Vydání: 2007/42 Podzim na zahradě, 16.10.2007

Příloha: Perspektivy

Evropská unie oslavuje padesátiny, neboť právě uplynulo půlstoletí od podpisu Římských dohod, které vytvořily Evropské hospodářské společenství. Těm však předcházela řada iniciativ.

Znovuobjevování ztraceného
V roce 1922 se ustavilo Panevropské hnutí, v roce 1949 vytvořili křesťanští „otcové-zakladatelé“ (Adenauer, de Gasperi a Schuman) Radu Evropy, v roce 1952 vznikla Montánní unie (společný trh uhlí a oceli). Na konferenci v Messině 1955 pak šestice zemí (Francie, Německo, Itálie, Benelux) vytvořila základy příští politické integrace Evropy.
Evropa však není výslednicí sjednocovacích snah dvacátého století. Otcové- -zakladatelé věděli, že nejde o nový vynález, že bludné cesty národních států vyústily do katastrofy obou světových válek, která Evropu rozbila, a že je třeba vyprostit ze sutin nacionalismu to, co ji spojovalo kdysi.
Po zamítavém holandském a francouzském referendu a po britském pokusu o návrat k ideji pouhé zóny volného obchodu se integrační proces ocitl v krizi. Rakouský exkancléř Wolfgang Schüssel vyzval EU, aby znovu nabrala správný kurz, a nastolil otázku jejího smyslu a jejích duchovních základů. Často vzpomněl hraběte Richarda Coudenhove-Kalergiho. Pro tohoto napůl Evropana a napůl Japonce byla Evropa organicky vytvořenou kulturní a duchovní jednotou, jíž je třeba pouze politické nadstavby. Klasickou se stala formulace, kterou vyslovil pár let po skončení druhé světové války první spolkový prezident Theodor Heuss.
Nebyl to konzervativní katolík, nýbrž liberální protestant. Řekl, že Evropa je vybudována na „třech návrších“: jsou to Akropolis (řecká filozofie), Kapitol (římské právo) a – Golgota (křesťanství).

Zamlčování životodárného zdroje
To platí i dnes, i když se mnozí šéfové vlád a států EU, jejichž hysterický strach Evropu dezintegruje, zdráhají tyto skutečnosti byť jen zmínit. Místo toho se ohánějí floskulemi typu „Evropa, toť mnohost“ nebo „Evropa, toť tolerance“. Přitom Asie a Afrika jsou mnohem rozmanitější, kulturně nesourodější, zatímco Evropa, poloostrov Eurasie, se stala kontinentem právě tím, že rozvíjela společné duchovní základy. Čím je tolerance, chybí-li vlastní stanovisko? Skutečně tolerantním je ten, kdo má vlastní názor, a přitom akceptuje druhého.
Idea tolerance je důležitá, je otázkou přežití, ale vlastní podstatu nenahradí. Ve švédském Stockholmu, v makedonském Ochridu, portugalské Coimbře a v ukrajinském Kyjevě lze takřka sáhnout na nejvíce životodárný kořen Evropy, jímž je stále křesťanství, i když není výlučně evropským náboženstvím a lze být Evropanem i bez Krista. Bez křesťanství by však nebylo liberalismu, socialismu či laicismu, které formovaly Evropu také. Proč tedy nebyli šéfové vlád a států s to tuto skutečnost v Berlínské deklaraci alespoň střízlivě konstatovat, když ji nemůže popřít ani komunisticky smýšlející učitel dějepisu, pokud kráčí s otevřenýma očima našimi městy a vesnicemi?
Export evropské kultury překonával po staletí hranice našeho světadílu do obou Amerik, do Austrálie a na Nový Zéland i do asijské části Ruska. Přesto odedávna existuje cosi specificky evropského. Tím je už od dob stěhování národů rozvíjení kulturní rovnováhy mezi Germány, Romány a Slovany, kteří vytvářeli spolu s menšími etniky – Maďary, Finy, Albánci, Basky – „národ národů“. Jeho identita se formovala jako identita téměř každého společenství: společnými kořeny, zkušenostmi, prožitky, společnými úkoly v současnosti, ale i společnými přesvědčeními a vizemi budoucnosti.

Spřízněnost osudem
K společné paměti přispívá kultura a dějepisectví. Od pozdního starověku se mísí řecko-římské dědictví s křesťanstvím, od dob Merovejců a Karlovců předávají benediktini a církev tuto tradici celému kontinentu – a většinu Evropanů poznamenávají tytéž duchovní proudy, byť nestejnou měrou. Totéž platí o hudbě a architektuře. Existuje zajisté formová neúplnost v okrajových oblastech, ba i výjimky, třeba na Balkáně, od ostatní Evropy po staletí tureckého panství zčásti izolovaném.
Součástí kolektivní paměti Evropanů jsou i katastrofy a války, např. nápor Arabů až po Tours a Poitiers, který odrazil až Karel Martell, děd Karla Velikého. Tehdy se Evropané poprvé cítili společenstvím. Nebo sebeničivá třicetiletá válka či válka o španělské dědictví, do nichž byla vtažena téměř celá Evropa. Pak války turecké, napoleonské, posléze dvě světové. Příklad odvěkého nepřátelství německo-francouzského a jeho vzájemné překonání ukazuje, že i války, které spolu vedli někdejší Evropané, mohou ty dnešní sblížit, že odstranění konfliktů včerejška vytváří významný tmel dneška a zítřka.

Smíření ano, ale ve jménu čeho?
Vzájemné smíření a porozumění mezi národy, které dnes mnozí ukvapeně označují jako odbyté, je proto ve skutečnosti nezastupitelným zakladatelským mýtem současné i příští Evropy. Co se podařilo Německu a Francii, by se mělo odehrát i mezi Němci a Čechy, Němci a Poláky, Maďary a Slováky, Srby a Albánci, Řeky a Makedonci.
I soudržnost mezi západními a východními Franky (jak nazval Francouze a Němce Charles de Gaulle s ohledem na společného panovníka Karla Velikého) je třeba opatrovat a obnovovat. Rakouská ministryně Ursula Plassniková právem prohlásila, že integrace evropského Jihovýchodu je dnes stejně zásadní výzvou, jakou bylo německo-francouzské smíření pro Konrada Adenauera a Roberta Schumana. Jan Pavel II. prokázal celoživotním dílem, že obdoba vzájemného smíření národů uvnitř samotné Evropy se musí odehrát i celosvětově, totiž jako porozumění mezi kulturami a náboženstvími, abychom předešli tzv. střetu civilizací.
Takový úkol však nelze plnit, zůstane-li Evropa nositelkou tradic, které budou postupně slábnout, aniž by byly obnovovány živoucí kulturou a živou vírou. Na otázku po duchovních základech evropské současnosti a budoucnosti reagují často evropské instituce floskulí „hodnotového společenství“. Ta se ale stává reklamním balíčkem bez obsahu, neboť nikdo se nenamáhá vysvětlit, o jaké hodnoty se vlastně jedná. Postačí snad k pochopení libertariánský pojem svobody nebo ideologické termíny „nondiskriminace“ či „antifašismus“, účelově skloňované zejména socialisty všech odstínů?

Důstojnost člověka a právní řád
Chce-li mít Evropa budoucnost, musí se definovat pozitivně. Její rozhodující hodnotou je personalismus, čili nedotknutelná důstojnost člověka. Personalismus není individualismus, neboť nevidí jen jednotlivce, ale člověka jako společenskou bytost. Ten je tvorem Božím. Má nezcizitelná práva, ale i povinnosti: vůči Bohu, vůči bližnímu i vůči přirozeným společenstvím jako rodina atd. Jak bezuzdný individualismus, tak i svobodě nepřátelský kolektivismus, ohrožují – dnes stejně jako ve 20. století – jádro evropanského personalismu, který je jedinou trvalou zárukou svobody.
Bylo by pošetilé, kdyby šéfové vlád a států při přepracování ústavní smlouvy EU odsunuli na okraj právě Chartu lidských práv, která garantuje lidskou důstojnost i práva. Mnohonárodní útvar lze trvale zajistit jen tehdy, ustaví-li se jako společnost práva důsledněji než národní stát.
Právě idea nadnárodního práva, platného rovnou měrou pro všechny občany a všechny národy, zajišťuje soudržnost Evropy. Významným krokem od spolku států ke skutečně nadnárodnímu společenství bylo ustavení právního řádu EU s podvojnou legitimitou: prostřednictvím Rady Evropy, reprezentující vlády jednotlivých členských států, a přímo voleného Evropského parlamentu. Ten má rozhodovací pravomoci jako Rada, navíc má poslední slovo. Podle jednoho z nejdůležitějších ustanovení ústavní smlouvy má podléhat tomuto řízení nikoli šedesát procent unijní legislativy jako dosud, ale celých devadesát.

Suverenita a symboly
Na rozdíl od centralizovaného národního státu 18., 19. a 20. století zná EU – podobně jako kdysi Svatá říše římská – zásadu dělené suverenity. Ta vyvolávala už v osmnáctém století odpor některých kritiků, kteří pokládali Sacrum Imperium Romanum za „monstrum“. Když se Konrad Adenauer zmínil po válce v souvislosti se sjednocenou Evropou o dělené suverenitě, namítali mu právníci jeho úřadu, kteří uvažovali v termínech suverenity národního státu, že nic takového neexistuje. Řekl suše, že je tedy třeba to vytvořit, a dodal: „Koneckonců jste za to placeni.“ Před časem reagoval italský politik a filozof Rocco Buttiglione na obdobné námitky klasickou tezí: „Suverénní je pouze Bůh.“
Vztahy mezi institucemi EU nejsou ostatně příliš vzdáleny ústavním poměrům SRN: Evropský parlament – Spolkový sněm, Rada Evropy – Spolková rada, Evropský soudní dvůr v Lucemburku – Spolkový ústavní soud v Karlsruhe. Mediální stesky na anonymní byrokracii či mnohohlavou hydru jsou proto pouhými klišé. Jde o to, že EU je „vlast vlastí“, schopná čelit hrozbám, s nimiž by si jednotlivé státy neporadily: od ochrany životního prostředí po dávno splatná zadání zahraniční a bezpečnostní politiky.
K zvláštnostem debaty o „evropské ústavě“ patří i odpor mnohých politiků k tomu, že by v ní byly zakotveny symboly (vážně míněné námitky ze strany široké veřejnosti nezazněly). Přitom vlajka s dvanácti hvězdami v kruhu je nejen krásná, ale je i biblickým výrazem úplnosti. Beethovenova Óda na radost je přímo protipólem sebestřednosti, kterou vyjadřují hymny mnohých národů. A pokud by se někdy stal hlavním městem Evropy Štrasburk, bylo by to symbolicky výstižné. Toto město nikdy nebylo metropolí národního státu, zato se v jeho středu tyčí mohutná katedrála jako memento, jemuž by se Evropané měli přestat bránit, neboť bez společného ducha a společné víry nemá Evropa budoucnost.
Berndt Posselt
Autor je poslancem Evropského parlamentu, ale též mluvčím Sudetoněmeckého krajanského sdružení, což významně ztěžuje recepci jeho myšlenek v českém prostředí. Doufáme, že tato úvaha překoná bariéru hluboce zakořeněných emocí staršího pokolení a osloví vnímavé příslušníky toho mladšího. Článek je převzat z čtvrtletníku Paneuropa 2/2007. Zkrácený překlad pp, mezititulky jsou redakční.