Cesta kolem světa za dva roky

Vydání: 2010/18 Legionáři, 27.4.2010, Autor: Aleš Palán

Dřív se jim říkalo „revoluční dobrovolná vojska“ nebo „zahraniční vojska československá“. Sami si říkali „bratři“. Nyní je známe jako legionáře. Pokud je ovšem vůbec známe…

Na slavnou historii našich dobrovolníků bojujících proti Rakousku-Uhersku na frontách první světové války pomalu sedá prach. Máme přitom dost důvodů jejich památku oprášit právě nyní: v těchto dnech si totiž připomínáme 90 let od doby, kdy se ruští legionáři vrátili domů. Ano – i když světová válka skončila již v roce 1918, mnozí z nich se do vlasti vrátili až na jaře a v průběhu roku 1920. Měli za sebou několikaleté hrdinské potýkání se s nepřítelem a legendární cestu kolem světa. Dnes se o legionářích mluví zřídka, za první republiky přitom byli skutečnými legendami a vzory. Česká Družina v Rusku nebo rota Nazdar ve Francii byly nezpochybnitelnými pojmy. Legionářů bylo celkem na sto tisíc – většina z nich bojovala na ruské frontě, kde prosluli zejména hrdinstvím v bitvě u Zborova; legionáři ve Francii se proslavili v Bitvě u Terronu, italští legionáři zase na Piavě. Na západních frontách padla zhruba tisícovka Čechoslováků, na té východní nalezlo smrt skoro pět tisíc našich bojovníků. Jedním z nich byl i plukovník Jiří Švec, snad největší prvorepublikový hrdina, doslova národní mýtus. Mezi legionáři najdeme ale třeba i legendárního herce Zdeňka Štěpánka st., pozdějšího fašistického politika Radolu Gajdu a mnoho dalších. Kvůli separátnímu míru v Brestu Litevském mezi Leninovým Ruskem a ústředními mocnostmi (Německo a Rakousko-Uhersko) se českoslovenští legionáři nemohli vrátit domů nejkratší cestou na západ. Museli podniknout strastiplnou pouť na východ přes celou Sibiř do tichomořského Vladivostoku – poslední transport odtud odplouval 2. září 1920. Část legionářů se do Evropy vrátila přes dva oceány a Ameriku, jiní putovali jižní cestou kolem Indie a Suezským průplavem. Někteří bojovníci se vydali do Evropy dokonce na vlastní pěst, a dostali se tak do míst, kde před nimi dosud žádný Čech nebyl. Soudobí historikové uvádějí, že právě díky působení našich legií bylo Československo po válce považováno za jednu z vítězných mocností. A to i přesto, že na začátku války v roce 1914 jsme byli součástí později poraženého Rakouska-Uherska. Slovanská většina v mladé republice pak (s výjimkou komunistů a monarchistů) vnímala legionáře velmi pozitivně a stavěla je do kontrastu s tzv. Rakušáky, tedy vojáky, kteří nepřeběhli a na straně Rakouska-Uherska bojovali až do konce války.

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Bůh v mém životě, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 27-28 30. června – 13. července 2020

Slovanským jazykem proti pohanským kultům

Jaký asi byl duchovní svět Moravanů v době, kdy na naše území připutovali soluňští věrozvěstové? Co prozrazují dobové prameny i nálezy z pohřebišť – přibližuje…

celý článek


Rybníkářství podle věrozvěstů i na Velehradě

Nové terénní úpravy v okolí Velehradu odpovídají moderním trendům v ekologii a hospodaření s vodou. Zároveň jsou ale v souladu s nejstaršími tradicemi. Dokládají to…

celý článek


Z poutníků se stali zedníci

Také díky pomoci dobrovolníků z naší vlasti se od ledna tohoto roku mohou sloužit bohoslužby v opraveném kostele sv. Hilaria nedaleko francouzského Avignonu, ve stavbě pocházející…

celý článek


Žiju příběh Mariánského sloupu

PETR VÁŇA – ten, který vytesal z kamenů nový Mariánský sloup. Zdaleka to však není jediné jeho dílo. Vypravili jsme se za ním do jeho ateliéru pod hradem Karlík u Berounky.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay