Vydání: 2007/47 Zadlužené domácnosti. Co s tím?, 20.11.2007, Autor: Zita Chalupová

Příloha: Doma

Červení, zelení a modří – vlastně červené, zelené a modré, protože šlo o samé ženy. Ty utvořily jedno říjnové odpoledne tři družstva, která se na sluncem zalité zahradě domu sv. Vincence v Olomouci utkala v živém Člověče, nezlob se.
Ženy se sešly již ve dvě hodiny. Barevná trička odlišila soupeře, obruče, provázky a špejle vytvořily chlívečky a políčka na trávníku. Kostka vznikla z krabice, stačilo olepit ji bílým papírem a namalovat černé puntíky. A mohlo se hrát. Družstva byla smíšená, tvořily je pracovnice a klientky domu sv. Vincence a studentky Vyšší odborné školy sociální Caritas.
Dům sv. Vincence je spolu s kavárnou Betreka součástí střediska pro lidi s duševním onemocněním při olomoucké Charitě. Jde o sociálně aktivizační centrum, kam ve všední dny dochází pravidelně asi 15 klientů, celkem jich mají registrovaných třicet. Věnují se nejrůznějším volnočasovým aktivitám, mohou pracovat ve výtvarné a keramické dílně, sportovat, chodit či jezdit na výlety, učit se anglicky, pracovat s internetem, mají k dispozici též sociální poradenství. „Poskytujeme také možnost nácviku samostatného bydlení, během něho zde klienti i bydlí,“ vysvětluje vedoucí domu Miroslava Koutská. Podle jejích slov je nejčastější diagnózou lidí, kteří ke sv. Vincencovi docházejí, schizofrenie, jsou zde i sociálně postižení, kteří nemohou dlouhodobě sehnat práci. „Hledají hlavně kontakt s druhými lidmi. Když se třeba vrátí z hospitalizace, zdejší pobyt jim zvýší sebevědomí, často zde najdou kamarády, někdy i partnery,“ říká M. Koutská.
Člověče je u konce. Zvítězilo družstvo červených, modré byly druhé, zelené třetí. Ozývá se smích a poznámky o švindlování – hlavně těch červených. Pětačtyřicetiletá Helena chodí ke sv. Vincencovi již pět let a má pocit, že jí to velmi pomáhá. Věnuje se hlavně malování na sklo a keramice. „Moc se mi dnešní odpoledne líbilo, protože člověče je moje nejoblíbenější hra,“ říká. Sedmadvacetiletá Renata přikyvuje, jen dodává: „Házení kostkou bylo trochu namáhavé, ale jinak to bylo bezvadné.“ Chodí sem taky pět let a našla si zde několik kamarádek. Nyní pracuje v kavárně Betreka.
Obě odcházejí se spokojenými úsměvy.