokojenosti. Jsou to opravdu ty „vnější faktory“, nebo jen moje nechuť se angažovat, měnit a změnit mezilidské vztahy či potřeba vysvětlit vlastní nespokojenost sama sobě tak, abych v tom byla nevinně?
Sdílet článek na:
