Vydání: 2013/35 Komunisté chtějí zmařit narovnání, 2.9.2013, Autor: Alena Scheinostová

Které Tolkienovo dílo vás nejvíce oslovilo?

Pán prstenů, jako většinu Tolkienových čtenářů. Četl jsem ho hned počátkem 90. let, kdy začal postupně vycházet v českém překladu. Moje první setkání s Tolkienovým světem přitom bylo spíš rozpačité: když mi kamarádka o všech těch skřetech a elfech nadšeně vyprávěla, připadalo mi to celé nějaké divné. Jenže potom jsem se do knihy začetl a už zůstal začtený.

Pán prstenů fascinuje už několik generací čtenářů. Co je na této knize tak přitažlivé?

Patří k dílům, v nichž si může najít své úplně každý: školák i intelektuál, básník i vědec, křesťan i ateista. Můžeme si dávat hobití nebo elfská jména a hrát různé „tolkienistické“ hry, můžeme studovat Tolkienovy vymyšlené jazyky nebo dějiny a místopis Středozemě, můžeme navázat tam, kde autor přestal, a vymýšlet další a další středozemské příběhy, můžeme v jeho dílech hledat všemožné křesťanské, pohanské, politické, ekologické i další významy… A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho.

Ale co po literární stránce? Je příběh o hrdinech, čarodějích a skřetech vůbec literatura?

Pán prstenů je nepochybně jedno z velkých literárních děl 20. století, byť to někteří literární vědci neradi slyší a šmahem jej řadí mezi spotřební literaturu. Jenže umění vyprávět veliký příběh nemohou Tolkienovi upřít ani jeho kritici: kdybychom si podrobně rozkreslili všechny cesty, setkání a bitvy v Pánovi prstenů, asi by to vypadalo jako schéma jakéhosi složitého stroje (ostatně právě takové nákresy si autor vyráběl jako pomůcku při psaní). A přitom na nic nezapomene a všechny epizody v pravý čas uzavře. A je přesvědčivý, realistický, ač si to „celé vymyslel“: spousta výjevů při četbě přímo „vyvstává před očima“ – a to mnohem živěji, než platí pro mnohé tzv. realistické romány.

Kdy se Tolkienovy knížky staly tak slavnými? Hned po vydání?

Jádrem Tolkienovy tvorby je jeho „velká trilogie“: pohádkový Hobit, románový Pán prstenů a mytologický Silmarillion. Za první světové války autor sloužil jako voják v britské armádě a tehdy začal sepisovat mýty a další příběhy svého vymyšleného světa – pozdější Silmarillion. Kvůli pracovním a později i rodinným povinnostem ale práci neustále přerušoval. V roce 1937 pak vyšel Hobit a víceméně ihned získal Tolkienovi proslulost, brzy po vydání se stal dětskou klasikou. Jenže Hobit původně s Tolkienovou mytologií vůbec nesouvisel, teprve postupně do něj při psaní pronikly ozvuky „hlubších a vyšších věcí“ ze Silmarillionu. Obě linie se nakonec propojily v Pánovi prstenů, který obtížně a s přestávkami vznikal asi dvanáct let a vyšel až po dalších pěti letech (postupně 1954–1955).

Už první vydání získalo knize řadu příznivců, ovšem skutečně populárním se Pán prstenů stal až v 60. letech, kdy v USA vycházel v laciných paperbackových vydáních a jeho přijetí zásadně pomohla i uvolněná kulturní atmosféra. Silmarillion několik nakladatelů původně odmítlo, teď však na něj netrpělivě čekaly miliony fanoušků po celém světě. Tolkien ho ale dopsat nedokázal. Silmarillion – stejně jako řada dalších Tolkienových „nedokončených příběhů“ – vyšel až posmrtně zásluhou jeho syna Christophera.

A kdy se stal známým u nás?

První filmová adaptace Hobita vznikla v roce 1966 právě v Praze – krátký animovaný film, který zpracoval Adolf Born. Ovšem do distribuce se nikdy nedostal. Pak se připravoval celovečerní film ve spolupráci s Jiřím Trnkou, ten však záhy zemřel a z projektu sešlo. To jsou ale spíš kuriozity. Hobit se jako kniha objevil v Československu opravdu až roku 1979 a skutečný boom „tolkienismu“ nastal po vydání Pána prstenů krátce po listopadu 1989. Rozhodující zásluhu na jeho nadšeném přijetí má Stanislava Pošustová-Menšíková, která Pána prstenů skvěle přeložila.

Záhy po českém vydání se také u nás začala rozvíjet typická tolkienistická subkultura, ne nepodobná tomu, co se už dříve odehrávalo na Západě: zakládání tolkienovských společností a časopisů, sepisování povídek, básní a písní inspirovaných Středozemí, hraní fantasy her na papíře (Dračí doupě), na počítači i v reálu (hrané bitvy s dřevěnými meči)… Zásadní změnu potom přinesla Jacksonova filmová adaptace: z Tolkiena se definitivně stal celosvětový kulturní fenomén. Tato masová obliba však samozřejmě nijak „nepoškodila“ kvalitu autorových knih. Snad jim jen ubrala pár snobských čtenářů, kteří si říkají, že když jsou tolik populární, určitě musejí být pitomé.

Tolkien byl hluboce věřící katolík. Jak s jeho vyznáním jdou dohromady všichni ti hobiti, elfové, kouzla, skřeti a draci?

Názorově Tolkien nepochybně spadal do škatulky „konzervativní katolík“. Nesouhlasil třeba s tím, že Druhý vatikánský koncil zavedl liturgii v národních jazycích. Jeho vnuk vzpomíná, jak spolu někdy po koncilu šli do kostela: zatímco všichni ostatní při mši odpovídali knězi náležitě anglicky, Tolkien naschvál odpovídal latinsky, a to velmi nahlas. Naproti tomu se spisovatelovy knihy hladce propůjčují nejrůznějším výkladům, a to i nekřesťanským. Tolkienovi navíc takové interpretace podle všeho vůbec nevadily a třeba na čtenáře, s nimiž si dopisoval, se nesnažil nějak „misijně působit“. O křesťanských tématech psal jen křesťanům nebo těm, kdo o ně sami projevili zájem – podle všeho ctil svědomí druhých. Ostatně kladné postavy v Pánovi prstenů – Gandalf, Galadriel a další – se také mají velmi na pozoru před tím, aby druhými nemanipulovali.

Je tedy možné chápat příběhy o Středozemi jako křesťanské, anebo ne?

Ale jistě! Tolkien sám v jednom dopise prohlašuje, že Pán prstenů je „samozřejmě od základů náboženské a katolické dílo“. Dodává ovšem, že „právě proto do něj nedal téměř žádné zmínky o jakémkoliv ‚náboženství‘“. O tom, jak velký důraz Tolkien kladl na citlivé svědomí, už byla řeč. A se svědomím souvisí i zásadní volba mezi dobrem a zlem, před níž stanou všechny důležitější postavy Pána prstenů, nebo možnost obrácení hříšníka do poslední vteřiny jeho života (jako u bojovníka Boromira, který se nechá zlákat mocí Prstenu, ale v poslední chvíli toho lituje a nasadí život pro toho, koho chtěl o Prsten obrat). V Pánovi prstenů objevíme též ozvuk myšlenek sv. Pavla: zdánlivá slabost je síla, zdánlivé bláznovství je moudrost. A tak by se dalo pokračovat.

Tolkien sám se ovšem do takovýchto úvah pouštěl nerad. A přímo odpor měl ke všem alegoriím a alegorickým výkladům – ty podle něj připravují čtenáře o svobodu čtení a porozumění.

Jeho přítel C. S. Lewis, autor neméně slavných Letopisů Narnie, ale Tolkienovi jeho fantazii vyčítal jako nepravdivou. Jak to tedy Tolkien sám bral?

Podle Tolkiena člověk svého Stvořitele nejlépe chválí tím, že pokračuje v jeho díle: „Tvoříme podle zákona, kterým jsme stvořeni,“ napsal v jedné básni: vymýšlet elfy, skřety i bohy a „sít dračí setbu“ je podle něj lidským „právem“ a právo i samotná schopnost tvořit vycházejí z toho, že člověk je obrazem nejvyššího tvůrce – Boha. Lewisovy Letopisy Narnie mě na rozdíl od Pána prstenů nadšením nenaplňují. Když jsem je četl před svou konverzí, docela se mi líbily, ale když jsem je teď, už jako křesťan, četl dětem, připadaly mi dost slabé. Lewis byl mnohem víc ve své kůži jako esejista než jako vypravěč, skrze jeho příběhy až příliš prosvítá přání poučovat a vychovávat, a také inspirace příběhem Ježíšova ukřižování a zmrtvýchvstání
je až moc průhledná. Nicméně i Letopisy samozřejmě patří ke klasickým dílům dětské literatury i fantasy a mají spoustu příznivců.

Tito dva spisovatelé byli přesto přáteli.

Dlouho byli dokonce nejbližšími přáteli, ale časem se odcizili. Tolkienovi třeba vadilo, že Lewis, kterému sám pomohl objevit křesťanství, se nestal katolíkem, nýbrž anglikánem, nebo že se oženil s rozvedenou ženou. Ale byly mezi nimi i velké povahové rozdíly. Dlouhou dobu se sice díky nim navzájem obohacovali, ale pak si začali jít na nervy. Tolkienovi vadilo, že Lewis se ve své tvorbě nechává neustále kdekým a kdečím ovlivňovat, Lewisovi zase, že jeho nejbližší přítel reaguje na kritiku svých děl buď naprosto odmítavě, nebo naopak tím, že kritizovanou pasáž od základu přepíše. Lewis byl veselá povaha, duše každé společnosti, naopak Tolkien se spíše držel stranou a všechno si potřeboval dlouze „přežvýkat“. Kvůli své přehnané pečlivosti Tolkien vlastně ani nedokončil většinu svých uměleckých a vědeckých plánů – také o tom napsal sebekritickou povídku List od Nimrala. Lewis třeba litoval, že kvůli tomu nedotáhli nápad společně sepsat knihu o vztahu jazyka a lidské přirozenosti, což je škoda, protože oba byli vynikající jazykovědci.

To je na Tolkienově díle poznat – jeho postavy mluví mnoha vybájenými jazyky promyšlenými do nejmenších gramatických detailů…

Tolkien dlouhá léta vyučoval jazykovědu a literaturu na univerzitě v Oxfordu. Uměl latinsky, řecky, německy a francouzsky, ovládl i starou a střední angličtinu, staroseverštinu a gótštinu a ze zájmu se naučil ještě řadu dalších jazyků, hlavně germánských, ale mluvil třeba i španělsky, velšsky nebo finsky. Nešly mu snad jen slovanské jazyky a irština. Například finsky se přitom naučil proto, aby mohl v originále číst Kalevalu, finský národní epos. S tím souvisí také jeho vášeň vytvářet nové jazyky, která ho provázela od dětství a stala se jedním z pramenů jeho vymyšleného světa. Ostatně některé jeho vědecké práce se čtou dodnes. V jeho přednášce O pohádkách, vydané i česky, se mluví mimo jiné o vztahu fantazie a křesťanství.

A jaký byl tento pečlivý vědec, inspirovaný umělec a přesvědčený katolík v soukromí?

Ve srovnání s úžasně mnohotvárným světem, jenž se mu zrodil v mysli, žil navenek obyčejně, snad i nudně. Dramatické byly jen začátky: vyrůstal v chudobě a brzy osiřel, romanticky se zamiloval do Edith Brattové, avšak jeho poručník vztahu dlouho nepřál, v první světové válce zahynula řada jeho přátel a málem i on sám. Ale brzy po válce začali Tolkienovi žít běžným středostavovským životem a tak už to zůstalo. Manželství Tolkienových bylo tradiční: Edith se starala o domácnost, Tolkien pracoval a navazoval různá mužská intelektuální přátelství. Na jejich společný hrob ovšem autor nechal vytesat jména Beren a Lúthien, která patří ideálním milencům v jednom z příběhů v Silmarillionu. Ledaskdo tvrdí, že spolu ve skutečnosti byli nešťastní. Jenže dá se cizí vztah zvnějšku posoudit? Žili spolu věrně pětapadesát let a vychovali čtyři děti...