26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Chudoba v důstojnosti, ne bída

22. 7. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/30 Setkání mládeže ActIv8 na Velehradě, 22.7.2008, Autor: Michaela Straková

Už papež Pius XI. označil obláty za „specialisty na nejtěžší misie“. Dnes tento misijní řád působí na všech kontinentech a Kristovo evangelium obláti hlásají ve více než šedesáti jazycích. Přinášíme rozhovor s rakouským knězem Güntherem Ecklbauerem OMI, misionářem z Pákistánu.

Jak se u vás misionářské povolání vlastně zrodilo? Toužil jste coby kluk poznávat daleké kraje?

Už od svých sedmnácti jsem věděl, že chci žít, pracovat a modlit se mezi chudými. Ještě v době, kdy jsem studoval, jsem měl možnost podívat se spolu s jedním oblátem do Afriky. Nabídku jsem využil, ale pak jsem si řekl, že na to nejsem, že se bojím. Přesto jsem se později na misie přihlásil. V roce 2001 jsem byl půl roku v Izraeli, kde se mi oživila touha žít a pracovat s křesťanskou menšinou v muslimském světě, a v roce 2006 jsem odjel do Pákistánu.

Proč zrovna islámská země? Není lákavější Jižní Amerika, Afrika či jiné oblasti, kde má křesťanství přece jen větší šanci oslovit?
Zaujal mě život francouzského kněze Charlese de Foucaulda, který strávil posledních patnáct let svého života na poušti v Sahaře. Tam kromě francouzských vojáků nebyla žádná křesťanská komunita. Jeho evangelizace však spočívala v tom, že uprostřed tamních lidí žil život modlitby a přátelství. A to mě prostě nadchlo.

Jak konkrétně vypadá vaše pákistánská misie?
Žiji a působím ve střední části země – v Derekabadu. (Je to menší pouštní oblast v jinak úrodném Pandžábu, severozápadně od Multanu.) Ve farnosti jsou dva kněží. Já coby farář a můj kaplan, domorodý pákistánský oblát. Ten má na starosti hlavně školy, já objíždím farnosti, kterých je zhruba patnáct, na různých místech. Žijeme v křesťanské komunitě, kterou tvoří asi dva tisíce křesťanů. Obyvatelstvo Pákistánu tvoří z 97 % muslimové, pouhé 2% jsou křesťané a 1 % hinduisté. V podstatě se to nemění. Někdy sice dochází ke konverzi, ale to spíše k islámu a většinou kvůli svatbě nebo dětem – někde jsou křesťané kvůli své víře hodně diskriminováni, proto přecházejí k islámu, aby svým potomkům ulehčili život.

Pákistán je zemí islámských radikálů, zemí plnou politických nepokojů. Zažil jste to na vlastní kůži?
Lidé v Evropě si myslí, že se po nás neustále střílí – podle toho, co vidí v televizi. Ale oblast, kde působím, je klidná, je to pravý zapadákov, kde se nic moc neděje. I spolužití mezi křesťany a muslimy je u nás celkem dobré, spory se týkají spíše půdy než náboženského vyznání. Ale je zřetelné, že náboženské menšiny – ať už křesťané, nebo Hindové – jsou občany „druhé třídy“, hůř se dovolávají svého práva. Například: křesťanské ženy pracují v textilních mlýnech, zpracovávají bavlnu, která tady roste. Ale jsou zaměstnané jen proto, že muslimové svoje ženy do továrny nepustí. Dochází tam totiž často k obtěžování od muslimských pracovníků, i proto se ženy zahalují – berou to jako ochranu. Je jasné, že jakmile bude na práci v továrně dost muslimských žen, vyhodí křesťanky. Muslimové mají zkrátka přednost.

Jak místní přijímají vás – katolického kněze?
Ze začátku byly reakce smíšené – mnozí si mysleli: Teď přijede běloch, přiveze hromadu peněz, bude hodně budovat a dá nám všechno možné. Nestalo se tak. Jiní se zase báli, co pro ně může udělat kněz, který nerozumí jejich řeči a jejich problémům. Jedná se totiž o velmi chudou oblast, často se řeší konflikty skrz půdu, lidé s tím mají velké problémy. Můj předchůdce byl Pákistánec, znal dobře mentalitu místních, byl proto schopen jim pomoci. Každý v provincii se tehdy chytl za hlavu, když zjistil, že zrovna já se mám stát jejich farářem. Když ale viděli, že mi na tom záleží a zajímám se o to, přijali mě.

Asi jste se musel dobře naučit i jejich jazyk.
Úředním jazykem je urdština, ale lidé v naší farnosti mluví pandžábštinou. Moc dobře tímto jazykem nemluvím – farníci mi sice zhruba rozumí, ale já jim někdy ne. Mám naštěstí svého pastoračního asistenta, který mi hodně věcí vysvětluje.
Někdy chodím mezi lidi i sám, což je pochopitelně dobrá příležitost pro nejrůznější nedorozumění. Jednou jsem šel do nějaké čtvrti, kde žilo asi deset rodin. Měl jsem jim říci, že příští týden v pondělí v sedm hodin budu mít v té jedné rodině bohoslužbu. Vzal jsem si děti, aby šly se mnou a uváděly mě do těch rodin, abych věděl, kdo je katolík a tak. V jednom domě mi přinesli sklenici vody a něco mi říkali. Já jsem se nejdříve bránil, protože jsem neměl žízeň, ale pak jsem tu sklenici vzal a jedním rázem to vypil. A ty děti se začaly strašně smát. Nechápal jsem. Pak mi opět přinesli sklenici vody, začali něco vysvětlovat a ukazovali rukou znamení kříže. A tak jsem konečně pochopil, že chtějí, abych vodu ve sklenici posvětil.

Jsou tamní bohoslužby hodně odlišné od těch našich?
Mši svatou nesloužíme jen v kostelích nebo při kaplích. Lidé si nás často zvou k sobě domů – třeba při příležitosti díkůvzdání, když si rodina koupí novou věc, někdo se uzdravil, nebo naopak při výročí úmrtí nějakého člena rodiny. K takové bohoslužbě sezvou navíc hodně místních.
Zajímavé je, že lidem a knězi se říká rozdílný čas začátku mše svaté. Je to proto, že místní nejsou schopní přijít včas. Knězi se řekne třeba v pět, ostatním ve čtyři. A i kdybych přijel o půl hodiny později, nebude tam ani noha. Teprve když místní vidí, že kněz přijel, jdou se vykoupat, začnou se připravovat. Takže se skoro vždy začíná s jednou až dvěma hodinami zpoždění. Při mši svaté se zouvají boty, sedí se na zemi, zpívá se za doprovodu bubnů.

Jak u místních vypadají naopak chvíle nesváteční, všední?
V létě je denní teplota 45–50°C. Pro krajinu je tak typický písek a keře. Stromy rostou jen tam, kde jsou zavlažovaná pole. Lidé pracují převážně v zemědělství. Přišli do této pouštní oblasti zhruba před třiceti lety, aby získali vlastní kousek půdy, na které v té době nic nerostlo, jen keře.
Dnes se přes čerpadla čerpá spodní voda, dobře zavlažuje pole, na nichž se pěstuje převážně pšenice. Místní také chovají zvířata – krávy, kozy, někdy i bůvoly. Pár nádeníků dochází do města.
Někteří křesťané pracují jako učitelé nebo mají obchod. Ale většina se živí zemědělstvím, dokonce i děti mají svá políčka, kde pěstují obilí. I naše farnost má dva traktory – naši řidiči orají pro místní, kteří traktory nemají. Na jedné straně jim pomáháme, na straně druhé je to pro nás obživa – dávají nám za to olivy, které prodáváme, a obilí. Je to potřebný výdělek pro farnost.

