Lze se také domnívat, že při vyplňování dobrovolné otázky směřující k národnosti a „náboženské víře“ působila jistá neochota k zapojení se do úředního provozu. Bude úkolem sociologů zjistit, proč se lidé těmto otázkám vyhýbají. Jistou roli zřejmě hraje to, že víra je od dob osvícenství považována za něco zcela niterného, co se obvykle nesděluje každému. Názor, že stát nemá žádné právo zjišťovat zbožnost svých občanů, nebyl ani podle mých osobních zkušeností nijak ojedinělý.

Stále méně lidí svou vlastní identitu odvozuje od identifikace s nějakou skupinou a více jich klade důraz na autenticitu a osobitost vlastní existence. Otázku, že takové zaměření pouze na vlastní niternost potom může vést k jisté nezakotvenosti ve „vyšší odpovědnosti“, jak by řekl nedávno zemřelý Václav Havel, musíme nyní nechat stranou.

SPÍŠ průzkum než sčítání

Skutečnost, že na dobrovolnou otázku po „náboženské víře“ téměř polovina obyvatel neodpověděla, v nás vzbuzuje otázku, nakolik je výsledný údaj relevantní. Můžeme dokonce říci, že v této věci nejde ani tak o sčítání, jako spíše o průzkum na velmi reprezentativním vzorku obyvatelstva. Zatímco v roce 2001 se zdráhalo odpovědět 900 tisíc lidí, letos jich bylo 4, 8 milionu. V takové situaci ovšem, jak se domnívám, oněch 5,8 milionu, kteří na otázku odpověděli, můžeme považovat za celek (100 %), s nímž lze dále pracovat.

Mohlo by se zdát, že se na jedné straně zmenšil počet praktikujících věřících a těch, kteří se považují za ateisty, a na druhé straně vzrostl počet těch, kdo si tyto věci buď nechávají pro sebe, anebo se považují za věřící „bez církevní příslušnosti“. Srovnávat to s rokem 2001 je ovšem nemožné, protože v té době tato kolonka neexistovala. Přesto: otázku při sčítání vyplnilo jen 5,8 milionu obyvatel (55 %). Vezmeme-li v úvahu, že křesťanů celkem se přihlásilo o něco více než katolíků (1,1 milionů) a že za lidi „bez náboženské víry“ se označilo 3,6 milionu obyvatel, potom se zdá, že část (vlažně) věřících se oproti roku 2001 letos přesunula do nově vzniklé kolonky „věřících nehlásících se k církvi“. Těch se přihlásilo 700 tisíc.

CÍRKEV NENÍ JEN INSTITUCE

Je ovšem třeba vzít v úvahu, že otázka ohledně „náboženské víry“, s níž sčítání lidu pracovalo, nezkoumá faktickou příslušnost k církvi. Sami statistikové o těchto otázkách hovoří jako o „pocitové záležitosti“. Po konzultacích s představiteli Ekumenické rady církví se zdá, že statistickým úřadem zjištěné počty věřících vypovídají o praktikujících věřících pevně svázaných s církvemi a náboženskými společnostmi. Představují tedy jakési jádro církví, ale nikoli všechny věřící. Vzhledem k tomu, že církev není pouze instituce, ale spíše jakýsi živoucí organismus, považuje se ve světě za rozhodující kritérium křest, a nikoli dobrovolné se přihlášení k „víře“, jako je tomu u nás.

Kvůli poklesu způsobenému demografickou křivkou lze hovořit o poklesu pokřtěných asi o čtvrt milionu. Dostáváme se tak k necelým 4 milionům pokřtěných křesťanů z celkového počtu obyvatel, z nichž cca 10 % jsou křesťané, kteří nejsou členy římskokatolické církve, ale ostatních křesťanských církví a společností.

RELIGIOZITA V PRAZE ROSTE

Jistým zvláštním fenoménem, alespoň podle sčítání, se stává Praha, kde můžeme hovořit o výrazném nárůstu religiozity. Nelze také nechat bez povšimnutí skutečnost, že religiozita vzrůstá mezi občany s vyšším vzděláním (to bylo věřícím za minulého režimu upíráno) a že mezi tradičními věřícími starší generace se více a více objevují mladé rodiny. To opět platí spíše pro větší města, a nikoli pro venkovské oblasti, jejichž obyvatelé se stále ještě vylidňují odchodem do městských aglomerací.

Pro církev v České republice je sčítání lidu, domů a bytů jeden z důležitých údajů, který kromě dalších využije k lepšímu vyhodnocení religiozity v naší zemi, ale také k posouzení své činnosti. Rozpracované údaje, které budou zveřejněny v průběhu roku 2012, bude katolická církev pečlivě analyzovat. S předsedou Ekumenické rady církví Joelem Rumlem bylo také dohodnuto, že příslušné analýzy se stanou podkladem pro odbornou konferenci.

Sekce: Ostatní, Bůh v mém životě, Články