Je to příjmení mého manžela, které se v mongolštině píše trochu jinak, ale už před čtrnácti lety, kdy jsme se brali, nám na obecním úřadě řekli, že musí být počeštěno. A protože je i tak hodně složité na výslovnost a opakovaně se mi stávalo, že s ním měli lidé problém, zůstala jsem u svého původního jména Voráčová.

Nemá. Neslyšící jsou zvyklí používat jmenný znak, který vzniká třeba podle toho, jak se člověk chová, jak vypadá. Já se odmalička představuji jako Alena, ale ten jmenný znak má každý člověk jiný, takže jiná Alena by měla zase jiný znak.

Neslyšící lidé v Česku se hodně znají. Manžel je taky neslyšící, a tak jsem ho znala a věděla, že je cizinec. Nedá se říct, že by se mi od začátku líbil. Považovala jsem za problém, že nevypadá jako Čech. Ale znala jsem ho ze Sportovních her neslyšících, z Her bez hranic a z dalších akcí a líbilo se mi, jak se choval, a líbily se mi i jeho názory. I to, že je vychovávaný jako buddhista, ale nechtěl mě předělávat na buddhistku. Rozuměli jsme si a postupem času vznikla láska.

Když byl malý, jeho tatínek tady pracoval jako velvyslanec, a tak se sem celá rodina s pěti dětmi přestěhovala. Jemu bylo tehdy dvanáct a hned tu začal chodit do školy pro neslyšící. Naučil se český znakový jazyk, a když se po dalších pěti letech tatínek stěhoval za prací zase jinam, on se rozhodl v Česku zůstat. Chtěl dokončit školu a také tu měl hodně neslyšících kamarádů.

Čas od času tam jezdíme navštívit manželovy rodiče. Naposledy jsme tam byli asi před dvěma roky. Zajímavé je, že manželův tatínek mě poprvé viděl až na svatbě a ostatní členové rodiny až rok po svatbě, když jsem byla poprvé v Mongolsku.

Manžel pochází z hlavního města Ulánbátaru, což je moderní město, jeho rodina žije v moderním bytě. Ale na víkendy jsme jezdili do klasické mongolské jurty. Líbí se mi, že tam rodina hodně drží pohromadě, že si vzájemně pomáhají, jsou soudržní. Zážitkem pro mě bylo, když jsme jezdili na koních – je tam strašně moc pasteveckých koní, údajně ještě víc než obyvatel.

Ano. Musím říct, že mongolskému znakovému jazyku jsem nerozuměla. Manžel ho používal do dvanácti let, a tak mi překládal. Tito lidé tam mají podobný život jako u nás, ale řekla bych, že jsou šikovnější, aktivnější, snaží se víc o sebevzdělání.

Je tam hodně buddhistů. Manžel byl vychovávaný v buddhistickém náboženství, ale také řadu věcí neví a neumí vysvětlit, proč se to nebo ono tak dělá. Jednak mu to všechno do dvanácti let nestihli předat a jednak se jako neslyšící nedostal ke všem informacím.

Je hodně důležité, aby neslyšící viděli, že my dva se vzájemně podporujeme. Neslyšícím se občas stává, že je lákají příslušníci jiných náboženství a chtějí, aby přestoupili na jejich víru. Často říkají: „Naše víra je pravdivá, pojďte k nám.“ To se mi nelíbí. Proto chci, aby naši neslyšící viděli, že my dva máme každý jinou víru, ale nesnažíme se jeden druhého předělat.

Jsem z jižní Moravy a byla jsem ve víře vychovávaná. Rodiče ale nepoužívali znakový jazyk. Chodila jsem do základní školy pro nedoslýchavé, kde bylo zakázáno používat znakovou řeč, takže maminka s tatínkem na mě mluvili a já odezírala. Když jsme byly s maminkou nebo třeba se slyšící kamarádkou samy dvě, rozuměla jsem. Ale jinak se mi ve slyšící společnosti často stávalo a dodnes stává, že nerozumím. Zvlášť když bylo někde víc lidí a já mezi nimi jediná neslyšící, jsem nestíhala sledovat, co říkají, a cítila se osaměle. Oni to ale nevěděli, protože jsem mlčela. Pro neslyšící je typické, že to takhle prožívají. Já jsem například nikdy nerozuměla tomu, co se v kostele říká, a tak jsem si v něm každou neděli prohlížela obrázky. Samozřejmě mi to vadilo, problémy postupně narůstaly, až to vyvrcholilo v pubertě. A to i v oblasti víry.

Až v Hnutí fokoláre, kde jsem zjistila, že moje víra pořád žije. V tomto hnutí také dokázali mou víru podpořit, dobít mi baterky. Ale až ve společenství neslyšících katolíků mohu mluvit o svých vnitřních problémech.

Víra dává radost. Radostí je i fakt, že se jako neslyšící můžeme potkávat. Jsme moc rádi, že máme kněze P. Stanislawa Góru. On sám má plné ruce práce – má na starosti farnost ve Vršovicích, je prezidentem charity, musí hodně cestovat, a ještě si udělá čas na nás. Je vidět, že to s neslyšícími umí a oni ho mají rádi.

Často je to tak, že rodiče našich neslyšících byli nevěřící, ale dědeček a babička byli ještě věřící. A oni si pamatují, jak se k nim prarodiče krásně chovali, tudíž sami chtějí být také věřícími.