Chci lidi provokovat k přemýšlení
Vydání: 2015/20 Věřící děkovali za osvobození, 12.5.2015, Autor: Kateřina Šťastná
Hrála v režisérské prvotině Jiřího Mádla Pojedeme k moři. Občas se objeví v televizním seriálu, ale jinak ji diváci na obrazovce příliš nevídají. Zato pro milovníky divadla je kombinace Lucie Trmíková – Jan Nebeský pojem. Herečka a scenáristka LUCIE TRMÍKOVÁ.
Nejnovější představení, které Lucie Trmíková napsala a kde hraje titulní roli, přibližuje židovskou filozofku a myslitelku Simone Weilovou.Snímek Bohdan Holomíček
V současné době ztvárňujete ve Studiu Hrdinů postavu Simone Weilové v divadelní hře Mlčky křičet. Napsala jste i scénář. Proč jste si vybrala zrovna ji?
Znám ji už delší dobu. Její styl, způsob života i myšlenky mě natolik zaujaly, že jsem se jimi začala zabývat a vsouvat je do scénářů, např. do scénáře o Matce Tereze nebo do Kabaretu Shakespeare.
Fascinuje mě způsob jejího myšlení, jak neodděluje myšlení od jednání, jak zuřivě hledá smysl života. Nejsou to jen teoretická slova, filozofování. Ona šla do všeho naplno i fyzicky. A přestože byla velmi křehká, drobná, krátkozraká, měla potíže s přijímáním potravy, trpěla dennodenně bolestmi hlavy, byla hrozně nešikovná, byla to „intoška“ jako řemen, chtěla všecko, co hledá, i konat. Rozpor obrovské vůle a neschopného těla – i to mě pro divadlo zaujalo.
Na pozadí byla cítit úpěnlivá Simonina snaha hledat Boha a pravdu. Obecně se témata, s nimiž pracujete, týkají duchovního života. Máte svůj okruh diváků?
Určitě máme diváky, kteří se vracejí na jedno a totéž představení vícekrát – a není jich málo.
Byť ve vašich představeních zaznívá duchovní podtext, je tam i jistá kontroverze. Myslíte, že jsou určena spíš pro věřící, nevěřící, nebo hledající?
Doufám, že si v tom každý najde své. Mě přitahují duchovní témata, protože je to pro mě důležitá součást života. Sama jsem křesťanka, ale pořád si kladu otázky a hledám na ně odpovědi. I v divadle chci lidi provokovat k přemýšlení. A přiznám se, že od začátku, co děláme duchovně zaměřená představení, se setkáváme i s lidmi, kteří jsou rozhořčení, co jim to předkládáme.
Slyšela jsem, že někdy ta představení nepřijali ani všichni křesťané.
S manželem Janem Nebeským se vždy snažíme ukazovat i ty slabé a třeba kontroverzní stránky jednotlivých postav. Ukazovat svaté jako nedostižné anděly na podstavci, k nimž máme vzhlížet, podle mě nemá význam. Na těch osobnostech mě zajímá, co mají společného s námi. Jejich lidskost, rozporuplnost, jak je můžeme pochopit. Myslím si, že když je umění přijato kontroverzně, je to nejlepší. Umění má provokovat. Když vyprovokuje, byť k negativní reakci, pořád je to lepší, než aby uspávalo. Než aby vás všichni hladili po hlavě a chválili, jak je to líbezné.
Kritiku tedy snášíte dobře?
To zas nemohu říct. Když vím, že někdo velmi nepochopil některý z mých záměrů, a ještě je to třeba hrubě napsané, zraní mě to. Natolik neumím být nad věcí.
Velmi často si i to, co napíšete, sama zahrajete. Musí se herečka Trmíková přizpůsobit scenáristce Trmíkové? Hrají se vám role, které jste napsala, lépe než ty, které napsali jiní?
Je to těžší, protože když začneme zkoušet text, který jsem napsala, mám jako herečka tendence škrtat, jsem kritická. Najednou mi přijde, že některé věci jsou zbytečné, špatné…
A jde to v ten moment ještě škrtat?
Jde. Ale třeba v Mlčky křičet jsem chtěla hodně škrtat a manžel a zároveň režisér Jan mě zastavoval, že to není moc, naopak. Když hraju například v Ibsenovi, oddám se textu jen jako herečka a je to jednodušší.
Čím se cítíte být víc: herečkou, či spíš scenáristkou, autorkou?
Já se cítím být hlavně herečkou.
Jak to u vás všechno začalo? Vaši rodiče si prý nepřáli, abyste byla herečka.
Maminka si nepřála, abych šla na konzervatoř. Doporučovala mi to jedna učitelka z dramatického kroužku. Když se na to podívám zpětně z pohledu matky, chápu to. Ta představa, že dítě jde ve čtrnácti do světa, a ještě hereckého! Vystudovala jsem gymnázium v Kolíně a potom šla na DAMU. Zajímaly mě i literatura a psychologie, ale přijímačky na DAMU byly mnohem dřív, a protože mě tam hned vzali, už jsem nic dalšího nezkoušela.
Jak se na vaši dráhu dívali rodiče s postupem času?
Naše rodina nebyla umělecky zaměřena. Tatínek byl zámečník, svářeč, maminka učitelka. Sice chodila do divadla, ale myslím, že když se jim dítě vrhlo do světa, který jim byl absolutně vzdálený, nebylo to pro ně jednoduché.
V divadle jste se také seznámili se svým manželem. Jak jste spolu dlouho a jak to začalo?
Je to už dvaadvacet let. Poprvé jsme se setkali v Činoherním klubu při zkouškách inscenace Orestes. On tam nastupoval jako režisér a já hned po škole jako herečka. Hned bylo jasné, že si rozumíme v tom, co chceme od divadla. Nikdy jsem nic tak silně jednoznačného nezažila, takový soulad v přemýšlení, v tvorbě, v představách, jak divadlo dělat.
I dnes téměř vše, co děláte, děláte spolu. Jaké to je, přináší to obtíže, nebo si naopak užíváte, že jste spolu i v práci?
Je to naprosto pozitivní. Jak si rozumíme v práci, je dobré i pro náš vztah. Společnou prací se náš vztah buduje. Není to tak, že bychom se měli plné zuby, když se vidíme v práci i doma.
Dá se potom oddělit práce a rodinný život?
Prolíná se to.
Jak to zvládají děti?
Doufám, že bez úhony. Teď už jsou velké, je jim 14, 16 a 20 let. Asi nejtěžší bylo, když byly malé a ještě potřebovaly moji přítomnost po večerech. Řešila jsem to různě kamarádkami a hlídáním a vždy se to zvládlo. Nejstarší syn má vyloženě divadlo rád, už od miminka trávil hodně času na zkouškách. Prostřední syn je introvert, ten divadlo moc nemusí a nejmladší dcera je v divadle šťastná. Dokonce teď v představení Mlčky křičet zaznívá její věta. Knihu, z níž jsem čerpala pro scénář, jsem měla zabalenou do bílého papíru. Dcera na něj dozadu napsala svou anotaci: „Myšlenky Simone Weilové vás pošťourají v mosku.“ To byla ještě malá, tak tam byly chyby. Ale ta věta se v představení několikrát opakuje.
Všude se píše, že jste Trmíková. Nenapadlo vás někdy, že byste si říkala Nebeská? To je pro věřícího pěkné jméno.
Ale já jsem Nebeská. V občance mám Nebeská-Trmíková.
Prý jste uvěřila až v dospělosti. Byl tu konkrétní moment, setkání s vírou jiného člověka…?
Jsem z ateistické rodiny. Na gymnáziu, když se člověk začal ptát po smyslu života a ty otázky byly intenzivní, se mi dostala do rukou Kralická Bible. Tehdy mě překvapila krása jazyka. Ani ne tak obsah, ale výrazně mě zasáhla forma a divila jsem se, že něco tak krásného existuje a že jsem to doposud neznala. Když jsem pak chodila na DAMU, měla jsem spolužačku, která byla pokřtěná, ale nebyla praktikující – a právě v té době začala hledat svoji víru a mluvila o tom. Chodila do kostela k Pražskému Jezulátku a já jsem tam jednou šla s ní. Najednou jsem úplně přirozeně věděla, že tohle chci a že to je cesta pro mě.
Myslím, že i z vašich představení je cítit, že je píše věřící člověk. Nakolik to, co děláte, ovlivňuje vaši víru?
Neodděluji duchovní život a oblast víry od rodinného života a tvorby. Pro mě je to jeden celek, všechno se to proplétá v jednotě. Je-li pro můj život zásadní Kristus a rozhovor s ním, bude se to promítat i do všech ostatních oblastí. Co mě asi zásadně ovlivnilo, bylo myšlení Terezie z Lisieux, kterou jsem hrála v Divadle Komedie. Bylo to nedlouho po mém křtu a tam jsem poprvé pocítila a pochopila, že mohu skrze svou práci v divadle dávat o Kristu vědět a nabízet ho. Proto jsem časem začala psát vlastní věci a hledat osobnosti, jejichž život bych chtěla zpracovat a skrze ně ukazovat Krista. Z těch, co jsem psala, to byla Matka Tereza, Jana z Arku, pak představení o Terezii z Lisieux Dny noci v Divadle Miriam.
To jsou samí pozitivní lidé, ale také jste napsala scénář pro Peklo, v němž mimochodem v současnosti ještě hrajete.
Přišel za mnou manžel s Davidem Prachařem, že by chtěli, abych napsala scénář k Dantovu Peklu. Bylo pro mě strašně těžké to dílo vstřebat. Vršení všech negativních obrazů, středověká představa hříšníků, kteří trpí tím, co sami způsobovali na světě… Hodně dlouho jsem pro sebe hledala klíč, proč se tím vůbec zabývat. Pak jsem si uvědomila, že Kristus po smrti sestoupil do pekel. I když Dante ve své básni Krista v pekle nemá, do našeho představení to dávám. Jedině skrz Kristovu přítomnost jsem byla schopna se peklu přiblížit.
Co chystáte?
Chystáme inscenaci, která by měla vycházet z díla jednoho z mých nejoblíbenějších autorů – Jana Čepa. Použiji jeho povídky a chtěla bych se zabývat jednou epizodou, kdy prožil až anekdotickou lásku k nejmladší dceři Josefa Floriana.
LUCIE TRMÍKOVÁ (*1969 v Kolíně) vystudovala DAMU, obor herectví. Po škole působila v Činoherním klubu, od roku 1996 v Divadle Komedie, kde mj. za titulní roli ve hře Terezka získala Cenu Alfréda Radoka. Od roku 2002 je na volné noze a účinkuje v různých pražských divadlech. Za roli Rity v Ibsenově hře Eyolfek v Divadle v Dlouhé získala v roce 2014 nominaci na Cenu Alfréda Radoka. Je autorkou řady divadelních scénářů, například Jana z Arku, Lamento – den a noc Matky Terezy, Kabaret Shakespeare, Peklo – Dantovské variace, Mlčky křičet. Hrála například ve filmech Na vlastní nebezpečí, Ferda, Pojedeme k moři. Působila jako pedagožka na Vyšší odborné škole herectví a jako lektorka Herecké dílny při sdružení Petrklíč. S režisérem Janem Nebeským mají tři děti.
Sdílet článek na:
