16. 4. 2019
|Biskup JOSEF KAJNEK o sobě říká, že nikdy nepřestal být jednou nohou v pastorační službě – a když neměl farnost, strádal. Za pár dnů oslaví životní jubileum. Vypravili jsme se za ním do jeho současného působiště – farnosti Pardubice.
Vydání: 2019/16 Radost Velké noci zrozená z bolesti, 16.4.2019, Autor: Jiří Macháně
Narodil jsem se v Kutné Hoře, odkud byla moje maminka. První roky života jsem ale strávil v Polné na Vysočině. Otec tam totiž pracoval jako úředník. Když nám pak tatínek zemřel, nebylo mi ani pět let a maminka se s námi, třemi dětmi, přestěhovala zpátky ke svým rodičům do Kutné Hory. Vždycky říkala, že prožila to nejkrásnější manželství pod sluncem. Přestože bylo moje dětství poznamenané úmrtím táty, u dědy a babičky jsem prožíval moc krásné časy. Když mi někdo vypráví o svých dětských traumatech, tak musím říct, že já jsem nic takového nikdy nepoznal. Vyrůstal jsem v prostředí, kde jsem byl jako dítě přijatý a milovaný.
Začal jsem ministrovat až ve třetí třídě a byla nás tehdy plná sakristie. Po několika letech ostré komunistické perzekuce církve jsme ale zůstali jen dva. U prvního svatého přijímání jsme byli skoro celá třída. Když nás pak maminka přihlašovala v měšťance na náboženství, najednou jsme tam zbyli jen čtyři z celé školy.
Ke Skautu jsem se dostal v roce 1968. Stal jsem se rovnou roverem, tedy starším skautem, a vedl i družinu, tedy smečku vlčat. Skauting je výborná věc, protože pomáhá formovat charakter člověka. Skautské desatero je vlastně odvozené z Desatera Božích přikázání. Je to také škola praktických dovedností, zkušeností i pokory.
Jednou, když jsme vyhrabávali pod vrchem Kaňk v rokli u skautské chaty starou trávu, zároveň jsme ji pálili. Najednou do toho zafoukal vítr a oheň zamířil k lesu. S pomocí několika lidí z horní části Sedlce se nám podařilo větvemi oheň utlouci ještě předtím, než k němu přijeli hasiči, kteří nám pak dali lekci. Bylo to na Bílou sobotu a já si pamatuji, jak jsme potom s jedním z těch vlčat děkovali u Božího hrobu, že to dobře dopadlo.
I když jsem ministroval, kněžství mě nepřitahovalo. Starší sestra, ačkoliv byla jedničkářka, nesměla kvůli „nedělnickému“ původu na gymnázium, ale jen na zdravotní školu. Já jsem v zarputilosti svých patnácti let odmítl jít studovat, protože jsem si říkal, že se nebudu nikoho doprošovat. Děda mi radil, ať jdu na zdejší průmyslovku, ale já jsem se zasekl a šel se učit zámečníkem. Když jsem za ním po roce přišel, že bych přece jen na tu průmyslovku šel, děda bouchl pěstí do stolu a řekl: „Doučíš se, a pak si můžeš dělat, co chceš! Za rok tě zas něco napadne a nakonec nebudeš ničím.“ Dnes jsem mu za to vděčný. Řemeslo člověk v životě beztak nejvíc využije.
Na průmyslovce mě pak ve druhém ročníku zastihl rok 1968, který mi otevřel oči a obzory. Spolu s Miloslavem Fialou jsme zpívali v chrámovém sboru a on zrovna odcházel do semináře. Diskutoval jsem s ním, doprovázeli jsme se vzájemně tam a zpět – já jeho do Malína, kde bydlel, nebo on mě až na samý sedlecký most. Otravoval jsem ho s nesmírným množstvím otázek a on mě ke kněžství hodně povzbuzoval. Později jsem to opravdu poznal jako svoji cestu.
Mons. JOSEF KAJNEK (nar. 18. dubna 1949 v Kutné Hoře), od roku 1992 královéhradecký pomocný biskup a někdejší generální vikář. V rámci ČBK má na starosti vězeňské kaplany, je proboštem katedrální kapituly. Od roku 1968 je skautem.