Když můj otec spoluzakládal Dílo koncilové obnovy, bylo mi deset let. Cítil jsem jeho nadšení, které ovšem bylo zchlazeno sovětskou armádou dřív, než mohlo přinést plody. Krátce nato jsem začal ministrovat. Do té doby jsem se v kostele většinou nudil, protože jsem skoro ničemu nerozuměl. Teď mě to začalo bavit – mimo jiné proto, že jsem už rozuměl a nemusel se učit latinské texty.

 

Na faře v Hrádku

 

Při studiu teologie v Litoměřicích se mi náhodou dostal do rukou český překlad Gaudium et spes; bylo to zjevení, nic podobného nás na fakultě neučili. Začal jsem se pídit po dalších dokumentech. Sehnali jsme celý jejich soubor, opsaný přes kopírák na stroji, a přesvědčili rektora semináře, aby nám dovolil si jej vytisknout pro studijní potřebu na seminárním cyklostylu. Tak jsme patnáct let po skončení koncilu měli poprvé v ruce všechny jeho dokumenty v češtině (souborné římské vydání vyšlo až o tři roky později).

 

Koncem 80. let jsem byl farářem na jižní Moravě. Několik mladších kněží tehdy požádalo P. Stanislava Krátkého, aby jim vysvětlil myšlenky koncilu. Každý měsíc jsme se scházeli na jeho faře v Hrádku nad Dyjí a diskutovali o apoštolátě laiků, o odpovědnosti biskupů, o ekumenismu a také o náboženské svobodě, po níž jsme tolik toužili.

 

Tyto osobní vzpomínky snad dokumentují přijetí koncilu v české církvi v době totality: pro běžného katolíka byly i samotné koncilní texty nedostupné. Těch několik odborníků, kteří díky znalosti jazyků a styku se zahraničím mohli myšlenky koncilu šířit, ovlivňovalo jen malou část církve. Přesto jsme v té době přijali a uvedli do života už zmíněnou liturgickou reformu a také výzvu k ekumenickému dialogu, zejména s evangelickými církvemi. Spíše než dekret Unitatis redintegratio nás ovšem sblížil společný nepřítel.

 

Po získání svobody trvalo nějaký čas, než se část české církve smířila se skutečností, že ona „západní teologie“, která k nám přicházela zejména z Rakouska a Německa, není nebezpečná, nýbrž jen rozpracovává myšlenky, které přinesl koncil. Pro mnohé české katolíky byl těžko stravitelný požadavek, aby se laici více podíleli na plánování a rozhodování v církvi, aby církev vytvářela dlouhodobé pastorační projekty nebo si zvykla na novou roli partnera ve společenském dialogu a zbavila se dosavadního konfrontačního přístupu.

 

Změnit to měl Plenární sněm, jehož cílem byla právě aplikace závěrů koncilu. Sněmovní proces se pak stal jakousi laboratoří, která ukázala naše limity. Mnozí z jeho účastníků byli frustrováni zjištěním, že názory laiků nenašly dostatečnou vážnost u představitelů hierarchie. Závěrečný dokument nevzal v úvahu mnohá témata a návrhy ze sněmovních kroužků. A tak deset let po skončení sněmu řeší církev klíčovou otázku svého financování, aniž si jasně formulovala pastorační vizi.

 

Společná odpovědnost

 

Tím, co současná česká církev nejvíce dluží koncilu, je tedy podle mého názoru společná odpovědnost laiků, kněží i biskupů za život církve. Když má být v Rakousku jmenován nový biskup, zapojí se do procesu hledání vhodné osoby mnoho věřících. V Česku jen potichu čekáme, jak to „ti nahoře“ vyřeší, a pokud se nám výsledek nelíbí, jen potichu nadáváme. Když před poslední synodou byli věřící vyzváni k odpovědím do dotazníku, vzedmula se v mnoha zemích vlna veřejných diskusí. U nás reagovali jen někteří aktivní křesťané a souhrn jejich názorů, odeslaný do Říma, ani nebyl zveřejněn.

 

Svízele dialogu

 

Za další dluh považuji stále ještě malou připravenost k dialogu se společností bez konfrontačního přístupu. Ukázalo se to na diskusích kolem majetkového vyrovnání – málokdo byl schopen vyložit argumenty církve věcně, vstřícně, konstruktivně. Nebo na tématech rodinného života – činnost některých uskupení či vyjádření některých hierarchů otevřený dialog spíše blokují, než usnadňují.

 

A v nejbližší době nás čeká zatěžkávací zkouška v dalším koncilním tématu – v mezináboženském dialogu. Věřím, že v ní obstojíme lépe.

 

p. MICHAEL MARTINEK, SDB autor přednáší teologii na etfuk a na Jaboku.