Církev nesmí být bublinou
Vydání: 2021/40 Svatováclavská bazilika v novém, 27.9.2021
Poutníci na Národní svatoludmilské pouti mezi sebou přivítali vzácného hosta, českého rodáka kardinála CHRISTOPHA SCHÖNBORNA. Čím je pro něj jeho původní vlast, jaké výzvy stojí před dnešní církví a co říká na gesta papeže Františka?
„Pokud se nebojíme pravdy, nemusíme se bát ani médií,“ říká kardinál Christoph Schönborn. Snímek Jiří Strašek
V Čechách jste se narodil, přijel jste tedy na návštěvu rodné země. Vaše rodina však byla po druhé světové válce vyhnána, když vám bylo pouhých devět měsíců. Jaký máte vztah k naší zemi?
Říkám o sobě, že jsem „Böhme“, tedy Čech. Kultura této země je starobylá a lidé tu spolu běžně mluvili česky a německy. Já bohužel česky nemluvím, protože jsem se to jako dítě od maminky nenaučil – přesto se považuji za Čecha.
A jak hodnotíte vývoj vztahů mezi Čechy a Rakušany? Součástí Národní svatoludmilské pouti byla i připomínka prohlášení o česko-rakouském smíření z roku 2003, kterou jste tehdy podepsal s předsedou ČBK arcibiskupem Graubnerem.
Myslím, že dnes – 76 let po konci války a událostech, které bezprostředně následovaly – jsou naše společné dějiny „usmířené“. Vidím mezi námi opravdu smířený pohled na historii.
Přijel jste k nám jako zástupce papeže Františka na 1100. jubileum mučednictví sv. Ludmily. Čím je tato světice pro vás osobně?
Přiznám se, že jsem o ní věděl vlastně jen docela málo – v porovnání třeba se sv. Václavem. Svatá Ludmila stojí tak trochu v pozadí. A přitom je první českou světicí. Mohu Ludmilu přirovnat ke sv. Emě (v něm. Hemma, žila asi v letech 980 až 1045 – pozn. red.), patronce Korutan, která je chápána jako „matka“ této rakouské spolkové země. Ludmila nebyla jen babičkou sv. Václava, ale pomohla velmi silně šíření křesťanství v Čechách, což bylo pro naše dějiny zásadní.
Patříte mezi spolupracovníky papeže Františka. Jaký dojem na vás udělala jeho apoštolská cesta na Slovensko a do Budapešti?
Papežovy cesty jsou vždy trochu překvapením, protože navštěvuje i méně známá místa. Bylo pro něj třeba důležité, aby se na Slovensku setkal nejen s římskokatolickou většinou, ale i s řeckokatolíky. A mimořádný důraz položil na návštěvu romského sídliště Luník IX. To je opravdu symbolické jednání, jímž papež sděluje, že jsou pro něj lidé na okraji dění důležití. Papež chce poukázat na lidi, kterým se nevede dobře, jako třeba právě Romům. Zdůraznit jim, že patří mezi nás.
Co je dnes podle vás pro církev největší výzvou?
Abychom nebyli zahleděni do sebe. Každé společenství lidí má vždycky nějaké těžkosti – a církev také. Máme málo kněží i řeholníků, máme ekonomické problémy – u vás v souvislosti s restitucemi, řešíme existenční budoucnost a tak dále. Ale to všechno se týká jen nás samých, není to povoláním církve. Jestli má být církev církví, musí tu být pro lidi – stejně jako kdysi Kristus. Když se lidé příliš zabývají sami sebou, vytvářejí uzavřené bubliny. A církev nesmí být takovou bublinou, to není její úkol.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
CHRISTOPH SCHÖNBORN OP (*22. ledna 1945, Skalka na Litoměřicku) je rakouský kardinál a od roku 1995 vídeňský arcibiskup. V září 1945 byla jeho rodina vysídlena v rámci poválečného odsunu Němců, žil převážně v Rakousku. Po maturitě vstoupil do řádu dominikánů a studoval teologii, filozofii a psychologii v Bornheimu, Vídni a Paříži. V roce 1970 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1975 byl profesorem teologie na Freiburské univerzitě ve Švýcarsku. V roce 1991 přijal biskupské svěcení. V roce 1998 byl jmenován kardinálem a krátce poté zvolen předsedou Rakouské biskupské konference. Před konkláve v roce 2005 jej novináři uváděli jako tzv. papabile (možného kandidáta na úřad papeže). Je členem několika vatikánských kongregací, rad a komisí, spolupracuje s papežem Františkem. Česky vyšly jeho knihy Morálka do kapsy, Nalezli jsme milosrdenství, Cesty modlitby a Rozhodni se pro život.
TEREZA ZAVADILOVÁ, JIŘÍ MACHÁNĚ
