Vydání: 2020/21 Oslava 100 let Jana Pavla II., 19.5.2020

Příloha: Perspektivy 21

KOMENTÁŘ Kateřiny Ucháčové
Počátkem zimy jsme dětem slíbili, že letos určitě pojedeme na pořádnou lyžovačku do Alp. Také jsme si naplánovali naši letní manželskou autopouť, zatímco děti budou na skautských táborech. Prstem po mapě jsme skončili až u sv. Augustina v alžírské Annabě a v tuniském Kartágu, kam jsme se chtěli dopravit z Evropy trajektem. A protože letošní Pochod pro život měl začít na pražském Hradčanském náměstí, pečlivě jsme s kolegy rozplánovali každý metr čtvereční a každou minutu programu, aby všechno klaplo.
Za pár dní bylo najednou všechno jinak. Jakoby bouchla jaderná elektrárna. Zákaz vycházení. Liduprázdné ulice a silnice. Ticho. Prázdné, a někde i zavřené kostely. Jen ty hyper a super chrámy konzumu praskaly ve švech a každý sháněl droždí. Mezitím se zavřely hranice a sny a plány se rozplynuly. Ale strávili jsme dobrodružné velikonoční triduum. Na obřady jsme s dětmi jezdili do jedné opuštěné farnosti s obrovským kostelem, kde jsme se tak trochu ztráceli a připadali si jako za komunistů, kdy bylo třeba se skrývat, aby nás někdo nenapráskal.
Čas na vzdělávání i být spolu
Snídaně, práce, škola, kroužky, úkoly a večeře. Komunikace v rodině se omezuje na povinnosti a příkazy a na příjemné společné chvíle nebo rozhovory mnoho času nezbývá. Asi tak vypadá běžný den většiny rodin. A brzy tomu tak možná bude znovu. Děti mají standardně svůj nabitý program a rodiče zase ten svůj a vidí se jen ráno a večer.
Teď to alespoň na chvíli příznivě ovlivnila sociální izolace, která nám poskytla příležitost podívat se do světů, kam se běžně nedostáváme. Školy přesedlaly na systém domácí výuky, který vyžadoval nemalý podíl angažovanosti rodičů. Ti se ocitli pod tlakem, protože museli zvládnout obvyklé pracovní povinnosti ve změněném režimu, pomoci s úkoly svým dětem a leckdy navíc věnovat zvýšenou pozornost svým stárnoucím rodičům, kteří se stali tou nejohroženější sociální skupinou. Pocity související s obavou o zdraví své a svých blízkých byly často mnohem větším problémem než samotný koronavirus a způsobily v rodinách nemálo paniky a stresu. Vynucený fyzický odstup od lidí ale nemusel nechat naše vztahy a kontakty úplně vychladnout. Sociální sítě, textové zprávy, telefonáty nebo videohovory byly jen některými z možností, jak se vyhnout samotě – zejména vůči generaci našich babiček a dědečků.
Kdo byl zvyklý denně cestovat do práce, si najednou musel najít místo a čas na práci doma. To se ne vždy setkalo s pochopením ostatních členů rodiny. Muži zjistili, co všechno jejich ženy doma zvládají, a pokud to ještě nedělali, nyní neměli jinou možnost než se zapojit – ať už do péče a vzdělávání dětí, nebo do péče o domácnost.
Důležitá poznání
Dětem se určitě doživotně vryje do paměti vzpomínka na rok, kdy jim vnucená karanténa mnohé vzala. Jejich každodenní život byl najednou okleštěný, nemohly dělat mnohé z toho, na co byly zvyklé. Tentam byl běžný program, výlety, obchody nebo srazy s kamarády. Přibyly nevídané povinnosti, s nimiž se dosud moc nesetkávaly, protože zjistily, že zajištění „plné penze“ není žádnou samozřejmostí.
V životě rodin před koronou bývaly vztahy místem, kde to skřípalo. Budování blízkosti mezi rodiči a dětmi se příliš velká priorita nedávala. Při rychlosti, jakou život fičel, to mnohdy jinak nešlo. Potřeba lidské blízkosti se přehlušovala aktivitami, atrakcemi a zábavami – zvláště v digitálním světě. Toho, co nyní zůstalo, ve skutečnosti však vůbec není málo. V průběhu těch několika týdnů můžeme díky Bohu pozorovat, že se vztahy v rodinách nutně dostávají tam, kam patří. Děti k rodičům, rodiče k dětem, a to bez jakékoli možnosti úniku. Dá se to celé brát jako zátěžová zkouška, kterou je třeba protrpět. Anebo se na to můžeme podívat úplně z jiného úhlu.
Kolotoč povinností
Situace, kdy jsme spolu čtyřiadvacet hodin denně celé týdny, není žádná legrace. Kdo má po kolotoči povinností, učení, práce z domu a starostí o domácnost ještě energii na to, být tím zábavným rodičem ve stylu „S tebou mne baví svět“? Změna harmonogramu, nutnost zabezpečit program pro děti a zachování normálního běhu domácnosti jsou jako papiňák, který může kdykoli vybouchnout. A možností vyvětrat si hlavu není mnoho k mání. Proto je třeba zapomenout na dokonalost. Cílem není dokonalá domácí idylka, nýbrž zajištění běžného fungování. A to vyžaduje mnohem více respektu a ochoty ovládnout vlastní reakce a hněv.
A jak jsme zavření doma, jsme přinuceni uvědomit si, že vlastním a prvním místem, kde se prožívá manželství a rodina, je prostor našich vlastních domovů. Je nám dána možnost být víc, a hlavně intenzivněji spolu. Paradoxně tak vzniká prostor k hlubšímu vzájemnému poznávání se, uvědomění si vztahů (i těch mezigeneračních), prožívání a přijetí v rodině, kde nacházíme čas na sebe navzájem i čas na to, být chvíli sám.