Vydání: 2013/7 Nový papež by měl být znám do Velikonoc, 12.2.2013, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma

„Tak jako dítě v prvním roce života ještě nemluví, ale potřebuje slyšet řeč, aby se samo mohlo rozmluvit, je pro vývoj jeho svědomí potřeba, abychom jej vedli už odmalička – tedy ne až v době, kdy u něj můžeme hovořit o svědomí v pravém slova smyslu,“ říká psycholog Jaroslav Šturma a připojuje, že svědomí je naprosto jednoznačně utvářeno soužitím s rodiči a lidmi v okolí. Potomek by měl denně zakoušet modely chování rodičů, měl by být veden k tomu, že je třeba brát ohled na druhého, že s malými se nepereme, ale jsme na ně opatrní apod. Tam, kde ještě sám nezvládne správně jednat, měl by být v dobrém usměrňován rodiči, aby takové jednání nakonec přijal za své. Dá se říct, že v této době jsou rodiče dítěti jakýmsi externím svědomím.

„V předškolním věku si dítě na konkrétní rovině už uvědomuje ty zásady, jejichž vzorem by měli být rodiče – například že nemám druhým dělat to, co nechci, aby oni činili mně, a že mám druhým dělat to, co mám sám rád,“ vysvětluje psycholog. A dodává, že mnohdy je dítě schopno dodržet tuto zásadu jedině v přítomnosti maminky nebo třeba paní učitelky. Až s postupem věku a s tím, jak se rozvíjí jeho myšlení, je schopno něco udělat i bez dozoru autority. „Maminka tam není fyzicky, ale ona se na něj obrazně řečeno dívá. Její mravní autorita začíná pronikat i do psychiky – a to je ona zmiňovaná kultivace svědomí. Ze začátku je morálka tzv. heteronomní, je určována okolnostmi a druhými lidmi. Cílem je, aby se jedinec stal morálně autonomní bytostí, tedy aby přijal výchovu, zvnitřnil si určitá pravidla a vložil je do svého srdce. Kdyby ovšem potomek nemělpředpoklady pro rozvoj svědomí, nebylo by to možné. Do naší přirozenosti je totiž vloženo, abychom rozeznali dobro a zlo,“ vysvětluje psycholog.

Jedno z omezení, která patří k věku, je egocentrismus dítěte – ne však ve smyslu mravním, nýbrž poznávacím. Předškolák se totiž ještě nedovede dívat na svět očima jiného člověka, nedovede si představit, jak je druhému, když mu například šlápne na nohu. V momentě, kdy tohle dítě začíná chápat, je to podle Jaroslava Šturmy začátek mravního řádu.

Vcítit se do druhého

Další z podobných omezení je, že předškolák ještě nedokáže hodnotit úmysly. Když někdo omylem do druhého strčí a on si rozbije koleno, vnímá to jako něco špatného, ale když někdo jinému schválně nastaví nohu, ovšem dotyčný má štěstí a nezakopne nebo se stačí vyhnout, z pohledu dětského pozorovatele se nic nestalo. Tady musíme ratolest učit, aby vedle toho, co pozoruje, vnímala úmysly.

Zároveň je pro předškolní věk charakteristické, že u dítěte nejsou ustaveny hranice mezi vnitřním světem, světem fantazie a světem reality. Někdy takový jedinec neříká pravdu, ale ne proto, že by chtěl lhát. Pouze vypovídá o realitě na základě toho, co by si přál, čeho se bojí, co se mu zdálo… Tady je podle Jaroslava Šturmy opět úkol pro rodiče, aby potomkovi pomáhali rozlišovat, co je pravda a co ne.

Někdy jsou také přání dítěte silnější než schopnost sebekontroly, takže třeba někomu něco vezme a tvrdí, že to dostalo, našlo apod. „Zde je třeba apelovat, aby se náš potomek vcítil do toho druhého, aby v duchu uslyšel: Nedělej druhým, co nechceš, aby ti dělali… Vzpomeň si, jak ti chlapeček chtěl vzít na hřišti autíčko a jak jsi byl smutný… A tak by bylo teď té holčičce, kdybys jí vzal její hračku. Můžeš jí nabídnout vlastní hračku a ona ti třeba tu svoji půjčí… Je tedy třeba učit dítě nahlédnout do světa druhých,“ říká psycholog.

Dále radí, že i když sám potomek ještě není schopen pocítit lítost, je dobré ho učit tyto signály vnímat. „Třeba v období vzdoru, kdy děti kopou, bouchají rodiče, vzpouzí se, je potřeba najít klidné chvíle. Třeba večer před spaním bychom si s nimi měli vyříkat, že nám bylo líto, když nás koply, bouchly. Jelikož mají zkušenost, že je občas někdo bouchne, pochopí, že to druhého může bolet. Tím je také zcitlivujeme,“ upozorňuje psycholog.

Když rodiče chybují

Může se stát, že ne vždy se odvíjí výchova svědomí tím správným směrem. Například když dítě nevyroste z poznávacího egocentrismu – někdy třeba i s plným vědomím rodičů – a pak i v dospělosti je morálně na úrovni školního dítěte s tendencí chovat se jen tak, jak je to pro ně výhodné. Nebo v křesťanských rodinách může být zkreslená představa Boha jako někoho, kdo na nás pořád někde číhá a kontroluje nás (to jsou ty případy, kdy rodiče straší své potomky: Pán Bůh tě vidí, a když se nebudeš pěkně chovat, zasloužíš si trest, přijdeš do pekla…). „Potom my psychoterapeuti máme v tomto smyslu stále co napravovat. Docela často se stává, že k nám do ordinace rodiče přivedou dítě, ať s ním něco děláme, a my poměrně rychle zjistíme, že dítě je úplně zdravé, jenom reaguje na nenormální podmínky, které doma má, a to nenormálním způsobem, což je normální. A tak se stává, že dítě příště zůstane doma a my řešíme problémy rodičů,“ ozřejmuje Jaroslav Šturma.

Podle něj je pochopitelné, že některý rodič je přísnější než jiný. „Někdo klade víc důraz na lásku, jiný na řád, ale základem a východiskem všeho by mělo být bezpodmínečné přijetí ratolesti, která by z našeho chování měla zakoušet, že ji máme za všech okolností rádi. Na tomto podkladě můžeme do jejího života vnášet potřebný řád,“ objasňuje psycholog. Pokud například maminka opakovaně potomkovi říká: „Bolí mě hlava, protože zlobíš,“ nebo: „Já snad z tebe umřu, jak se chováš“, mohou v dítěti narůstat pocity viny. Trvá-li to dlouhodobě, může to podle Šturmy zanechat následky i na psychickém zdraví. Pokud nám to ale občas „ujede“ a jenom nezvládneme situaci, je dobré to potomkovi vysvětlit, uvést na pravou míru a říct mu, že jsme to nemysleli vážně.

Jaroslav Šturma uzavírá, že v každé době vyrůstali lidé velcí, dobří, průměrní, i ti, kteří nejsou zrovna z hlediska morálního vzorem. Ale když má někdo dobrou vůli, problémy překoná.