Vydání: 2017/40 Poutníci oslavili patrona české země, 3.10.2017

Ano. Zvažovala jsem to, ale protože jsem aktivní a mám za sebou práci, za kterou se snad nemusím stydět, budu se ucházet o hlasy voličů.
To je otázka pro mé kolegy.
Já v sobě hořkost necítím už z principu. Ke všem lidem, se kterými se setkávám, se snažím přistupovat pozitivně. Je to prostě výsledek vnitřních volebních procesů.
Nemůžu říci, že jsem nespokojena. Jsem aktivní politik, mám za sebou 400 výjezdů do svého kraje, na mé semináře a konference přišlo přes 4 000 lidí. Jsem v každodenním kontaktu se svými voliči a budu se ucházet o jejich hlasy.
Byla jsem v KDU-ČSL dvacet let, což je dlouhá doba. Musím říci, že zkušenosti nebyly jen dobré. Jsem přesvědčena, že TOP 09 je strana více proevropská. Lišíme se i v tom, že bychom opravdu nešli do koalice s panem Babišem. Avšak KDU-ČSL je strana bezpochyby demokratická, se kterou můžeme spolupracovat.
Tak to nevnímám. Když byla TOP 09 zakládána, nikdo nás nepřemlouval, abychom se přidali. Já jsem v té době byla už dva roky rozhodnutá, že nechci pokračovat v politice KDU-ČSL. Když Topka vznikala, nekandidovala jsem do žádného stranického orgánu KDU-ČSL. Byla jsem přesvědčena, že svoji politickou aktivitu ukončím.
Ano.
KDU-ČSL je stranou vládní, takže my jako opoziční strana legitimně kritizujeme některé její návrhy, s nimiž nesouhlasíme. V lidské rovině jsem přesvědčena, že vztahy jsou dobré.
Je něco jiného mít lidské vztahy k jednotlivým lidem a něco jiného být součástí politické strany a muset řešit určité rozpory.
Nebudu to detailně popisovat.
Migraci musíme řešit mimo území Evropy. To je otázka, která není řešitelná až ve chvíli, kdy se už mnohdy zoufalí lidé dostanou na evropský kontinent. Nejlepší pomocí, jak podpořit tzv. nárazníkové země, tedy Itálii, Řecko a další, je řešit otázku migrace například na africkém kontinentu.
Orientovat se s touto prací mimo Evropu je nejlepší způsob, jak předejít tak masivní migraci, jakou jsme viděli. Měli bychom do těchto zemí posílat humanitární pomoc a dělat kroky, aby migranti do nárazníkových zemí Evropy vůbec nepřipluli. Je určitě v pořádku, aby do nárazníkových zemí putovalo větší množství prostředků z evropského rozpočtu, aby tam přišli i naši úředníci a policisté, kteří by jim pomáhali zvládat ten tlak.
Myslím, že ze zemí, které byly zasaženy válečným konfliktem a kde působil Islámský stát, by Česká republika mohla dočasně přijmout migranty z nejzranitelnějších a nejpronásledovanějších skupin, jako jsou ženy s dětmi či zranění lidé. Víme navíc, že v těchto oblastech je spousta lidí z komunit křesťanů, ale i jezídů.
On ve svých promluvách hovoří i o omezené kapacitě jednotlivých zemí, o nutnosti integrace... Někdy jsou jeho postoje vytrhávány ze souvislostí. Je bez pochyby, že Kristus zemřel úplně za každého člověka, bez ohledu na jeho rasu, národnost a víru. Na tom stojí evropská civilizace, na úctě ke každé lidské bytosti. Jakmile bychom ustoupili od tohoto pohledu, vzdáváme se sebe sama. Jako člověk mám velkou úctu ke každé lidské bytosti, na druhou stranu jako politik vím, že státy musejí plnit svou funkci, a k té patří zajišťování bezpečnosti pro obyvatele, vymáhání právního řádu a ochrana hranic. Necítím to jako rozpor.
Musíme činit takové kroky, aby měl každý člověk zachovánu lidskou důstojnost, ale státy nesmí upustit od svých povinností – a mezi ně patří bezpečnost.
Samozřejmě že jsme sekularizovanou zemí, ale to ještě neznamená, že si nemáme být vědomi fundamentů, na kterých stojíme. A to jsou fundamenty křesťanství.
