Člověče, nezlob se, živě

Vydání: 2007/47 Zadlužené domácnosti. Co s tím?, 20.11.2007, Autor: Zita Chalupová

Příloha: Doma

Červení, zelení a modří – vlastně červené, zelené a modré, protože šlo o samé ženy. Ty utvořily jedno říjnové odpoledne tři družstva, která se na sluncem zalité zahradě domu sv. Vincence v Olomouci utkala v živém Člověče, nezlob se.
Ženy se sešly již ve dvě hodiny. Barevná trička odlišila soupeře, obruče, provázky a špejle vytvořily chlívečky a políčka na trávníku. Kostka vznikla z krabice, stačilo olepit ji bílým papírem a namalovat černé puntíky. A mohlo se hrát. Družstva byla smíšená, tvořily je pracovnice a klientky domu sv. Vincence a studentky Vyšší odborné školy sociální Caritas.
Dům sv. Vincence je spolu s kavárnou Betreka součástí střediska pro lidi s duševním onemocněním při olomoucké Charitě. Jde o sociálně aktivizační centrum, kam ve všední dny dochází pravidelně asi 15 klientů, celkem jich mají registrovaných třicet. Věnují se nejrůznějším volnočasovým aktivitám, mohou pracovat ve výtvarné a keramické dílně, sportovat, chodit či jezdit na výlety, učit se anglicky, pracovat s internetem, mají k dispozici též sociální poradenství. „Poskytujeme také možnost nácviku samostatného bydlení, během něho zde klienti i bydlí,“ vysvětluje vedoucí domu Miroslava Koutská. Podle jejích slov je nejčastější diagnózou lidí, kteří ke sv. Vincencovi docházejí, schizofrenie, jsou zde i sociálně postižení, kteří nemohou dlouhodobě sehnat práci. „Hledají hlavně kontakt s druhými lidmi. Když se třeba vrátí z hospitalizace, zdejší pobyt jim zvýší sebevědomí, často zde najdou kamarády, někdy i partnery,“ říká M. Koutská.
Člověče je u konce. Zvítězilo družstvo červených, modré byly druhé, zelené třetí. Ozývá se smích a poznámky o švindlování – hlavně těch červených. Pětačtyřicetiletá Helena chodí ke sv. Vincencovi již pět let a má pocit, že jí to velmi pomáhá. Věnuje se hlavně malování na sklo a keramice. „Moc se mi dnešní odpoledne líbilo, protože člověče je moje nejoblíbenější hra,“ říká. Sedmadvacetiletá Renata přikyvuje, jen dodává: „Házení kostkou bylo trochu namáhavé, ale jinak to bylo bezvadné.“ Chodí sem taky pět let a našla si zde několik kamarádek. Nyní pracuje v kavárně Betreka.
Obě odcházejí se spokojenými úsměvy. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 14 31. března – 6. dubna 2020

Anketa mezi kněžími: Jak se proměnila vaše služba?

Zeptali jsme se kněží, jaké cesty a způsoby doprovázení farníků volí v těchto dnech a jak se změnila pastorace v jejich farnosti.

celý článek


Zjišťujeme, že svět je křehký

To, co žijeme nyní, může být jen malá ochutnávka krize, kterou může vyvolat změna klimatu – upozorňuje lucemburský arcibiskup JEAN-CLAUDE HOLLERICH SJ, předseda Komise…

celý článek


Jak slavit v kruhu rodiny?

Velikonoce jsou svátky, které se už od svých židovských kořenů slaví částečně ve společenství Božího lidu a částečně v domácnosti, v kruhu rodiny.

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají omezit šíření nákazy koronavirem, kdy bohužel distribuce Katolického…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay