Čím stůně Česká televize
Vydání: 2011/6 Mladí řeholníci, 3.2.2011, Autor: Jiří Zajíc
Sledovanost televizí klesá. Všech. Od roku 2002 se čas strávený průměrným českým divákem u televize zkrátil zhruba o půlhodinu – ze 3 a půl hodiny denně na 3 hodiny. Klesl také počet pravidelných diváků i těch nejsledovanějších pořadů. Tím bezkonkurenčně nejvíce sledovaným jsou od roku 1995 Televizní noviny na Nově, které sledovaly dříve denně skoro 4 miliony diváků, dnes je to už „jen“ 2 a půl až 3 miliony dospělých lidí.
Česká televize svůj „boj o diváky“ prohrála s Novou už v roce 1996. Dnes to vypadá tak, že prohraje svůj souboj i s Primou. Vedení ČT se tomu snaží čelit nejnovějšími změnami v programovém schématu. Jistě – i tady by veřejná služba České televize potřebovala revizi. Jsem ale přesvědčen, že žádná velká proměna v úspěšnosti ČT tímto nenastane. Česká televize totiž chronicky stůně vážnějšími chorobami než jen nepříliš dobrým vysílacím schématem (i to je ostatně už důsledkem toho, o čem budu psát). První potíž je v tom, že postkomunistické země – na rozdíl od těch s demokratickou tradicí – mají vůbec zásadní problém s tím, jak ustavit kvalitní veřejné služby. Nejen v oblasti rozhlasu a televize. Zmítají se mezi nekritickým vyznáváním všemoci neviditelné ruky trhu a prosazováním zájmů různých ekonomicko-politických skupin. Důsledkem je, že společenská prestiž veřejných služeb je neustále problematizována. Česká televize je například od svého vzniku trvale ohrožována těmi, kteří vůbec zpochybňují smysl takové instituce. Tyto hlasy dlouhodobě zaznívaly zejména z ODS a od doby opoziční smlouvy se tato fronta rozrostla o další politické subjekty. V současné době ty dvě jediné politické strany, které důsledně hájily veřejná média – tedy lidovci a zelení – byly českou veřejností politického vlivu zbaveny. Kromě přímých útoků na samotnou podstatu veřejné služby v oblasti médií mají ekonomicko-politická uskupení (kterým se existence skutečně nezávislé televize veřejné služby nehodí) v zásobě další dva nástroje, jak jí nasadit chomout a držet ji pěkně zkrátka: Jednak je to „český způsob“ volby kontrolního orgánu – Rady České televize. Tu má plně ve svých rukou Poslanecká sněmovna, takže přes všechny řeči o tom, že v Radě zasedají zástupci veřejnosti, tam v prvé řadě zasedají ti, kteří prošli sítem politických zájmů sněmovny. A táž Poslanecká sněmovna určuje i ekonomické parametry fungování ČT – tedy výši koncesionářského poplatku a povolené procento reklamy (zanedlouho už rovné nule). Když si naše Rada ČT (jediná volená ještě v entuziazmu počátku 90. let, jejímž předsedou byl Jiří Grygar) nechala v roce 1994 vypracovat nezávislou mezinárodní firmou posouzení funkčnosti ČT, byl výsledek i pro nás dost překvapivý: ČT byla označena za televizi veřejné služby s mimořádně nízkými náklady. A ten stav v podstatě trvá dodnes. Pro Novu či Primu není problém přeplatit nejschopnější autory, herce i další televizně zajímavé lidi. Začít skutečně léčit ČT tedy v prvé řadě vyžaduje vyvázat ji z područí poslanců. Pak je i šance, že se podaří rozrušit letité vazby mezi „osvědčenými tvůrci“ a ochotnými prosazovateli jejich produktů v programu ČT.
Sdílet článek na:Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články
