Chci nabourat mýtus rudé Karviné

Vydání: 2022/27-28 Doby krizí jsou časem světců, 28.6.2022, Autor: Ondřej Elbel

Dny teď tráví v archivech a s pamětníky. KARIN LEDNICKÁ se při přípravě závěrečné části svého knižního díla Šikmý kostel noří do dějin Karvinska v 50. letech. Ve třetím díle chce vyzdvihnout i osobnosti odvážných kněží.


Existují hodnoty, které se nedají vměstnat do excelové tabulky – připomíná svými knihami Karin Lednická. Na snímku na setkání se čtenáři v Opavě na benefici pro tamní kostel sv. Janů. Snímek Michael Bujnovský / Člověk a Víra

Při přípravě na nový díl Šikmého kostela studujete archivní dokumenty z 50. let. S jakými pocity tyto materiály čtete?

S úzkostí, která však člověka aspoň trochu obeznámeného s historií nejspíš nemůže udivit. Jsou to roky marnosti, bezmoci, tupé arogance moci. A samozřejmě spousty lidského trápení, zastíraného proklamacemi o šťastných zítřcích, které ovšem nenastaly, jak víme.

Ve srovnání s prvními dvěma díly se pouštíte do novějších kapitol dějin Karvinska. Je odkrývání těchto událostí a paměti ještě citlivější?

Zřejmě narážíte na to, co slýchám poměrně často, tedy že tato kniha po vydání vyvolá bouřlivé reakce stoupenců komunistického režimu. Já se ale trápím něčím docela jiným – jak překlopit do děje románu sdělení, že obraz rudého kraje, který dodnes u mnohých lidí přetrvává, neodráží tak docela pravdu. Bylo to mnohem komplikovanější. Samozřejmě jsme tady měli stachanovské hnutí a úderky, podobně jako to bylo v té době všude. Ovšem později už ideologie ze šachet mizí – například ony režimem proklamované rekordy nebyly ryzím projevem nadšeného budovatelství, jako spíše odrazem obyčejné lidské soutěživosti a vůle vydělat si víc peněz. Že ve vedení šachet seděly stranické kádry, to je jedna věc. Lidé jim ale na ideologii vesměs kašlali – a protože horníky režim potřeboval, tak nad tím jejich kašláním přivíral oči. I u některých ředitelů komunistické éry vidíme spíše lásku k havířské profesi doplněnou nezbytným pochlebováním straně a vládě. Zkrátka účel světil prostředky. Jak říkám, je to složité – a já teď hledám způsob, jak tohle všechno literárně ztvárnit, abych zakořeněný mýtus trochu rozmělnila.

Lišila se 50. léta na Karvinsku něčím podstatným od zbytku republiky?

Ano, lišila. Vzhledem k tomu, že Československo se mělo stát ocelovým srdcem socialistického společenství, bylo zapotřebí těžit co nejvíc uhlí, aby mohl hutní průmysl vyrobit co nejvíc železa a oceli. Tomu se pak podřídilo úplně všechno – v důsledku byly stará Karviná, stará Orlová a další přilehlé obce tak masivně poddolovány, že první jmenované město úplně zmizelo z povrchu země a z toho druhého zbyla jen část náměstí. Fakt, že desetitisíce lidí byly donuceny odejít ze svých zničených domovů, považuji za jeden z největších komunistických zločinů. Ti vyhnaní lidé přišli o kořeny, o veškeré sociální vazby, o způsob života. A ještě jim někdo tvrdil, že to dělá pro jejich dobro!

Trilogie Šikmého kostela se rozepíná v časovém horizontu zhruba sedmdesáti let. Na začátku prvního dílu je kněz poněkud odtažitou a neempatickou postavou. Budou kněžské postavy i v poslední části z 50. let a budou se nějak lišit?

Postava pana faráře, respektive několika farářů, se ve třetím díle Šikmého kostela samozřejmě objeví. Dokonce bych řekla, že jim budu věnovat mnohem větší prostor než v prvních dvou částech trilogie. Chci popsat osobní statečnost některých kněží a souběžně s tím zachytit alespoň část komunistických represí. Osudy některých zdejších farářů by vydaly za samostatný román.

Jak se měnila víra Karvinska v dobách, které popisujete?

Řekla bych, že přístup k víře se měnil celospolečensky. Ale pokud bych měla zmínit některá regionální specifika, pak by to zcela jistě byla masivní industrializace, která zejména v Ostravě způsobila ve 20. a 30. let výrazný přesun od katolictví k jiným církvím. Za zmínku jistě stojí i spiritisté z Ostravy-Radvanic, kteří ve stejné době představovali významný a poměrně silně rozšířený fenomén. Karviná byla stabilnější, ale samozřejmě se i tam část obyvatelstva od víry odklonila. Důvody mohly být různé. V dobových svědectvích nacházím například zmínky typu, že když už člověk musí šest dnů v týdnu vstávat ve čtyři ráno na šichtu, aspoň v neděli se chce vyspat. A tak tento člověk přestal chodit na mši svatou… a následně ztratil víru úplně. Tázání po existenci Boha velmi často slýchám také v souvislosti s druhou světovou válkou – tam s odkazem na to, jak ty hrůzy mohl dopustit. A pak přicházejí komunisté. Při rozhovorech s pamětníky se ale občas bavím tím, jak všemožně švindlovali. Podepsali papír, že se vzdávají víry, protože to po nich žádal nadřízený, a chodili do kostela dál. Šéf o tom mnohdy věděl, ale neřešil to – byl z obliga, protože měl ten papír. Anebo vážněji – když komunisté ve staré Karviné lidem zbořili
kostel sv. Jindřicha, věřící se vlastním přičiněním zasadili o zřízení náhradních prostor, kde bylo možno pořádat bohoslužby. To zrovna neladí s tezí o rudorudém kraji, že?

Vaše romány vyprávějí mj. o obřích společenských změnách 19. a 20. století. Od faktického zániku Karviné uplynulo dalších šedesát let. Mnoho dříve narozených lidí má pocit, že dnešnímu světu vůbec nerozumí. Měly to tak i postavy, o kterých píšete?

Lidé přece odnepaměti říkají, že mladí jsou špatní, rozmazlení, líní… Samozřejmě že to podobně cítili i moji hrdinové, každý podle své nátury. Barbora z prvního dílu, která se v jedné scéně rozpláče dojetím, když se může najíst normálně v sedě a v klidu, by pochopitelně kroutila hlavou nad svou vnučkou Ženkou, která v polovině třicátých let tráví víkend na plovárně s módním žurnálem. Anebo Pawel z prvního dílu, starý havíř, by měl zcela jistě velmi málo pochopení pro bulače a fluktuanty, kteří komplikovali provoz šachet o šest dekád později. Nechápal by, jak někdo může nepřijít do práce. Vždyť je to přece povinnost, životní danost. A do třetice Barka, která úzkostně lapá po dechu, když zjistí, že její nesezdaná dcera strávila noc u muže. Když ona čtvrt století před tím čekala na svolení k sňatku, byla odhodlaná se svého nastávajícího vzdát, kdyby s ním nemohla sňatek uzavřít. Takových momentů najdete v Šikmém kostele bezpočet – je to koneckonců generační sága.

První díl začíná na solné pouti do Wieliczky sugestivním popisem zpocených zad rozdíraných směsí soli a potu z nůše. V románu je vůbec mnoho bolesti i špíny. Jak se podle vás od té doby změnilo vnímání bolesti?

Omlouvám se za paušalizaci, ale v tomto ohledu si troufnu říct, že tehdejší lidé byli mnohem odolnější, než jsme my. Bolest a nekonečnou řadu povinností vnímali jako něco, co k životu zkrátka patří. Karvinské ženy věděly, že se ze solné pouti vrátí s kůží rozežranou od soli, ale braly to jako součást cesty. Po návratu si holt záda mazaly sádlem s hojivými bylinkami a po dvou týdnech bylo zase dobře. My jsme dnes zhýčkanější. Nechápejte to však jako kritiku, časy se zkrátka posunuly. Chci jen v návaznosti na vaši otázku říct, že bolest v nás dnes vyvolává mnohem větší strach.

A smrt?

Taky. Tu významná část společnosti víceméně vytěsnila ze života. Nedávno se při jedné besedě na střední škole studentka vyjádřila, že si nedovede představit, že by měli doma umírající, nebo dokonce mrtvou babičku. Odkazovala se na scénu ze závěru prvního dílu, kdy zemře jedna z hlavních postav. Doma, samozřejmě ve své posteli. A té studentce to přišlo nepochopitelné, zjevně ji ta představa až děsila.

Kronika ztraceného města se uzavře v 60. letech. Jaká by byla pokračování o normalizaci nebo o 90. letech?

Pokračování by už především bylo o jiném městě, protože stará Karviná v důsledku poddolování zanikla. Normalizační román by se tedy odehrával ve zdevastované krajině a jeho hrdiny by byli zcela jiní lidé. No a v devadesátkách by se psalo o zbrklém ukončení těžby na Ostravsku, o ztrátě majoritního podílu státu v OKD, o přetrvávající aroganci moci na Karvinsku, o podivném hospodaření a o boření industriálních památek, které přežily komunismus. A v kontrastu s tím by se psalo i o statečném boji tehdejšího karvinského faráře Ernesta Dostála, jehož přičiněním nebyl naplněn demoliční výměr na kostel sv. Petra z Alkantary. P. Dostál ten kostel zachránil. Stálo ho to zdraví, byl to velmi vyčerpávající boj. A přesto svou roli skromně bagatelizoval a říkal, že kostel stojí, protože ho Pán Bůh drží na nitkách. Obdivuhodný člověk.

Hodně se zabýváte křivdami, které Karvinsko tvrdě poznamenaly. Jaký dopad mají dnes?

Ohromný. Opakované vykořeňování, pokračující tendence řešit problémy za pomoci sociálního inženýrství, technokratickými postupy, které neberou ohled na člověka, krajinu, na nic, jen na okamžitý prospěch a zisk. To všechno region samozřejmě poznamenává.

Máte nějaký sen o Karviné a naději do budoucna?

Upřímně bych si přála, aby do plánů na budoucnost Karvinska vstoupil moudrý člověk, který si bude vědom toho, že jsou hodnoty, které se nedají kvantifikovat ani vměstnat do excelové tabulky. Který dokáže hledět dál než k příštím volbám nebo na špičku vlastního nosu. Který bude mít úctu k lidem. Možná to zní naivně, ale vy jste se mě přece ptal na můj sen, že ano?

ONDŘEJ ELBEL

KARIN LEDNICKÁ (*5. 2. 1969) je česká nakladatelka, překladatelka a spisovatelka. Narodila se v Karviné, vyrostla v Havířově a nyní žije v Ostravě. Dvacet roků vydávala knihy a nyní se plně věnuje vlastnímu psaní, které vyrůstá z příběhů Karvinska. Těsně před vypuknutím první vlny covidu-19 v únoru 2020 vydala první díl Šikmého kostela, který čtenáře přenáší na přelom 19. a 20. století do Karviné. „Románová kronika ztraceného města“ pokračuje druhým dílem vydaným loni, který příběh dovedl do roku 1945. Autorka aktuálně pracuje na třetím a posledním díle Šikmého kostela, který skončí v polovině 60. let. Za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin obdržela Cenu za svobodu, demokracii a lidská práva, kterou každoročně uděluje ÚSTR. V březnu 2022 jí vyšlo literární dokudrama s názvem Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie.




 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 32 2. – 8. srpna 2022

Papež na cestách uzdravení a smíření

Přání, „aby se zasévala naděje pro domorodé i nedomorodé obyvatelstvo, které chce žít v bratrství“, vyslovil papež při návratu z Kanady. Při své 37. zahraniční…

celý článek


Poutníci na jedné lodi s biskupem

Společnou plavbu po Baťově kanálu absolvovali minulou středu účastníci 16. ročníku Pouti za umělce.

celý článek


Pár vteřin, které zachrání pokoj v rodině

Taková trpělivost! Znamená to něčí utrpení, nebo kopec klidu a míru? A můžeme si uhlídat, aby její míra nepřetekla? Hovořili jsme o tom s vedoucí Křesťanského terapeutického…

celý článek


Podezřívali nás, že jsme špioni

Útěk před komunisty, vojenská služba v USA, kněžství, profesorská kariéra, duchovní služba americkým vojákům a její zakládání v jedenácti postkomunistických zemích.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay