Člověk velmi podmanivý
Vydání: 2014/26 Církev zřídila investiční fond, 24.6.2014, Autor: Jan Paulas
Až do své smrti se Mons. Josef Olejník věnoval zhudebňování liturgických textů a byl vyhledávaným duchovním vůdcem i zpovědníkem. 1. července si připomeneme jeho nedožité 100. narozeniny.
Ve stejném letním měsíci před pěti lety odešel na věčnost. Za životem a dílem tohoto kněze, hudebníka, pedagoga a významného skladatele liturgické hudby se ohlížíme s vedoucím katedry liturgické teologie CMTF v Olomouci profesorem FRANTIŠKEM KUNETKOU.
Patřil jste mezi jeho žáky, a tak na něj určitě máte osobní vzpomínku…
Musel bych vybírat z nepřeberného množství těch, které si dodnes živě vybavuji. Poznal jsem ho ještě jako malý chlapec, když jsem v 50. letech hrával na varhany v dominikánském kostele v Olomouci, kde jsem také doprovázel místní chrámový sbor. P. Josef Olejník, který po zrušení bohoslovecké fakulty byl již správcem farnosti Andělská Hora na Bruntálsku, jezdíval častěji do Olomouce, kde měl mnoho přátel a známých. Občas přišel na sborovou zkoušku, kde se někdy ujal nácviku. S chrámovým sborem jsme jej několikrát v pohraničí navštívili a zpívali při nedělních bohoslužbách. Bylo vidět, že z toho má radost, prožil tam celých 18 let.
Tehdy jsem ještě nemohl vědět, že se později stanu knězem a prožiji takřka stejnou dobu v pohraničních farnostech téhož regionu a že budu mít stejnou, ne-li větší radost, že nás tam P. Olejník několikrát se svým sborem z Velké Bystřice navštívil a potěšil zpěvem při liturgii.
Potkali jste se ale i na fakultní půdě?
Nelze samozřejmě zapomenout ani na doby studia na teologické fakultě v Olomouci, kterou se v roce 1968 podařilo obnovit a kde začal vyučovat liturgický zpěv. Pro náš ročník chodil obětavě každý den brzy ráno sloužit mši svatou do kaple sv. Anny u katedrály, kde jsme tehdy bydleli. To už byla v chodu liturgická reforma a jezdili jsme s ním na nácviky nových zpěvů takřka po celé diecézi. Později jsem s ním mohl spolupracovat na různých kurzech pro varhaníky a sbormistry, až jsme se nakonec v roce 1990 setkali v učitelském sboru znovuobnovené (už pokolikáté?) teologické fakulty. Pak jsem s ním byl v kontaktu až do jeho smrti v roce 2009. Osobních vzpomínek je tedy velmi mnoho, všechny jsou živé, pozitivní, potěšitelné.
Čím vás nejvíc obohatil či inspiroval?
Oslovil mě svou osobností. Byl to člověk bohatého vnitřního světa, který zároveň prožil dlouhý a dobrodružný život. Vynikal jemným chováním, byl vzdělán nejen v hudbě a teologii, ovládal několik cizích jazyků. Formoval mě po stránce hudební, spirituální i lidské. Z jeho osoby vyzařovala neochvějná víra navzdory těžkým dobám, v nichž musel žít. Osobně mi imponovala jeho jasně nastavená linie ohledně jakýchkoli kompromisů s totalitní mocí. A také jeho nasazení při práci, kdy chtěl dosáhnout vždy co nejlepšího výsledku i za cenu fyzického či psychického vyčerpání. V tom byl přísný na sebe i druhé. Největším obohacením z mnoha setkání s ním byl však zřejmě pocit a vědomí, že jde o osobnost, ze které vyzařuje přirozená integrita člověka, kněze i umělce. Tyto dimenze nebylo u něj možné oddělit a právě tato konzistentnost působila, že byl jeho projev velmi podmanivý.
Čím byl ovlivněn on sám ve svém hudebním, resp. kompozičním výrazu? Dají se zde najít dobře čitelné mezníky?
Na celkové hodnocení jeho díla na poli hudebním je ještě příliš brzy. Jeho rozsáhlá pozůstalost je nyní ve státním archivu v Olomouci, kde bude mnoho let čekat na zpracování. Pak bude možno z muzikologického hlediska zachytit jeho odkaz jako celek, i s jeho vývojovými stupni. Snad by se nyní dalo říci toto: V základu je jeho zcela spontánní a přirozená hudebnost, umocněná jeho rodným krajem moravsko-slovenského pomezí. Byl formován hudebním životem kroměřížského gymnázia, bohoslovecké fakulty a zvláště studiem v Římě, kde studoval gregoriánský chorál a kompozici.
V jeho hudebním výrazu určitě jsou jisté stupně, musí však být pečlivě vyhodnoceny. Ale už nyní lze říci dvě věci: Josef Olejník se v polovině 60. let jednoznačně postavil za koncilní liturgickou reformu, přivítal zavedení národního jazyka do liturgie a okamžitě se dal do tvůrčí kompoziční práce, takže v současnosti máme před sebou v této oblasti jeho velmi rozsáhlé dílo. A za druhé – nepodlehl tehdy onomu pokušení používat melodie gregoriánského chorálu pro český text, kdy se deformuje obojí, ale jasně cítil – právě jako velký znalec chorálu – že pro české překlady je třeba vytvářet nové kompozice. Tato cesta se jednoznačně ukázala jako správná.
Sdílet článek na:
