26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Chvála Pánu v ugandském autobuse

28. 10. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/19 Mariánská zbožnost, 28.10.2004, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

'Surinam? Kde to je?' zeptá se Lucie Valchářové skoro každý, s kým se podělí o své misionářské zkušenosti. Sedmadvacetiletá Češka ukáže na mapě zemi v severní Amazonii, ale s odpovědí na otázku, kde byla nejdál, zaváhá: že by byla africká Uganda a Tanzanie ještě dál? 'Neměřila jsem to,' směje se. Lucie Valchářová pochází z nevěřící rodiny, po absolvování filozofické fakulty a zvládnutí několika jazyků se od ní očekávalo spíš budování kariéry. Dívka se však rozhodla jinak: v rámci ekumenické organizace Mládež s misií (YWAM) bude jezdit po světě jako misionářka. 'Svou volbu jsem si musela doma obhájit, vybojovat. I pro věřící rodiče by bylo obtížné, kdyby jejich dcera šla na misie: v našich zeměpisných šířkách není něco takového zkrátka zvykem,' zamyslí se dívka. 'Navíc: pro nevěřícího je nesmírně těžké pochopit mou motivaci jít hlásat křesťanství,' dodá.

Různé maminky, různí tatínkové
Podobný 'kulturní šok', jaký před čtyřmi lety prožívali Luciini rodiče, zažila ona ve vzdálených zemích. Třeba ve východní Africe se po ulici za ruce nevedou manželé, ale kamarádi. Na venkově pak musí mít ženy sukně pod kolena a ještě spodničku, aby v protisvětle neprosvítala kolena. 'Pěkně jsme se v tom pařily,' směje se při té horké vzpomínce Lucie. Přesto však trvá na svém základním poznatku: lidé jsou všude stejní; to, jak člověk prožívá víru a lásku, je podobné na celé zeměkouli.

Rodina je ve východní Africe mnohem širší pojem než u nás. Lucie poznala domorodou dívku Betty, která chaosem ve vlastní rodině - v níž žije halda dětí, které mají nejen různé tatínky, ale dokonce i různé maminky - hodně trpěla. Betty se tak z misie do vlastní rodiny skutečně nevracela ráda. Tento stav s sebou přináší fenomén dětí ulice: malé děti jsou někdy z rodiny vyhnány nebo samy utečou. Po ulicích Kampaly se tak potloukají dokonce čtyřletí caparti! Desetiletí čichají letecký benzín a shlukují se do gangů. Misionářská centra pro děti ulice nedokáží zachytit všechny mladé. 'Africký teenager touží po hrách a životě bez starostí, ty nejhorší případy se ale snaží prostě jen neumřít hlady,' mračí se Lucie.

Mezi mladými zabijáky
Ugandské vězení pro mladistvé: jediná betonová stavba v předměstském slumu, z obrovského hrnce, kde se vaří jídlo, jde štiplavý čoud, načernalé chodby, všudypřítomný pach moči - a mladiství odsouzenci, kteří mohli být klidně vycvičeni jako zabijáci. 'Ani jsme nechtěli vědět, co mají ti kluci za sebou; přesto jsme byli v týmu, kde byla většina holek, při návštěvě kriminálu hodně rozklepaní,' vzpomíná Lucie. V místnosti, kde seděli jen 'oni a my' začala Lucie vyprávět o Boží lásce, o Bohu Otci - a uvědomila si, že právě vztahy s vlastním otcem má řada delikventů velmi problematické. Zatrnulo v ní a pohlédla do tváří svých posluchačů: neviděla zlobu; někteří kluci si dokonce mnuli oči.
To v Surinamu byly hovory s teenagery snazší: jsou otevřenější, extrovertní, se svými problémy se rádi svěří, mají zájem si povídat o víře... Zcela jiné podmínky jsou v Rusku, kde Lucie také pobývala - moskevská vláda působení katolických misionářů nepovoluje, a tak sedmidenní tábor v Kaliningradské oblasti musel být označen jako sportovní. ('V Africe je běžné, že někdo v autobuse zavolá: , Chvála Pánu!´ a ostatní odpoví: ,Až na věky!´ Kdybych to udělala v Rusku, tak mě snad seberou,' ilustruje rozdílné podmínky Lucie.) Po fotbalu, basketbalu a ragby zbývalo večer dost času na povídání. Nejvíc se mladí Rusové otevřeli na dlouhých procházkách. Ukázalo se třeba, že z 20 přítomných -náctiletých Rusů jen dva pocházejí z úplné rodiny: rodiče ostatních jsou rozvedení nebo se opíjejí. 'Když jsme odjížděli, všichni jsme to loučení obrečeli,' zasteskne se české misionářce. 'Děkovali nám a říkali: Škoda, že jsme něco takového nezažili dřív.'

Misie po misii
Po skončení misie dostává Lucie množství dopisů. Nejintenzivněji jí psali devatenáctiletí Alexij a Vitalij. Posílají české misionářce vzpomínky, fotky ze soukromí i ze společného tábora ('Ty jsou pro ně obzvlášť důležité, aby věděli, že se jim to jen nezdálo.'), svěřují se s osobními problémy (Vitalij se například strachuje, jestli ho úřady pustí za příbuznými do Litvy.) 'Nejen, že jsme jim předali Kristovu zvěst, ale můžeme si i lidsky důvěřovat; pro kluky je to veliký pocit naplnění a občerstvení,' říká Lucie. Misie tak svým způsobem pokračuje i po ukončení projektu.

'Ráda mluvím o Boží lásce. V tom, jak ji prožívají, bych se ale mohla třeba od Afričanů učit,' říká mladá misionářka. Neevropské kultury jsou podle ní daleko duchovnější a citlivější. 'My žijeme jen hlavou a rozumem a jsme pyšní,' zlobí se. Nejdelší mše, kterou v Ugandě zažila, měla například šest hodin a byla plná zpěvů, chval a nadšení.

Proč tedy vůbec misionáři do takových zemí jezdí? 'Sloužit,' odpovídá Lucie jedním slovem, s dodatkem, že se tak smývá vina bílých za hrůzy kolonialismu. Afričan je podle jejích zkušeností navíc dosud polichocen, když se o něj zajímá běloch. 'Už za pár let to ale může být opačně,' uzavírá Lucie Valchářová, 'bílí misionáři nebudou jezdit do Afriky, ale černí misionáři k nám.'
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou