Vydání: 2007/51 Vánoční dvojčíslo, 18.12.2007

Příloha: Doma

Vživotě Ludvíka Armbrustera, děkana Katolické teologické fakulty v Praze, se odehrálo několik paradoxů: rodiči k víře veden nebyl, ale již během dospívání zatoužil stát se knězem a následně také jezuitou. Když se jím stal a přišla na řadu otázka misií, postavil se k ní odmítavě. Uplynulo však několik let a ocitl se jako misionář v Japonsku, kde strávil takřka padesát let svého života. A když si již myslel, že v této zemi podle svých slov „pochová své kosti“, poslali ho představení zpět do Prahy pomoci zdejší řádové provincii a přiložit ruku k dílu na tehdy rozpolcené teologické fakultě. –gp–

Před pár lety by mě skutečně nenapadlo, že se ještě vrátím tak blízko k místům svého dětství – k pražským Nuslím. Jezuitská rezidence, kde nyní bydlím, je od nich vzdálena jen pár minut chůze. Myslím si, že Bůh má smysl pro humor. Moji rodiče se sice k církvi hlásili, ale nechodili ke svátostem ani do kostela. Vedly je k tomu osobní důvody: chodili spolu ještě před první světovou válkou, tatínek pak narukoval a když se z války vrátil, přivedl si malého synka. Maminka přesto souhlasila, že si tatínka vezme. Ale protože předtím uzavřel s maminkou svého prvního syna církevní sňatek, museli se vzít jen na úřadě. Já jsem se narodil v roce 1928.
Na gymnáziu jsme o Velikonocích museli povinně ke svaté zpovědi. Já jsem tam tehdy z nějakého důvodu nešel. Když to kněz, který nás učil náboženství, zjistil, poslal mě ke zpovědi do kostela ke svatému Ignáci. Zpovídal mne tam pater František Kubíček, projevil o mne zájem a domluvili jsme se, že mi půjčí nějakou knížku. Často jsem za ním chodil a on se stal mým druhým otcem. Když jsem roku 1947 odmaturoval, vstoupil jsem k jezuitům. Noviciátem jsem prošel na Velehradě, pak jsem pokračoval studiem filozofie v Děčíně na Filozofickém institutu Tovaryšstva Ježíšova. Tam nás 13. dubna 1950 pozatýkali a internovali do Bohosudova. Běh dalších událostí ovlivnilo, že můj dědeček byl Rakušan a i když po válce žil v Čechách, zůstalo mu rakouské občanství. Po něm ho měl i můj otec a také celá naše rodina. Měli jsme ho, i když jsme se po anšlusu Rakouska marně snažili získat československou státní příslušnost. Brzy poté, co mě internovali, jsem tak byl jako nežádoucí cizinec vyhoštěn. Na radu jednoho spolubratra jsem jel rovnou do Říma a tam referoval o událostech v Československu. V Římě jsem pokračoval ve studiu filozofie a za pochodu se učil italsky.

Misie? Kdepak
Ještě v době mého noviciátu na Velehradě jsme měli na misijní neděli rozjímat o misiích. Došel jsem k závěru, že to není nic pro mne. Brzy jsem měl ale pochybnosti a novicmistr mi vysvětlil, že pokud se někomu do něčeho nechce, má se modlit za to, aby ho k tomu Pán Bůh povolal, je-li to jeho svatá vůle. A tak jsem se za to modlil a po čase jsem byl ochotný na misie jet. Při návštěvě provinciála jsem se mu nabídl, ale on to bral na lehkou váhu. Novicmistr mne uklidnil: „Když vás bude chtít Bůh na misiích, může se pan provinciál postavit třeba na hlavu, ale vy tam pojedete.“ A opravdu. V Římě jsem se seznámil s japonským jezuitou, který sháněl mladé misionáře do Japonska. Odjel jsem tam v roce 1952.
Nejprve jsem se učil dva roky japonsky a pak jsem byl dva roky tutorem pro mladé japonské jezuity studující filozofii. Na dalších pět let jsem odjel do Německa, kde jsem dostudoval teologii a byl vysvěcen na kněze. Pak zpátky do Japonska, kde jsem vyučoval filozofii a zároveň byl vychovatelem v diecézním semináři japonských bohoslovců a následně jeho rektorem. Deset let jsem působil jako ředitel univerzitní knihovny. Strávil jsem v Japonsku 48 let a stále tam patřím – dodnes jsem členem japonské provincie.
Když jsem v sedmdesáti letech odcházel do důchodu, český provinciál se mě rozhodl pozvat zpět do Čech – pomáhat při reorganizaci zdejší provincie. Původně to bylo na dva roky, ale zůstal jsem tu déle kvůli problémům na Katolické teologické fakultě. Stal jsem se na ní děkanem.
Cítím, že do Japonska patřím, i když jsou tam samozřejmě zcela jiné zvyklosti než tady. Jezdím tam každý rok. Například Vánoce japonská společnost ještě před pár desítkami let neslavila. Jejich slavení tam prosadily velké obchodní domy, které v nich viděly příležitost prodloužit o týden novoroční nákupní horečku. Pro Japonce jsou největším svátkem oslavy Nového roku a následujících čtrnáct dní. Dárečky si předávají právě v tyto dny při vzájemných návštěvách. Jsou to pro ně svátky, kdy se sejde celá rodina. Nevím, jestli se do Japonska ještě natrvalo vrátím, jestli budu za rok ještě vůbec na živu. Když jsem v Praze, po Tokiu se mi stýská a naopak – v Tokiu se mi stýská zase po Praze. Moji japonští přátelé mi říkají: „Armbrustře, až přijde doba, kdy budeš potřebovat denně ošetřovatelskou pomoc, vrať se a my se o tebe postaráme.“ Když se dnes procházím místy, kde jsem chodíval jako malé dítě, ptám se: „Nebylo těch padesát let v Japonsku jenom snem?“
Ludvík Armbruster