Tamní lidé patrně bydlí v podmínkách, které si my – Evropané, uvyklí komfortu a pohodlí – ani nedokážeme představit.
Rodiny žijí na vesnicích či na samotách, kde mají při poli usedlost. Bydlí v hliněných domcích – jde převážně jen o jednu místnost, někdy dvě. Nemají tekoucí vodu, často nemají ani záchod. Vaří si v otevřené hliněné peci, jako palivo používají sušené keře. Elektrický proud je pouze ve větších městech nebo poblíž asfaltových silnic. Ty jsou na našem území jen dvě. Je to chudoba v důstojnosti, ne bída. Takový primitivnější způsob života. Hygiena je i přes to všechno celkem dobrá – lidé chodí čistě oblečení, na tom si hodně dávají záležet, koupou se často, protože se pohybují v písku, prachu a horku. Rodiny mívají pět až deset dětí. Často bydlí pospolu několik generací, babičky se starají o vnoučky a maminky dělají na poli.

Asfaltová silnice asi nebude jedinou známkou západního vlivu.
Zvláště ve městech lze tento účinek pozorovat. Třeba některé nevěsty si na svůj velký den půjčují bílé šaty, i když mají svoje nádherné kroje. A co víc – na svatbu si zabělí obličej, vypadají, jako kdyby spadly do mouky.
Je zajímavé, že člověk chce často to, co nemá. My se opalujeme, abychom byli snědí – a ony se zabělují, aby se zesvětlily. Také je zvláštní, že i když rodiny v naší farnosti často nemají elektrický proud, každá domácnost má mobil. Nabíjí si je na faře, ve škole nebo ve městě, když tam jedou.

Jaký je typický pákistánský jídelníček? Co místní rádi jedí a pijí?
Národním jídlem je čerstvý plackový chléb z pšeničné mouky. Ten se jí třikrát denně. Peče se v hliněné peci, buď na roštu, nebo na boční straně – přilepí se na stěnu a čeká se, až bude hotov. Pak je oblíbená kaše podobná naší husté čočkové – pojídá se kouskem z plackového chleba, který se zavine a vytvoří jakousi lžičku. Jí se zde také hodně vařené zeleniny. Pije se voda, také čaj. Ten se vaří s mlékem – nejdřív se lístečky vyvařují s vodou, pak se přidá mléko a znovu všechno projde varem. Je to velmi chutné.

Chodí všechny děti do školy? Na jakém stupni je jejich vzdělání?
Většina dětí chodí do školy, ale hodně dospělých zůstává negramotných. Máme jednu velkou školu zaměřenou na angličtinu, kde chodí spíše děti z takzvaných „lepších“ muslimských rodin. Pak provozujeme osm škol pro chudší děti, ale tady je jen prvních pět tříd. Děti se tu učí základy – číst, psát, počítat, trošku angličtiny. Kdo chce umět víc, musí chodit do města.
Dívky někdy jezdí do nejrůznějších internátů k řádovým sestrám. Pak je mnohem více vzdělaných dívek než chlapců, což komplikuje jejich výběr partnera. Důsledkem toho je, že si křesťanské dívky často berou muslimské chlapce, čímž pro ně končí veškerý kontakt s jejich dosavadní rodinou. Někdy má škola podobu jediné místnosti, máme dokonce jednu školu jen pod stromem – celé její vybavení tvoří židle a stůl pro učitele, děti sedí na zemi. Ale alespoň se vyučuje, jinak by to možné nebylo – tyto děti žijí daleko od nejbližší školy.
Je zajímavé na našich školách pozorovat, že děti z obcí, kde nemají elektrický proud, jsou šikovnější a mají lepší výsledky než ty, které ho mají.



P. Günther Ecklbauer OMI– narodil se v roce 1963 v rakouském Linci. Krátce působil i v České republice, v Kroměříži, pak v Táboře a okolí. Od roku 2006 pobývá v Islámské republice Pákistán jako člen misijního řádu Oblátů Neposkvrněného početí Panny Marie (OMI).


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou