Černá vrána se modlí
Vydání: 2004/25 Stvoření světa, 28.10.2004, Autor: Aleš Palán
Příloha: Doma
Modlit se pravidelně před každým jídlem naučili paní Elišku rodiče. I staříčci to tak dělali, i sousedi, celá dědina. Pokřižovat se před obědem naučila Eliška i své děti. Býval to jeden z nejintenzivnějších zážitků za celý týden: v neděli přijeli mladí z města a když všichni přišli z kostela a zasedli ke svátečnímu pokrmu, poděkovali za všechny ty dary Pánu Bohu. Sborové „amen“ se neslo kuchyní jako potvrzení pospolitosti: jsme spolu a vyznáváme jednu víru.Když se syn Martin ženil, zajímala se Eliška hlavně o to, jestli je jeho budoucí žena „hodná a zbožná.“ V obojím byla - přes drobné výhrady k mladé snaše - celkem uspokojena. To ale jen do té doby, dokud s nimi u nedělního oběda nezačala pravidelně sedávat i malá vnučka. „Maminko, nezlobte se,“ obrátila se jednou na tchýni snacha, „ale nemodleme se už před jídlem.“ Paní Eliška nechápala. Neporozuměla ani vysvětlení snachy: „Malá uvidí, jak se křižujeme, dělá to pak ve školní jídelně a spolužáci ji potom nenechají na pokoji.“ Paní Eliška byla v šoku: vnučka je pokřtěná, ale modlit by se neměla? „Vždyť už nežijeme za komunistů. Nikdo by jí nic neudělal,“ bránila se. „To neudělal,“ odsekla snacha, “ale mezi spolužáky pak vypadá jak černá vrána.“
Jste mladí manželé s čtyřletou dcerou, která má za sebou jeden rok docházení do mateřské školy. Díky svému vyrůstání na vysokoškolské koleji je to dívčina sociálně zdatná a vybavená pro komunikaci v kolektivu, dle svých slov bývá ve školce i spokojená. Své dítě do kolektivu pravidelně přivádíme a opět je vyzvedáváme s rutinním zájmem - nezájmem převlečeným do rádoby účastných vět: „Jak bylo dnes ve školce? Co ostatní děti? Nezlobí tě kamarádi?“ Nadejde však situace, která tento stereotyp mění.
Paní učitelka mne zastavuje na chodbě školky a spiklenecky šeptá (tak, aby to nikdo neslyšel): „Vy jste věřící?“ Hlasitě reaguji (tak, aby to všichni slyšeli): „Samozřejmě ano!“ - s myšlenkou na svatost, která ze mne čiší a kterou musela paní učitelka již dávno přece poznat. Ta však říká: „Víte, vaše dcera se najednou začala při jídle modlit.“ Polévá mne horko, z hlubin našeho rodinného duchovního života právě vylézají prozatím nepojmenovaní duchové. Nahlas se rozpomínám:
S dcerou jsme se u jídla začali modlit ve chvíli, kdy vznesla dotaz, kde se jídlo vzalo. Nejdříve jsme se pokoušeli o vysvětlení ve smyslu housky - pekař, salát - zelinář, mléko - mlékař atp., což samozřejmě nestačilo a nespokojený capart naléhal: „A kde to bere ten pekař? A kde se bere ta mouka? A kde to obilí?“ Po chvíli začal být tento nátlakový systém elementárního filosofického dotazování po prapříčině věcí poněkud vyčerpávající a naše názorně - pozitivistické vyjadřování vzalo za své; s rezignací na rtech jsem řekl: „Děkujeme Ti, Pane, za ty dary, které nám dáváš, a prosíme Tě, abys byl se všemi lidmi na celém světě, aby měli dostatek jídla.“
Rozzářená dcera, zjevně zcela uspokojená rozuzlením situace, od té doby modifikuje veškeré naše stravovací rituály po svém: „Nesmíš tak mluvit, mluv potichu, ruce měj sepnuté, zavři přitom oči, šeptej.“
Tím, že jsme dceru nikdy nenutili papouškovat předepsaná či tradičně používaná slova, nemá problémy být bezprostřední, ať už jde o dětské sebevymezování a osahávání hranic svého prostoru, či o děkování za rohlík s marmeládou. Mezi dětmi je kolem toho veliká legrace. Odcházím pobaven tím, jak se dcera ve školce modlí a informuji manželku o této neplánované avantgardní misii. Válíme se smíchy po podlaze.
Na druhý den mne paní učitelka zastavuje s těžko udržitelným vážným výrazem ve tváři. Dnešní modlitba mé dcery zněla: „Náš čerte, děkujeme ti za všechny tvé čerty, a prosíme tě, abys byl se všemi dětmi a aby všichni tvoji čertové byli zdraví. Amen.“
LADISLAV PURŠL, pracovník Centra biblických studií AV ČR a UK-ETF Sdílet článek na:
