Cesta kolem světa za dva roky

Vydání: 2010/18 Legionáři, 27.4.2010, Autor: Aleš Palán

Dřív se jim říkalo „revoluční dobrovolná vojska“ nebo „zahraniční vojska československá“. Sami si říkali „bratři“. Nyní je známe jako legionáře. Pokud je ovšem vůbec známe…

Na slavnou historii našich dobrovolníků bojujících proti Rakousku-Uhersku na frontách první světové války pomalu sedá prach. Máme přitom dost důvodů jejich památku oprášit právě nyní: v těchto dnech si totiž připomínáme 90 let od doby, kdy se ruští legionáři vrátili domů. Ano – i když světová válka skončila již v roce 1918, mnozí z nich se do vlasti vrátili až na jaře a v průběhu roku 1920. Měli za sebou několikaleté hrdinské potýkání se s nepřítelem a legendární cestu kolem světa. Dnes se o legionářích mluví zřídka, za první republiky přitom byli skutečnými legendami a vzory. Česká Družina v Rusku nebo rota Nazdar ve Francii byly nezpochybnitelnými pojmy. Legionářů bylo celkem na sto tisíc – většina z nich bojovala na ruské frontě, kde prosluli zejména hrdinstvím v bitvě u Zborova; legionáři ve Francii se proslavili v Bitvě u Terronu, italští legionáři zase na Piavě. Na západních frontách padla zhruba tisícovka Čechoslováků, na té východní nalezlo smrt skoro pět tisíc našich bojovníků. Jedním z nich byl i plukovník Jiří Švec, snad největší prvorepublikový hrdina, doslova národní mýtus. Mezi legionáři najdeme ale třeba i legendárního herce Zdeňka Štěpánka st., pozdějšího fašistického politika Radolu Gajdu a mnoho dalších. Kvůli separátnímu míru v Brestu Litevském mezi Leninovým Ruskem a ústředními mocnostmi (Německo a Rakousko-Uhersko) se českoslovenští legionáři nemohli vrátit domů nejkratší cestou na západ. Museli podniknout strastiplnou pouť na východ přes celou Sibiř do tichomořského Vladivostoku – poslední transport odtud odplouval 2. září 1920. Část legionářů se do Evropy vrátila přes dva oceány a Ameriku, jiní putovali jižní cestou kolem Indie a Suezským průplavem. Někteří bojovníci se vydali do Evropy dokonce na vlastní pěst, a dostali se tak do míst, kde před nimi dosud žádný Čech nebyl. Soudobí historikové uvádějí, že právě díky působení našich legií bylo Československo po válce považováno za jednu z vítězných mocností. A to i přesto, že na začátku války v roce 1914 jsme byli součástí později poraženého Rakouska-Uherska. Slovanská většina v mladé republice pak (s výjimkou komunistů a monarchistů) vnímala legionáře velmi pozitivně a stavěla je do kontrastu s tzv. Rakušáky, tedy vojáky, kteří nepřeběhli a na straně Rakouska-Uherska bojovali až do konce války.

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Bůh v mém životě, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 6 7. – 13. února 2023

V Praze začala evropská synoda

„Zde jsme, před tebou, Duchu Svatý, shromážděni ve tvém jménu.“ Slovy starobylé modlitby „Adsumus“, která od začátku doprovází společnou synodální cestu církve,…

celý článek


Přestaňte drancovat Afriku

„Chci dát hlas těm, kteří ho nemají,“ vysvětlil papež svou šestidenní cestu do Konga a Jižního Súdánu (31. ledna až 5. února), kde mluvil ostře o problémech kontinentu,…

celý článek


Někdy pláču i s rodiči

O svém trápení v nemoci si potřebují povídat nemocné děti, ale hlavně jejich rodiče. K tomu slouží mimo jiné nemocniční kaplani. V několika nemocnicích tuto službu…

celý článek


Rutina, kterou potřebujeme

Národní týden manželství, který začíná 13. února, má jako letošní motto „manželské kontrasty“. Zkusili jsme se proto podívat na jeden z nich: všední versus nevšední.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2023

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay