Co neodnese čas, zůstane v srdcích
Vydání: 2015/51 Ejhle, Hospodin přijde!, 15.12.2015, Autor: Zbigniew Czendlik
Příloha: Příloha KT Special
Vánoce jsou před námi. Většina domácností je už možná připravených, někde se finišuje anebo také teprve začíná s úklidem, pečením a sháněním dárků.
Teď už chápeš, proč se Bůh musil proměnit v člověka?Miroslav Koupil: Madona v noci (olej na plátně)
A pak, aniž si všimneme, bude po Vánocích a začne povánoční uklízení. V odpadkových koších toho skončí spousta: co jsme nebyli schopni sníst, co se nám pokazilo, a hromady papíru, do kterého jsme balili dárky.
Nejvíc práce pak budou mít technické služby, které budou svážet na skládky komunálního odpadu či do spaloven hromadu toho, co jsme během Vánoc „vyprodukovali“. Na jedné straně je to dobrá zpráva, protože je znamením, že nejsme ještě tak chudí. Až „popeláři“ nebudou mít co dělat, bude to znamenat, že zažíváme opravdovou krizi. Zatím nám to nehrozí.
Každým rokem vidím stromečky, pod nimiž jsou hromady nádherně zabalených dárků. A také jsem viděl, jak se děti vrhají po balíčcích, jak rychle roztrhají obal, aby se co nejdřív dostaly k tomu, co skrývá. Musím říct, že to dělám stejně jako ty děti. Když jsem ale spatřil pohromadě ten kopec roztrhaného balicího papíru, došlo mi, že jsem i já roztrhal, pomačkal a odhodil něco, čemu někdo věnoval nejvíc pozornosti, péče a lásky. Dnes si dárky už nevyrábíme. I když jsem loni od dětí dostal namalovaný obrázek hlavy koně. Ale většinou dárky kupujeme – jsou tím tak trochu neosobní. Co však dárek dělá aspoň trošku osobním, je, jak ho sami balíme. Tím do něho vtiskneme kousek sebe. Aspoň špetku té lásky, kterou k obdarovanému cítíme. Bohužel končí tato naše námaha s balicím papírem v koši jako první. Časem do toho koše poputují i samotné dárečky. To vše z Vánoc pomine… stejně jako následky úklidu v našich domácnostech. Rozhlédněme se po tom, co jen tak neodnese čas a zůstane v našich srdcích…
Proč se Bůh stal člověkem?
Stejně pomíjivý osud čeká i tento výtisk novin. Přesto bych do tohoto Katolického týdeníku rád vtiskl a věnoval čtenářům malý dárek, a to svůj oblíbený Vánoční příběh:
Jistý člověk jménem Mogo považoval Vánoce za zcela bezvýznamný svátek. Večer 24. prosince měl za nejsmutnější v roce, protože různí lidé si tehdy uvědomují, jak jsou osamělí, nebo si připomínají milovanou osobu, jež toho roku zemřela. Mogo byl dobrý člověk. Měl rodinu, hleděl pomáhat bližním a v obchodních záležitostech si počínal čestně. Nemohl však připustit, že lidé jsou tak prostoduší a věří, že Bůh sestoupil na zem jen proto, aby jim poskytl útěchu. Protože měl své zásady, nebál se říkat všem, že Vánoce nejenže jsou spíš smutné než veselé, ale také vycházejí z nepravdivého příběhu o Bohu, který se proměnil v člověka. V předvečer oslavy Kristova narození se jeho žena a děti jako vždy chystaly do kostela. A Mogo je jako vždy poslal, aby šly samy, řka: „Bylo by ode mne pokrytectví, kdybych šel s vámi. Budu tady čekat, až se vrátíte.“
Když rodina odešla, Mogo usedl na svou oblíbenou židli, rozdělal oheň v krbu a pustil se do četby novin. Brzy ho však vyrušil hluk za oknem následovaný dalšími. Mogo v domnění, že se někdo baví sněhovými koulemi, přes sebe přehodil kabát a vyšel ven, doufaje, že vetřelci nažene strach. Jakmile otevřel dveře, uviděl hejno ptáků, kteří se ztratili v bouři a teď se chvěli zimou ve sněhu. Jakmile zpozorovali osvětlený dům, snažili se vniknout dovnitř, ale jak narazili na okenní tabuli, pohmoždili si křídla, takže nemohli létat, dokud se jim nezahojí.
„Přece ta stvoření nenechám tam venku,“ pomyslel si Mogo. „Jak jim pomoci?“ Zamířil k vratům garáže, otevřel je a rozsvítil. Avšak ptáci se nepohnuli. „Mají strach,“ řekl si Mogo. Vrátil se do domu, sebral pár kousků chleba a drobky vyznačil cestičku až k osvětlené garáži. Ale bez výsledku. Mogo rozevřel náruč, pokoušel se je pobízet laskavým voláním, tu a tam některého jemně postrčil, ale ptáci byli ještě neklidnější, začali se zmítat a bezhlavě pobíhat po sněhu, přičemž zbytečně ztráceli tu trošku sil, která jim ještě zbývala.
Mogo už nevěděl, co si počít. „Musíte mě mít za kohosi strašného,“ řekl nahlas. „Což nechápete, že ke mně můžete mít důvěru?“ A všecek zoufalý zvolal: „Kdybych se teď mohl jen na několik málo okamžiků proměnit v ptáka, pochopili byste, že vás chci opravdu zachránit!“ V tu chvíli zazněl kostelní zvon ohlašující půlnoc. Tu se jeden z ptáků proměnil v anděla a zeptal se Moga: „Teď už chápeš, proč se Bůh musil proměnit v člověka?“ A Mogo, v očích slzy, poklekl ve sněhu a odvětil: „Odpusť mi, anděli. Teď už chápu, že důvěřovat můžeme jen těm, kdo se nám podobají a zakoušejí totéž, co my.“ (zpracováno volně podle povídky „Come and Follow Me“ Paula H. Dunna)
Závěrem bych všem čtenářům KT rád popřál – a opět si pomůžu citací, tentokráte Jiřího Suchého: „Přeji všem lidem dobré vůle pokoj od těch, kteří ho v sobě nemají.“ A ať to krásné, co ve svém srdci o Vánocích prožijete a pocítíte, neskončí stejně rychle v kontejneru jako balicí papír nebo tyto noviny.
P. ZBIGNIEW CZENDLIK, lanškrounský farář
Sdílet článek na:
Sekce: Články, Speciály, Přílohy
