26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Černobílý svět Marcela Drlíka

16. 9. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/39 Proměny papežství, 16.9.2004, Autor: Kateřina Beščecová

Český lékař, který zanechal své srdce v Africe
Jakmile se člověk jednou podívá do Afriky, hrozí mu, že si ji tak zamiluje, že má potřebu se do ní stále vracet. Francouzští kolonizátoři tomu říkali „africká nemoc“. A právě tuhle nemoc pravděpodobně „chytil“ MUDr. Marcel Drlík. Rok strávil jako lékař nedaleko misie italských bosých karmelitánů ve Středoafrické republice a od té doby se do srdce Afriky vrátil už čtyřikrát.


Odjet do Afriky bylo odjakživa vaším snem, nebo spíš rozhodla náhoda?
Asi obojí. O tom, že bych jel pomáhat do nějaké rozvojové země, jsem přemýšlel už během studií. Nicméně trvalo řadu let, než se tento můj sen uskutečnil. Už delší dobu jsem rozesílal do různých organizací dopisy se žádostmi, ale všude požadovali praxi, kterou jsem pochopitelně nemohl mít. Po studiích jsem začal pracovat v nemocnici, ale na svůj sen nezapomínal.

Jednou jsem se prostřednictvím své známé potkal s otcem Anastasiem Roggerem, převorem bosých karmelitánů u Panny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně. Tento Ital žijící u nás vedl po řadu let misie. Když jsme spolu hovořili o Africe, tak jsem se jen tak mezi řečí zmínil o svých plánech. Otec Anastasio mi nabídl, že pokud budu chtít, mohu za stravu a bydlení pomáhat lidem na karmelitánské misii ve Středoafrické republice. A protože jsem si přál pracovat v nemocnici - a tu karmelitáni na misiích nemají - bylo už na mně, abych si nějak poradil. Bydlel jsem na misii a po dohodě se státními úřady jsem začal pracovat ve státní nemocnici v Bozoumu, což je městečko na úrovni našeho krajského města.

Jaké byly vaše první dojmy z bozoumské nemocnice?
I když to byla nemocnice krajská a denně jí prošly desítky, ne-li stovky pacientů, byla na tom nesmírně bídně. Celý kraj měl na starosti pouze jediný černošský lékař, který zároveň vykonával i administrativu a často jezdíval na ministerstvo a do okolních vesniček. Byl proto rád, že s ním budu spolupracovat. A jelikož v nemocnici většinu času nebyl, zůstávala veškerá odpovědnost za ní na mně. Moje představa, že budu v Africe pracovat v týmu, se záhy rozplynula. De facto jsem musel v nepřítomnosti svého kolegy řídit všechna oddělení v nemocnici sám. Byla to improvizace ze dne na den. Znovu a znovu jsem si musel u místního personálu získávat autoritu.

Jak se tam taková autorita získává?
Předně musíte vědět, co chcete. Černoši rozhodně nejsou hloupí. Na venkově pohlížejí na bělochy jinak než v hlavním městě, kde je mají za „chodící peněženky“. To na venkově neplatí, tam jsou mezilidské vztahy podobné těm, jaké kdysi bývaly na vesnicích u nás. Když jsem přijel do Bozoumu, zpočátku se na mě domorodci dívali s nedůvěrou, ale časem pochopili, že jsem tam kvůli nim. Přijali mě za svého, takže po několika týdnech jsem mohl i v noci jít do jakékoliv čtvrti a nemusel se bát, že mě někdo přepadne. Na ulicích mě oslovovali jménem a zdravili, zvali k sobě domů, ukazovali mi své děti...

Není to tak dávno, co byl u nás černoch, jdoucí po pražské ulici, středem pozornosti. Jak jste si připadal vy po příjezdu do Afriky?
V hlavním městě Středoafrické republiky jsou na bělochy zvyklí. Ale když přijedete do vesničky v horách, tak jediný běloch, kterého místní děti viděly, byl misionář, zde většinou Ital, černovlasý, po letech v Africe opálený... Když jsem tam přijel já, světlovlasý, neopálený, s modrýma očima, dotýkaly se mě a zkoušely, zda ta „bílá barva“ nepůjde setřít.

Co všechno se odehrálo mezi vaším setkáním s otcem Anastasiem a odjezdem do Afriky?
Když jsme spolu poprvé s otcem Anastasiem mluvili, neměl jsem ještě atestaci z chirurgie. Trvalo pak ještě asi tři čtvrtě roku, než jsem se pevně rozhodl, další rok a půl před odletem patřil náročné přípravě. Jelikož jsem tušil, že nebudu v Africe dělat jenom chirurgii, snažil jsem se doplňovat si znalosti i z ostatních oborů. Karmelitáni mi umožnili získávat zkušenosti od Francouzů, kteří je nabyli v dobách existence svých kolonií v Africe. Odcestoval jsem proto na půl roku do Lyonu, kde jsem přes den studoval francouzštinu a po večerech navštěvoval různá oddělení nemocnic: pediatrii, plastickou chirurgii, sledoval jsem operaci očí, seznamoval se s ultrazvukem. Navíc jsem ještě, kde se jen dalo, sháněl pro Afriku zdravotní materiál a léky - ve Švýcarsku, Holandsku, Německu, Itálii a dokonce i v Čechách. Během mého afrického pobytu mi pak do Středoafrické republiky postupně docházely zásilky s požadovaným obsahem, což mi nesmírně pomáhalo v nemocnici při léčení chudých lidí, kteří na léčbu neměli peníze. Ve Středoafrické republice totiž neexistuje žádné zdravotní nebo sociální pojištění, dokonce ani daně. Veškerou zdravotní péči si tam každý hradí sám.

Mohl byste stručně popsat, jak vypadá africká nemocnice?
Už svým vzhledem vypadá jinak než nemocnice u nás. Jsou to přízemní baráky s plechovou střechou postavené na betonové podezdívce, aby se zespodu neprokousali termiti a neprotekla voda. V několika pavilonech jsou pak jednotlivá oddělení včetně márnice a kuchyně. Když je pacient do nemocnice přijat, musí mít s sebou příbuzného, který mu vaří, pere, vyměňuje obvazy a pečuje o něj. Zdravotní personál takové služby neposkytuje. Většinu zaměstnanců tvoří muži - zdravotní bratři, kterých je na jednoho doktora asi třicet. Hospitalizovat padesát a ambulantně vyšetřit asi sto padesát pacientů za den by jeden lékař rozhodně nestíhal, takže rutinní věci jako běžná vyšetření, recepty a jednoduché porody dělají právě oni. Doktor provádí jen specializované diagnózy, císařské řezy a podobně. Co se týče vybavení, po většinu doby, co jsem v nemocnici působil, tam nebyl ani rentgen či anesteziologický přístroj, neměli jsme ani inkubátory. Vrcholem techniky byl jen malinký ultrazvuk...

Jak jste vnímal tamní hygienické podmínky?
Nemocnice nebyla oplocená a v jejím areálu běžně pobíhaly slepice a prasata. Operační sál nebyl zasklený, na oknech byla jen síť proti komárům a žaluzie chránily před prudkým sluncem. Foukající vítr přinášel na sál prach z polí, který pronikal několikacentimetrovou škvírou pode dveřmi. Musím ale říci, že zvláště na sále černoši o hygienu dost pečovali. Po každé operaci se vytíralo, všechno čistilo a omývalo.

Jel jste tam v 28 letech. Nakolik tento pobyt změnil vaše životní postoje?
Měl jsem představu, že do Afriky jedu něco dát. Ale po roce, když jsem se vracel, jsem si uvědomil, že jsem mnohem více od ní dostal. Setkal jsem se tu s jinou kulturou i s naprosto jiným způsobem myšlení. Zatímco Evropané jsou v práci mnohem výkonnější a aktivnější, v Africe naopak mají lidé na všechno dost času. Nejsou tolik uhonění, vystresovaní, neuvažují příliš o budoucnosti, přítomný okamžik prožívají opravdově. Když jsem se vrátil z Afriky, měl jsem pocit, že všichni kolem mne jsou nějací otrávení, smutní, tlustí, uštvaní...