Tato hrozba se šíří celou Evropou. Je to hrozba naprostého relativismu, někdy věcí úplně postavených na hlavu – jednou ze základních věcí je třeba rodina založená na partnerství mezi mužem a ženou, to říkám při vší úctě ke všem lidem. Pokud se nemá společnost úplně rozložit, jsou věci, ze kterých nemáme ustupovat. Na některých je v Topce velká shoda. Například bychom nikdy nepodpořili zákon, který by se týkal eutanázie.
Určitě máme svobodu vyznání. Nicméně jsem pevně přesvědčena, že bychom si měli připomínat, že naše společnost stojí na judaisticko-křesťanských základech.
Můj osobní pohled je takový, že pokud má někdo zahaleny vlasy, je to jeho osobní a svobodná volba – bez ohledu na to, jestli je to řeholnice, člověk, který se léčí chemoterapií, nebo muslim. Pro mě je ale nepřijatelné, aby měl kdokoli zahalenou tvář.
Od církví a křesťanů by měl stát očekávat, že budou připomínat hodnoty, na kterých společnost vznikla. Současně by měl očekávat, že se aktivně zapojí do některých oblastí, v nichž jsou církve nezastupitelné. To jsou sociální služby, hospicová péče, školství, zdravotnictví... Tedy tam, kde je již dnes církev aktivní. Jako křesťan očekávám, že stát zachová svobodu. My, kdo pamatujeme delší dobu, víme, že to není samozřejmé. Od státu očekávám také stabilní a předvídatelné prostředí.
Podob může být celá řada, kromě liturgie to mohou být i některé formy evangelizace. A samozřejmě také prohlášení církevních představitelů nebo České biskupské konference. Ale také činnost kněží, z nichž mnozí velmi hezky podporují komunitní život ve svých obcích a městech. Nepracují jen s věřícími, spolupracují se všemi, kteří v daném místě žijí.
Mělo by být partnerské. Jsem velmi ráda, že se nám zákon o vyrovnání s církvemi podařilo prosadit – a to i za cenu, že to TOP 09 stálo hodně politického kapitálu. Dnes by měly být církve pro stát stejným partnerem jako jiní poskytovatelé sociálních služeb nebo jiní vlastníci památek. Církve by neměly mít ani větší, ani menší podporu než ostatní partneři. Vůbec si nemyslím, že jsme rozhodnutím o majetkovém vyrovnání učinili církev bohatou, protože všichni víme, že to znamená také ekonomickou odluku. Podle mě je to ale velmi dobře, protože církve nemají být ekonomicky navázané na stát. Církve tedy nebudou bohaté, ale suverénní a ekonomicky nezávislé na státu.
Považuji za nešťastné, že se to stalo nástrojem velkého politického boje. Zákon o vyrovnání státu s církvemi bylo nutné přijmout i proto, že to zaznělo v nálezu Ústavního soudu. Byla obrovská ostuda, že se to odkládalo a politici dlouho neměli odvahu tuto věc dokončit. Ti před námi to zkrátka nezvládli. TOP 09 byla hlavním tahounem myšlenky restitucí. V koalici s ODS a s Věcmi veřejnými jsme za to bojovali a následně podle odezvy za to i zaplatili docela velký kapitál, což znamená pokles preferencí. Přesto toho nelitujeme a jsme rádi, že jsme tento krok vybojovali.
Tuto otázku si velmi často klademe nejen v TOP 09, ale i s kolegy z Německa z CDU/CSU, s nimž jsme v kontaktu. Oni mají silnější sociální systém, jsou bohatší zemí, ale přesto mají dětí ještě méně. Dokonce ve východní části, která je oproti té západní chudší, mají dětí více. V některých oblastech západní části Německa nemá děti třetina žen.
Určitě máme hledat cesty, jak rodinám vytvořit lepší podmínky pro to mít děti. A vyjadřovat úctu rodinám, které je mají. To je životně důležité pro celou evropskou společnost. Jako žena však musím říct, že motivace státu v mém rozhodnutí mít děti nehrála roli. Stát by měl jen vytvářet vhodné podmínky. Máme vést společenskou diskusi o tom, co to vlastně znamená, že nemáme dost dětí, ale rozhodnutí o tom, kolik kdo má dětí, je natolik suverénní, že mám vážné obavy, že stát v tom nemůže sehrát významnou roli.
Jsme strana založená na judaisticko-křesťanských základech. Nikdy neuhneme od toho, abychom základní principy, které vycházejí z křesťanství, nepodporovali. Chováme se zodpovědně. Jsem přesvědčena, že dlouhodobá a nepopulistická politika je něco, co patří ke křesťanským východiskům, protože i církev je tady dva tisíce let a nepřemýšlí krátkodobě.