Vydání: 2006/5 Může být křesťan bohatý?, 1.2.2006

Příloha: Perspektivy

To, co se nakupilo kolem někdejšího „cikánského tábora“ a nynějšího velkokapacitního vepřína v Letech u Písku – míním tím kampaně, nálady, postoje, výroky, útoky, protiútoky – je nejen pro inteligentního a vnímavého cizince, ale i pro domorodého našince stále méně srozumitelné. Zkuste vysvětlit svému dítěti, které už „rozum bere“, jak je to s tím balvanem s nápisem „Obětem“!

Jádro pudla je prosté: Likvidovat prasečák, který hrubě odporuje pietě, jaká přísluší místu hromadného lidského utrpení, a postavit ho jinde, i kdyby to přišlo na sto milionů? Anebo raději financovat touto částkou výchovné a vzdělávací programy pro dnešní Romy - čili dobře uváženou „afirmativní akci“, jež by jim pomohla dostat se z pasti, která se může za přispění heroinu změnit v propast? Pokud životy ohrožené, ale existující váží víc než památka životů ztracených, zvítězí možnost druhá. Ale nemylme se, ten dobře uvážený program není k dispozici, a pokud by byl, je otázka, jaký díl oné částky by doputoval na místo určení. 

A tak okolkujeme a odsouváme téma na neurčito. Ono se ale pokaždé vrátí, a to za okolností trapnějších než ty předešlé. Teď se handrkujeme, zda to byl, či nebyl „koncentrák“, dokonce zda se tam jeho oběti dostávaly a umíraly „vlastní vinou“. Tábor v Letech (i ten moravský u Kunštátu) byl součástí obludného vražedného soukolí a je smutné, že i lidé s uznávaným renomé tuto skutečnost svými výroky zamlžují.

V tom soukolí byli prakticky vyvražděni naši cikáni. Ti, o nichž psal Karel Hynek Mácha a jimž platily verše zlidovělých písní Černý cikán a Cikánko ty krásná. Žili tu po staletí, mluvili bezvadně česky, jmenovali se třeba Janeček nebo Růžička. Mnozí z nich se časem plně integrovali, třeba na slováckém venkově. Znamenitého primáše Jožku Kubíka tam pamatují dodnes. Pocházeli z kmene Sinti, zvolna s námi srůstali, ale až na výjimky skončili v osvětimských komorách. Z naší kolektivní paměti jsme je jednoduše vyškrtli, zatímco si zasluhují aspoň vzpomínku. Pokřik „Cikáni do plynu“ se inspiruje právě jejich osudem, platí ale těm druhým, z kmene Roma. Ti přišli později, ale ocitli se v pasti. Přesto mají k těm prvním nejblíže. Co s tím? Kdyby to aspoň nestálo tolik peněz, že?               

***

Minulý týden se v médiích objevila informace, že Vatikán chce vybírat poplatky za využití všech proslovů a textů současného papeže včetně jeho pěti předchůdců. Tyto „tantiémy“ by měla vydavatelství a televizní či rozhlasové stanice odvádět na konto oficiálního vatikánského vydavatelství Editrice Vaticana. Autoři tohoto opatření zdůvodňují své rozhodnutí především tím, aby slova papežů uchránili před zneužitím a pirátskými praktikami.

V tomto případě se však vnucuje pochybnost, platí-li zásada, že - byť snad bohulibý - účel opravdu světí prostředky. Hovoří se sice o částce pouhých tří až pěti procent z prodejní ceny díla, které by obsahovalo více než deset procent citací papežových slov, avšak jeden nepříjemný precedent už je na světě. - Jedno milánské vydavatelství obdrželo účet ve výši patnácti tisíc eur (skoro půl milionu korun) za to, že v jedné ze svých publikací citovalo část z „inaugurační“ řeči Benedikta XVI., což je v přepočtu částka převyšující celých patnáct procent z prodejní ceny jednoho výtisku.

Toto opatření se jeví ještě problematičtěji, uvědomíme-li si, v jak prekérní situaci se asi ocitnou teologové a církevní historikové, zabývající se biografiemi a myšlenkovými odkazy posledních papežů, kteří už i tak mají dnes nemálo problémů, aby se s výsledky svého úsilí „vešli“ do edičních plánů alespoň některých vydavatelství. - Hlavně pro teology je přece učení papežů jedním z důležitých „loci theologici“. Uvidíme, jak si tedy poradí s tím desetiprocentním limitem.

V dnešní době pracuje ve službách církve řada nepochybně schopných a obětavých „financial managers“, tvrdých pragmatiků, s maximální snahou finančně zabezpečit její provoz. Nic proti tomu, taková už je prostě doba. Avšak touha rozmnožovat zisk by měla mít také jisté rozumné hranice. V opačném případě je totiž vážně ohrožena naše věrohodnost. Anebo jsme snad už zase zapomněli na Congarovu církev sloužící a chudou?

P.S.: Když jsme s kolegou z Českého rozhlasu před lety navštívili známého polského básníka a kněze Jana Twardowského (píše se o něm na jiném místě tohoto čísla Perspektiv) a ptali se ho, jak je to s autorskými právy na jeho verše, které jsme připravovali pro rozhlasový pořad, on jen mávnul rukou nad zbytečností této otázky a procedil: „Všechno, co jsem napsal, patří Bohu - já nic nechci.“

***

Byl by to docela dobrý kabaret (jak prokázali pánové Čtvrtníček a Lábus), kdyby to nebylo spíše k pláči. Ponecháme-li stranou podivuhodný obsah zveřejněných telefonních odposlechů, můžeme jen žasnout nad jejich jazykovou stránkou. Ta je z jazykozpytného hlediska jistě neotřelá a vynalézavá - však také bohemisty i význačné spisovatele vždy zajímala jazyková invence spodiny a argot galérky; ovšem od „činitelů“ sportovních, a tím spíše politických bychom čekali jiný způsob vyjadřování. Na různé to „volování“ v běžné mluvě výrostků jsme si již zvykli (zarážející ovšem je, když se „ty vole“ oslovují dvě slečny!), ale to, jak podle odposlechů spolu mluví dospělí lidé v určitém veřejném postavení, je otřesné. A tak se můžeme jen ptát a domýšlet, v čem vyrůstali a kdo je asi vychovával. Jestli selhala rodina, nebo škola, nebo to je vinou celého společenského prostředí, jak se u nás v posledních desetiletích vyvinulo. A jestli to taky není vina voličů, kteří nevěnují pozornost kulturní a mravní úrovni svých volených zástupců a funkcionářů.