Afriku jste navštívil čtyřikrát. Říká se, že jakmile se někdo jednou na tento světadíl podívá, musí se tam vracet...
Už francouzští kolonizátoři v 19. století tomu říkali „africká nemoc“. Afrika je poslední kontinent, který má něco svého. Pro nás Evropany je to světadíl obrovský, ale dost liduprázdný. A hlavně neuvěřitelně barevný. Je to země extrémů. Když je něco červené, je to opravdu sytě červené, zelená je jasně zelená. Stejně tak je to i s lidmi. Buď jsou vámi nadšení, nebo vás nesnášejí a patřičně vám své negativní pocity dávají najevo. Jejich jednání je dosti čitelné.

Jak se tamní společnost dívá na misionáře?
Musím říct, že ve Středoafrické republice proběhlo přijetí křesťanství docela hladce – i díky tomu, že země měla staleté špatné zkušenosti s muslimskými otrokáři. Nepotkal jsem černocha, který by byl nevěřící. Nekladou si otázku, zda Bůh existuje. To je pro ně naprostá samozřejmost. Lidé se také hodně angažují a scházejí v nejrůznějších spolcích, kde to jenom kypí životem. Misionáře mají domorodci rádi, i když řada z nich si je spojuje s „bohatou Evropou“. Je dobře, že se misionářům podařilo vysvětit první místní černochy – karmelitány - na kněze. Ti dokáží porozumět svým spoluobčanům mnohem hlouběji než běloch, byť v Africe strávil spousty let a svůj život zasvětil pomoci zdejším obyvatelům.

Přece jen ale jde o církev „římskokatolickou“, která je dost odlišná od jejich kultury. Jak na ni Afričané pohlížejí?
Oni vědí, že jsou křesťané. Co se týče Pána Ježíše, vědí, že byl Žid, ale Židy prakticky neznají. Viděl jsem tam spousty obrazů, třeba křížovou cestu v kostele, na níž byly postavy namalované jako černoši, na kříži byl Ježíš s černou pletí, kudrnatými vlasy, bradkou... to pro ně není žádný problém.

Co se týče mše, její základ je pochopitelně stejný jako u nás, ale celý obřad je ponořen ve zpěvech a tancích a trvá mnohdy i tři hodiny.

Spousta lidí sní o tom, že pojede pomáhat do Afriky, ale ne každý si uvědomuje rizika, která to přináší. Kdo má k tomu podle vás předpoklady?
Nestačí tam jet jen ze zvědavosti anebo před něčím utíkat, chtít si něco vyřešit. Musíte si to dobře rozmyslet, protože život v Africe přináší hodně rizik. Například když u nás spadnete z motorky a budete mít trochu štěstí, dovezou vás do nemocnice a ošetří. Když ale spadnete z motorky v buši a třeba si jen zlomíte nohu, můžete tam ležet den, dva... Nikdo si toho nevšimne, a nakonec zemřete žízní. I banální věci se mohou natolik zkomplikovat, že se z nich stanou věci vážné. Musíte se chovat tak, abyste jim předcházeli. Ale zase by bylo škoda, aby někdo nejel do Afriky jenom ze strachu, že by tam mohl dostat třeba malárii. Měli byste umět i jazyk a nějaké to řemeslo, které byste jim mohli nabídnout a kterému byste je mohli naučit. Je jedno, jestli jste zdravotní sestrou, automechanikem nebo stavíte domy... Když tam pojedete jenom jako student, pak je to obyčejná turistika. Sice to rozšíří vaše obzory, ale to je všechno.


Marcel Drlík se narodil v roce 1971 v Praze. Vystudoval 1. lékařskou fakultu UK, v roce 1998 složil atestaci z chirurgie. Pracoval na Klinice kardiovaskulární chirurgie v pražském IKEMu, čtyři měsíce strávil na dětské chirurgii Neckerovy nemocnice v Paříži. Poté pracoval rok jako lékař - dobrovolník ve venkovských oblastech Středoafrické republiky. Nyní působí na dětské chirurgii v Thomayerově nemocnici v Praze. Napsal knihu Český lékař v srdci Afriky.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou