26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

'Češi, pojďte sem,' volali demonstranti. A oni šli.

6. 1. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/2 Palachův týden 1989, 6.1.2009, Autor: Aleš Palán

Jan Palach by z toho měl určitě radost. Na Václavském náměstí se v lednu 1969 upálil přece proto, aby vyburcoval společnost deptanou normalizací. Že se mu to podaří i dvacet let po smrti, jistě netušil.

Opoziční skupiny se na konci osmdesátých let snažily dát o sobě vědět širší veřejnosti, chtěly se začít projevovat veřejně a transparentně. Vítanou příležitostí se stala nejrůznější výročí. Zatímco komunisté měli své 1. máje a bolševickou revoluci v Rusku, nezávislé iniciativy svolávaly své příznivce na Den lidských práv, výročí vpádu armád Varšavské smlouvy, na výročí vzniku Československa... Dvacáté výročí upálení Jana Palacha tak nemohlo zůstat nepovšimnuto.

Pochodeň č. 1
Úředníci Okresního národního výboru na Praze 1 jistě nebyli překvapeni, když jim 2. ledna 1989 představitelé nezávislých skupin oznámili, že za čtrnáct dní uspořádají na Václavském náměstí setkání k uctění památky Jana Palacha. Ani disidenti se nepodivili, když jim po pár dnech přišlo zamítavé rozhodnutí: nic takového se nepovoluje. Obě strany dobře věděly, že manifestace stejně bude.
Ovšem než se lidé stihli 15. ledna na Václaváku sejít, dostala Dana Němcová – tehdejší mluvčí Charty 77 – a Václav Havel dopisy, ve kterých se anonymní pisatel představuje jako Pochodeň č. 1, která mluví za „organizační výbor hromadných sebevražd“. Po Palachově vzoru prý vzplanou další oběti – za „lidská práva, svobodu projevu a volnost církví“. Dodnes není zcela objasněno, jestli šlo o provokaci StB, zkratovité jednání nešťastného člověka, nebo o skutečný záměr nějaké opoziční skupinky. Každopádně se „u koně“ už nikdo další neupálil.
Nicméně dopisy vedly ve strukturách disentu k diskusi, jestli by se manifestace vůbec měla uskutečnit. Fakt, že se 15. ledna i přesto sešlo na Václaváku několik tisíc lidí, byl o to víc překvapující. Následoval obvyklý scénář: policie s obušky a za pomoci slzného plynu klidnou demonstraci rozehnala a několik aktivistů zadržela. „Západ bude zase protestovat a tím to celé zhasne,“ předpokládala nejen Státní bezpečnost, ale i mnozí představitelé opozice. To, čím byl Palachův týden, jak se lednovým demonstracím začalo záhy říkat, výjimečný, se ukázalo o den později – 16. ledna. Na Václaváku se lidi sešli znovu: nikdo je nesvolával, nekoordinoval, nevyzýval. Přišli zcela spontánně, protože byli znepokojeni včerejším zákrokem. Opět byli zmláceni, pozatýkáni a rozehnáni. Tlak ale budí protitlak. Obušky situaci neuklidnily, naopak vyvolaly ještě větší rozhořčení občanů. Ránu od zasahujících komand dostali také mnozí náhodní chodci – druhý den už byli mezi demonstrujícími i oni.
Protesty pokračovaly. Byli zatčeni čelní představitelé disentu, ale to nemohlo pomoci: protesty už dávno překročily úzce ohraničený rámec disentu a staly se věcí bezmála celopražskou.
Státní moc si nevěděla s pokračujícími manifestacemi rady. Do karet jí nehrálo ani to, že ve Vídni právě zasedala Konference o evropské bezpečnosti a spolupráci. Místo dialogu s opozicí raději pouštěla do lidí psy, stříkala do nich vodními děly (teplota se pohybovala těsně nad nulou) a protestující bezhlavě mlátila. Brutalita, které se nedokázal vyrovnat ani listopadový zákrok na Národní třídě proti studentům, byla stupňována zejména na pražských služebnách policie. Zadržení zde nebyli vyšetřováni, ale v některých případech skutečně mučeni.
Ve středu 18. ledna stály na Karlově náměstí autobusy, které opět měly zadržené demonstranty odvézt do cel. Ty nakonec zůstaly na příkaz předsedy vlády Ladislava Adamce nepoužity. Pět tisíc lidí volalo po propuštění politických vězňů, vyzývalo k odstoupení generálního tajemníka Milouše Jakeše („Jakeše do koše!“) a dodávalo kuráž ostatním (Češi, pojďte sem!“). Poslední manifestace na Václavském náměstí proběhla 19. ledna už v relativním klidu. O dva dny později se demonstranti ještě chtěli sejít u Palachova hrobu ve Všetatech. Hřbitov byl ale obklíčen, příchozí zadržováni či odváženi pryč. Kordonem policistů se podařilo proniknout jen bývalému mluvčímu Charty Stanislavu Devátému, který na hrob hodil (na žádné pokládání nebyl čas) kytici a trnovou korunu.
Demonstrace skončily. Ve vězení se ocitla řada disidentů (např. Václavu Malému byla při zadržení zabavena i plastika Panny Marie) za „narušování veřejného pořádku“ a za další podobné trestné činy bylo stíháno mnoho demonstrantů. Na první pohled se zdálo, že leden toho mnoho nezměnil; i Rudé právo nadepsalo jeden ze svých tehdejších úvodníků „Odešli s nepořízenou“. Ovšem v červnu vznikla opoziční petice „Několik vět“, pod kterou se podepsalo přes 40 tisíc lidí. Následovaly demonstrace 21. srpna a 28. října. A pak konečně přišel 17. listopad.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou