Církve se na Ukrajině semkly
Vydání: 2014/29 Oslavy s hosty ze tří světadílů, 15.7.2014, Autor: Kamila Schusterová
Politická krize na Ukrajině zasáhla i do života mnoha věřících z řeckokatolické církve v ČR. Není se čemu divit, vždyť jejich podstatná část pochází právě z Ukrajiny. Na aktuální téma hovoříme s řeckokatolickým exarchou, biskupem LADISLAVEM HUČKEM.
Ukrajinský konflikt změnil mimo jiné postoj české veřejnosti k Ukrajincům, je si vědom řeckokatolický biskup Ladislav Hučko.Snímek autorka
Proč konflikt na Ukrajině vůbec vznikl? Je to důsledek transformace společnosti, jakési dokončení „něžné revoluce“, tedy procesu, který začal už bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu?
Zárodky tohoto konfliktu tu určitě mají svůj počátek, ale jeho prapočátek můžeme hledat ještě hlouběji. Když se podíváme do dějin byzantského Východu a Západu, vidíme, že Moskva od pádu Cařihradu v 15. století stále cítí svou výjimečnost, má určitý mesiášský komplex. Začala se považovat za Třetí Řím, což mohl být i důvod, proč tam komunismus snáze zapustil kořeny. Nezapomínejme, že komunismus se tvářil jako nová budoucnost lidstva, která lidi spasí od materiálních těžkostí a nespravedlnosti.
Systém, který dnes vládne v Rusku, je dědicem minulosti, od které se nemůže ze dne na den odstřihnout. Dříve se tam uvažovalo, že na prvním místě je stát, systém, celek a až pak člověk jako jedinec. Oficiálně bylo nevolnictví v Rusku zrušeno jako poslední v Evropě.
Naopak na demokratickém Západě začal převládat názor, že stát má sloužit člověku, ale míň se zdůrazňuje, že i člověk má přispívat státu a společnosti. Upřednostňují se lidská práva před povinnostmi. Na Západě funguje individualismus a stát je často zadlužený. Někteří lidé jsou bohatí a stát je chudý. V Rusku je stát bohatý a lidé chudší. Možná ta nevyváženost způsobuje, že i mnozí lidé ze Západu mohou sympatizovat s tímto kolektivním a autoritativním systémem, a myslí si, že vyřeší problémy Západu. Ano, snad vyřeší, ale je skoro jisté, že přinese nové a větší starosti, které Západ nemá.
Když tedy jako křesťané máme výhrady vůči některým nedokonalostem a chybám Západu, musíme si tyto nedostatky vyřešit zde, ne utíkat do jiné společenské reality. Řešení může spočívat jedině v obrácení jednotlivců, v obrácení srdcí, odkud vždycky, jak jasně říká Ježíš, všechno zlo pochází.
Zaujal mě dopis, který všem evropským biskupským konferencím napsal vrchní ukrajinský arcibiskup Svjatoslav Ševčuk. Píše, že Ukrajina je domovem mnoha národností a náboženství, které umí držet spolu, a že současná obnovená občanská společnost dovede bránit svoji zemi i společné dobro. Podle něj společné dobro dokáže účinně zvýšit individuální dobro, ale na druhé straně se jednotlivé osoby musí něčeho vzdát ve prospěch společného dobra. Tohle je pro budoucnost Evropy zásadní. Pokud to Evropa nepochopí, dostane se do velkých potíží.
Na Ukrajině se snad začíná rodit syntéza těchto dvou pohledů. Je tam ještě silný smysl pro společenství, ač ho komunismus značně zdeformoval. Ukázalo se, že křesťanství může přinést mír a porozumění mezi lidmi s rozmanitými názory a kulturou. To zastánce totality zaskočilo. Je tady viditelný rozpor, když se na jedné straně současné vedení Kremlu chová ke křesťanství, především pravoslavnému, velmi vstřícně, ale současně je vše, co v souvislosti s Ukrajinou Kreml dělá, podporováno komunisty.
Pak jsou tam další, řekl bych, lidské problémy. Člověk jako tvor poznamenaný dědičným hříchem je přitahován a pokoušen touhou po vládě, moci, bohatství, a když jim podlehne, velmi lehce ztratí zábrany. Dalším důležitým faktorem je, že totalitní způsob myšlení na Ukrajině mnohdy žije dále. Změnou politického režimu se nezměnil způsob myšlení vštěpovaný do myslí po celé generace. Vždyť byly v zemi během nedávných protestů ve větších městech svrženy dvě stovky Leninových soch. Překvapující je, že tam ještě ty sochy byly! A prý jich tam ještě dva tisíce zůstalo…
Na Besarabském náměstí v centru Kyjeva byl v prosinci 2013 na protestním shromáždění až milion lidí. Strhli tam Leninovy sochy. Muselo se zřejmě sejít tak velké množství lidí…
Dopadem bude ztráta důvěry. Přestane se věřit dohodám. V roce 1994 se v Budapešti Rusko zavázalo, že se vzdá jaderného arzenálu, který byl na území dnešní Ukrajiny – Ukrajina byla třetí největší jadernou mocností světa. Za to měly Rusko, Velká Británie a USA ručit za nedotknutelnost tehdejších hranic. Budapešťské memorandum bylo jednou ze smluvních stran porušeno. Není ale dobré se na celý konflikt dívat optikou, která rozděluje. Hrozí, že tento pohled postaví proti sobě dva národy. Vytvořilo by to systém kolektivní viny. Víme, že v Rusku je velká skupina lidí, která ve vztahu k Ukrajině nesouhlasí s politikou své země.
Jednak na vládní úrovni, ale hodně pomohly charita nebo podobné organizace. Do ČR bylo dovezeno třicet zraněných, z nichž se tu deset ještě léčí. Zdejší Ukrajinci jim nosili jídlo, dary. Chodily za nimi celé zástupy, které jim chtěly pomoct nebo projevit vděčnost, protože to pro ně byli hrdinové. Zranění byli většinou intelektuálové – univerzitní profesor, studenti – žádní extremisté. Duchovní z našeho exarchátu jim chodili vysluhovat svátosti. Mezi našimi věřícími proběhlo několik sbírek a jejich výnos byl poslán na Ukrajinu na pomoc obětem. Náš duchovní Rostislav Strojvus byl druhý den po střelbě do demonstrujících přímo na kyjevském Majdanu a spolu se slovenskou charitou tam vezl pomoc. V prostorách řeckokatolické katedrály v Kyjevě se vytvořilo zázemí a lidem byla kromě prostor poskytnuta psychologická pomoc. A nebylo to jen v tomto kostele. Takové zázemí vzniklo i v některých pravoslavných chrámech. U lidí se totiž po několika dnech projevily strach a šok. Posttraumatický stresový syndrom zasahuje lidi víc, než bychom si mohli myslet.
Podle vyjádření jedné zdejší psycholožky přibývají na Ukrajině po těchto událostech deprese. U mužů se to projevuje tím, že se více oddávají alkoholu, protože během války nedokážou ochránit své rodiny. Přibývá rozvodů. Ženy snáší tíživou situaci lépe.
Církve se semkly a sjednotily; zapomněly na všechny neshody a problémy, které mezi sebou mají. V takových kritických situacích nemůže církev stát stranou, ale musí zaznít její hlas na obranu pravdy a společného dobra, které není vždy totožné s tím, co chce většina lidí. Církev totiž nemůže být populistická. Jde o to, aby za žádných okolností nevznikla a nezakořenila se národnostní nenávist vůči Rusům jako lidem, jako národu.
Zbraně nikdy řešení nepřinesou. Zbraně jsou k ničení. Nenávist vyvolává zlo a to jen další zlo. Zlo musíme překonat dobrem, to je jediná cesta. Církevní představitelé, nejen řeckokatoličtí, byli na Majdanu nikoli proto, aby za všech okolností podporovali Majdan, nýbrž aby usměrňovali lidi na cestě za pravdou, za svobodou a spravedlností bez násilí a bez extremistických projevů. Během střetů se objevila spousta provokatérů, snahou většiny však bylo je izolovat. Skutečně se musíme modlit, aby zasáhla vyšší síla, která by dala celé věci správný směr a umožnila nenásilnou cestu.
Ano, částečně tomu tak je. Pro západní křesťany jsou řeckokatolíci východními křesťany, ale pro východní křesťany, to znamená pravoslavné, jsou řeckokatolíci západní. Důležité je, že na Majdanu a po něm se všechny církve včetně pravoslavné semkly, drží spolu a vystupují jednotně. Musíme si uvědomit, že těm lidem nešlo o boj proti Rusku, nýbrž o boj proti korupci, klientelismu a dalším neduhům, které společnost rozkládaly. Pamatuji si, jak jeden z demonstrantů na Majdanu v televizi říkal, že oni už nemají kam ustupovat, že jsou v zoufalé situaci. Uvědomili si, že předešlá vláda již neměla žádnou perspektivu, proto se museli spojit, a to v rámci pudu sebezáchovy.
Na Ukrajině je větší rozmanitost, tohle spojení tam nikdy nefungovalo. Je tam silná řeckokatolická církev, ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu, pak ukrajinská pravoslavná církev moskevského patriarchátu, římskokatolická církev a také několik protestantských a evangelikálních církví. Z toho je vidět, že státní či preferovaná církev tam neexistuje. Zároveň tam toto sepětí nemá historické kořeny. Ukrajina, nepočítáme-li období tzv. Kyjevské Rusi do roku 1240, kdy byla zpustošena, nebyla nikdy delší historické období samostatná. Jiný vzorec funguje v Rusku, jiný na Ukrajině.
Velmi emocionálně, ale i rozhodně. Chodili na demonstrace, na Václavském náměstí byla sloužena panychida za zemřelé na Ukrajině. Podobná shromáždění byla v Liberci, Karlových Varech, Brně. Zdejší řeckokatoličtí ukrajinští věřící se aktivně zúčastnili všech hlavních protestních veřejných shromáždění. Na druhé straně se aktivně modlili, pořádali sbírky, sloužili bohoslužby. Cítili, že Češi jsou na jejich straně. Na vnější zeď naší katedrály sv. Klimenta v Praze si vystavili fotky padlých na Majdanu, položili květiny, zapálili svíčky. V tom byli velmi jednotní.
Ano, jednoznačně. Obraz Ukrajinců, který vytvářela média předtím, byl zjednodušený. Buď to byli podle médií chudáci, kteří zde vykonávají pomocné práce a jsou častokrát vykořisťovaní, nebo mafiáni, kteří využívají složité situace svých krajanů a vydělávají na tom. Po těchto událostech důstojnost a pověst lidí z Ukrajiny vzrostla, získali lepší renomé. I jim samým stouplo sebevědomí, že dokážou za něco bojovat. Ukrajinci, které znám a kteří navštěvují bohoslužby, jsou skromní, dobromyslní, pracovití a zbožní. Že touží po svobodě a lidské důstojnosti, je jen přirozené.
Sdílet článek na:
